Do kajuty vešel Pietro. Klika ve dveřích kajuty cvakla. Sandra uslyšela rychlý Flaianův šepot:
„Ted to jde! Vezmi je a přines mi je, ale ať tě nikdo nevidí. Zvol správný okamžik…“
„Ano, to mohu hned! Schoval jsem je dobře, vysypal jsem je pod izolaci lana v kormidelním sloupku. Ani čert.. “
„Pssst! Tak je rychle přines.“ „Hned to bude. A co signora, spí?“
„Ano. Nikdo tě neuslyší!“
Znovu cvakla potichu klika. Sandra, která si myslela, že se mluví o diamantech Flaianova podílu, při posledních jeho slovech napjala pozornost.
Dveře se opatrně otevřely. Flaiano a Pietro si začali šeptat:
„Spočítejte je, pane.“
„Tiše, Pietro. Kolik jich bylo, pamatuješ se?“
„Osmapadesát. Přepočítejte je, přinesl jsem je všechny, ale nepočítal jsem je. Je jich pořádný pytlík…“
„Dobře, nežvaň zbytečně!“
„A co když to signora Sandra najednou pozná, pane? Jistě — že to pozná, když ne ted, tak později.“
„Vím, čím tu holku zastrašit. My dva ji už zkrotíme!“
Sandra se zachvěla. Nesmírně opatrně vstala a skulinkou mezi závěsem a mezi stěnou nahlédla do osvětlené kajuty. Ivo seděl u psacího stolu a zpolovice zakrýval svým tělem vysypané diamanty nejrozmanitějších velikostí a horlivě je přepočítával. Sandra ustoupila, lehla si do postele a pozorně naslouchala.
Škrtla zápalka, cvakl zámek sejfu.
„A co když přijde prohlídka, pane?“ zeptal se nedůvěřivě Pietro.
„Nepřijde, pozítří odplujeme. A kdyby přišli, neodcházej. Dokud jsem tady já, stačíme je schovat jinam.“
Flaiano se probudil pozdě a natáhl se k Sandře, která ležela s rukama založenýma pod hlavou. Její chladný pohled ho nepřivedl do rozpaků, vtom však Sandra prudce vyskočila a úplně rozhrnula závěs. Sedla si na okraj psacího stolu, a zalykajíc se rozčilením, řekla:
„Je čas, Ivo, aby mezi námi bylo jasno. Všechno v noci jsem slyšela! Ty jsi okradl přátele!“
Flaiano se jedním skokem octl před Sandrou, vycenil zuby a měřil ji nelítostným pohledem:
„Hm, tak ty jsi všechno slyšela! Možná že ses taky tajně dívala. Víš tedy, co bych udělal, kdyby — víš přece co. Mlč, zapomeň na to, a všechno bude při starém. Jinak…“
Flaiano se k ní začal pomalu přibližovat. „Už je pozdě! Ještě v noci jsem mluvila s kapitánem…“
Flaiano vzteky zaskřípal zuby. Sandra se úplně ovládla a pomalu si zapálila cigaretu:
„Zatímco jsi spal, kapitán už promluvil s celou posádkou, a všichni tvoji přátelé, kromě těch, které sis pospíšil poslat na břeh, vědí o osmapadesáti diamantech, které jsi ukradl. Ať ti tedy ani nenapadne něco se mnou udělat… nebo s diamanty utéct. Uklidni se a poslouchej. Jestli během hodiny nesvoláš všechny do své kajuty a diamanty nerozdělíš, půjdu na policii a všechno tam řeknu, ať se mi za spoluvinu stane co chce. Spoluvinice diamantů načerno, to není to nejhorší, ale spoluvinicí podvodníka jsem nebyla a nebudu.“
Sandra se hnula ke dveřím. Ivo ji dostihl a chtěl ji udeřit. Sandra se uhnula a vyběhla na chodbu.
Neuplynulo ani čtvrt hodiny, a Flaiano svolal celou posádku, kterou kapitán už zpravil a která rozhořčeně čekala na hostitelovo ospravedlnění. Ivo Flaiano se změnil. Přívětivě se usmíval a vypravoval, jak na tom kopci našel ty dávno zahrabané diamanty a jak se rozhodl připravit všem překvapení, až nadobro pomine nebezpečí. Připravoval toto překvapení v noci, ale Sandra to nepochopila a všechno svou hysterií pokazila. Proto prosil všechny, aby se shromáždili v jeho kajutě, a ted je prosí, aby zatáhli závěsy a začali rozdělovat diamanty, které tenkrát našel.
Neopomněl poznamenat, že pro sebe čeká větší podíl, jako nálezce pokladu a také jako vlastník jachty.
Všichni se jenom jeden na druhého dívali a věřili i nevěřili. Podobalo se to pravdě, když Flaiano pečlivě zavřel dveře a vytáhl ze sejfu obyčejný pytlík a vysypal z něho na stůl několik desítek diamantů velkých jako zrnka hrachu. Dvanáct z nich, velkých jako třešně, to byl poklad získaný kdysi pekelnou prací a nebezpečím, poklad, který v poslední chvíli vyklouzl z rukou lidí, kteří ho našli, a který potom ještě patnáct let ležel v bílém pahorku na Pobřeží koster. Sandra se dívala na diamanty a přemýšlela o nesplněných nadějích neznámých odvážných hledačů, o šarvátce s policií, o výstřelech, o smrtích a o žaláři. S odporem si vzpomněla na noční výstup, na Flaianův horečný šepot a řekla si, že ode dneška nikdy nebude nosit briliantové šperky. Ať se filmový herec sebevíc snažil vylíčit to, co se stalo, nedorozumění, nedůvěra a obava zaseté nepříjemnou událostí pevně zakotvily u posádky jachty, která už nebyla tou dřívější mladou, přátelskou společností, jež se vydala za dobrodružstvím. Vzácné dojmy dalekých cest byly vystřídány chamtivostí, závistí a podezříváním.
Kapitán převzal i podíl poručíkův, Césarův a Ley a pospíchal do své kajuty. Flaiano a Sandra zůstali ve své kajutě sami. Sandra vytáhla rychle kufr. Otevřela dokořán skříň na šaty, vyňala dvoje lehké šaty, hedvábnou blůzu a pestrou sukni, přidala k nim nepromokavý plášť a večerní střevíce. Ivo pozoroval jako u vytržení rychlé a přesné pohyby jejích rukou, lehké kroky jejích štíhlých nohou.
Ztrácel okouzlující milenku a myšlenka, že ona bude ještě někoho milovat, určitě toho zatraceného poručíka, byla pro něho nesnesitelná. Tvář mu polila červeň, dýchal rychle a přerývaně. Jeho ruce se zaťaly v pěsti. Sandra se na něho pozorně podívala v trojdílném zrcadle.
„Jen žádné scény, Flaiano.“ Její tón byl nesmírně cizí a chladný. „Bud aspoň nakonec tak vděčný, jako jsi byl ve svých některých rolích. Mimochodem, poprosila jsem kapitána a inženýra, aby počkali na chodbě, dokud nevyjdu.“
„Odcházíš nadobro?“
„Navždycky. A doma se vynasnažím zařídit věci tak, aby se tvá přání nesplnila. V detektivních románech nemá oběť kdy uhodnouť gangsterovy úmysly a zabránit jim. Někdy se to tak stává i v životě, ale tentokrát tomu tak nebude: moji přátelé budou vědět všechno, a kdybych náhle zmizela, budou vědět proč. Ostatně jsi dost rozumný člověk a nepředpokládám, že by ses nechal unést nenávistí natolik, aby ses pustil do něčeho, co by ti zlomilo vaz.“ Sandra přešla na klidnější tón. „Vzala jsem si jenom to, co bylo moje, to, cos mi koupil, to tady zůstalo. Bude se ti to hodit. Náramek a hodinky jsou v zásuvce zrcadla. O diamantech, které na mě připadly z prvního dělení, nemluvím, doufám, že je prodáš…“ Ivův škodolibý úsměšek potvrdil Sandřmo přesvědčení. „Platím tím za svou cestu sem. Mysli si, že jsem si najala tvoji jachtu, a tebe s ní… do Kapského Města. Je to asi nejvýhodnější smlouva v tvém životě. Sbohem!“ Flaiano udělal prudký pohyb ke dveřím.
„Kapitáne!“ zavolala hlasitě Sandra.
Dveře se vzápětí otevřely dokořán a Callegari s inženýrem se beze slova chopili Sandřina kufru a její kabelky. Klika cvakla, Flaiano se vypoulenýma očima tupě zadíval na leštěné dřevo dveří, vyskočil, chytil za kliku, po chvilce ji zase pustil a začal rozzuřeně pobíhat po kajutě a brumlal nejošklivější slova o Sandře. Zpocený sebou praštil do křesla, zapnul větrák a otíral se kapesníkem. Tiché bzučení a proud svěžího vánku ho znenáhla uklidnily, dvě cigarety a sklenička koňaku mu vrátily ztracenou rovnováhu.
Otevřel sekretář, vytáhl tuhou obálku a arch stejného papíru, zamyslil se a začal psát:
„Policejnímu veliteli Kapského Města… Musím Vás upozornit, že na palubě mé jachty byli mezi jinými spolucestujícími bývalá filmová herečka Sandra Cittiová a bývalý poručík italského válečného lodstva Andrea Montuovi. Dověděl jsem se, že obě jmenované osoby ihned po příjezdu do Kapského Města začaly tajně kupovat kradené diamanty, přičemž navázaly spojení s bandou přístavních zlodějů a podloudníků. Požádal jsem jmenované osoby, aby opustily mou jachtu, jelikož jsem nepokládal za možné pokračovat ve společné cestě s takovými spolucestujícími.