Protože jsem neměl důkazy, nemohl jsem Vás o tom ihned uvědomit, čehož lituji. Tímto dopisem se pokouším napraviti svou chybu a uklidnit své občanské svědomí. Domnívám se, že důkladná prohlídka věcí paní Cittiové a pana Montuoviho objeví diamanty, které je usvědčí z podloudnictví, a že oba pachatelé budou po zásluze potrestáni…“
Flaiano zamkl udání do sejfu a vyšel na palubu. Vítězoslavná škodolibá radost se usazovala v jeho duši.
Kapitán Callegari zatelefonoval poručíku Andreovi a zavezl Sandru do města. Ještě ani nepřešli Eggerliho ulici, a zářící Andrea už na ně mával z chodníku. Všichni tři šli na třídu Vítězství k Césarovi a Lee. Museli posedět v hotelové dvoraně asi půl hodiny, než se Lea a Césare vrátili od lékaře. Za tu dobu se Andrea dověděl příhodu se zatajeným nálezem. Příhoda na něho neudělala očekávaný dojem. Nespouštěl oči ze Sandry. Dokonce sebou škubl, když kapitán radostně zvolal, vítaje Leu a Césara, jakmile vešli:
„Tak co, tak co, jak jste dopadli u doktorů?“
„Zatím nijak,“ odpověděl Césare. „Ostatně dnes to byla předběžná návštěva u asistenta. Hlavní konzultace bude pozítří, ve čtvrtek, u profesora.“
„Pošlete mi kabelogram do Colomba, jachta Aquila, o tom, jak to dopadlo. Slibujete mi to? Dnes se vidíme naposledy. Večer nabíráme vodu a palivo, za svítání odjíždíme.“
Césare se zapřísáhl a kapitán jako by už chtěl opakovat vyprávění o Flaianovi. Ale opatrný Césare je zavedl do pokoje, pečlivě prohlédl okna a záclony a zavřel dveře. Potom se kapitán úplně rozhorlil a vyprávěl o všem, co se ^řiho^. dilo.
„Můj ty bože! Kdo by si byl pomyslil, že Flaiano… Já ho přece znám už dávno, ještě než měl ten ohromný úspěch… Kdy vlastně tak duševně upadl?“
„Já myslím, že skoro každý velký úspěch vede neodvratně k úpadku. Jenom lidé duševně silní a cílevědomí odolávají, jsou příliš zahloubáni, než aby se opájeli svým úspěchem, jak to dělá člověk mělký,“ řekla klidně Sandra.
„Přestaňte s tím teoretizováním,“ řekl Andrea, který teprve nyní pochopil smysl všeho, co se stalo, „já v tom vidím jen docela obyčejné hulvátství. Radši řekněte, co chcete dělat dál, Sandro!“
„Nemám ani penny. Prodám dva své prsteny a přívěsek s velkým pěkným smaragdem. To mi stačí na letadlo do Říma.“
„A potom?“
„Je jeden znamenitý švédský fotograf Runě Hassner, předseda fotografického sdružení Tio. Před dvěma lety mi navrhoval…“
„Co s tím ted, Sandro,“ přerušil ji poručík. „Vaše diamanty vám přece umožní žít z nich deset let a přitom cestovat!“
„Vidíte! Na to jsem úplně zapomněla. Ne deset, ale jistojistě pět, můj podíl z první kořisti jsem mu nechala!“
„Každý vám dáme třetinu své kořisti, kterou mámě vaší zásluhou. Kdyby nebylo vás, neměli bychom vůbec nic. A ted se cítím milionářem a patří mi celý svět!“ zvolal Césare.
„To ale dokazuje, že nebudete nikdy milionářem a že nemáte ponětí o skutečném bohatství! S radostí souhlasím s přátelskou pomocí, ale žít na účet přátel nemohu. Mám staromódní vychování! Souhlasím, když se někdo za mě vydává v nebezpečí, zachraňuje mě před neštěstím, před nemoci, před útokem, ale přijmout peníze, a vzít někomu řekněme polovici jeho pracovních plánů, klidného života, zamýšlených cest, ne, to udělat nemohu ani za nic. Každý má svůj osud, pokud jej s někým nespojí v jeden, jako vy s Leou… Ted máte ideální postavení jako malíř, můžete se věnovat tvůrčí práci několik let a nemyslet na nic jiného.“
„Césare, Césare!“ Lea se pověsila malíři okolo krku. „Má Sandra pravdu? Stalo se to, po čem jsme toužili v mrznoucí Neapoli?“
„Stalo se, ale ne docela. V našem životě se vždycky všecko stává jinak než v našich snech. Přijdou nové starosti, přikradou se nenadálá neštěstí.“
Poručík chtěl něco říci, ale mlčel.
Kapitán se chystal vstát a řekclass="underline"
„Tak ted jste pohromadě dobrá společnost. Ale já už musím jít. Ať mě vezme hrom, ale je mi velice líto, že se s vámi všemi musím rozloučit. Nějak jsem si na vás zvykl…“ Lea a Sandra byly v mžiku u opěradel jeho křesla a objímaly kapitána okolo krku.
„Na mou čest, to je obrázek, že by se člověk rozplakal!“ přimhouřil posměšně oči Césare. „Já na vašem místě bych nechal majitele jachty majitelem, víc vám neřeknu!“
„Musím, nemohu opustit nikoli Flaiana, ale Aquilu! Pusťte mě, děvčata, na chvilku, nebo se mi z vašich něžných rukou zatočí hlava…“
Sandra a Lea se smály a vrátily se na svou pohovku.
Kapitán si zapálil lulku:
„Tak jsem se na vás díval, a vzpomněl jsem si na Flaiana. Je těžké si jen představit, co si ten uličník může vymyslet. A vsadil bych se, že nějakou lumpárnu provedl. Je ke všemu ještě žárlivý. Už dávno jsem si všiml, jak špehoval.Sandru a Andreu. Dobře, dobře, nekruťte hlavou, my máme také oči… Co kdyby nás udal policii? Ne, nejsem jasnovidec, zkusil jsem myslet v jeho stylu. Udělají u vás prohlídku, třebas v letadle, najdou u vás diamanty, a potom přijde žaloba pro podloudnictví a vězení. Flaiano, to se rozumí, bude mít ohromnou radost.“
„Ale tím by se přece sám taky vydával v podezření? A my ho u soudu usvědčíme,“ namítl poručík.
„Usvědčujte si ho jak chcete, až bude na tisíc mil odsud, v jiné zemi. Zatím čas uplyne, diamanty budou prodány, Xnáš milý hostitel bude vyvádět v Polynésii.“
„Matičko Boží, jak říká Lea! Vy, kapitáne, jste moudrý člověk! Co máme tedy dělat?“ Sandra se bezradně rozhlédla. „Poslat diamanty poštou, to nejde, a schovat je, není kde: Césare a Lea jsou ve stejném nebezpečí!“
„Možná, já jsem už chtěl svěřit svoje diamanty poručíkovi, protože se bojím Flaiana a jeho roztomilých společníků Piet-ra a Julia, ale ted vidím, že to nejde. Naopak, jestli chcete, dejte mi všechno, co máte, a já to schovám na jachtě. Tam nebude nikdo nic vědět, a v Colombu budu volný. V Colombu je velký klenotnický trh, a možná, že se vyplatí zajet do Indie, tam bude člověk nejjistější. Jestli mi věříte, já je schovám, a jestli chcete, tak je prodám. Myslím, že to dovedu lépe než vy.“
„Božínku, to je báječný plán!“ Sandra kapitána vroucně políbila. „Jenom aby to nebylo nebezpečné pro vás…“
„Budu velice opatrný. Ted to není tak strašné,když vím, s kým mám tu čest. Ovšem kdyby se s jachtou něco stalo, moře je moře…“
„To se nedá ani předvídat, ani se tomu nedá zabránit,“ odpověděl chladnokrevně Césare. „Potom na tom budeme tak, jak jsme na tom byli, než jsme vůbec vypluli, o nic lip, o nic hůř. Ne, hůř, jestli vás ztratíme.“
„A lip, protože jsem se spřátelili a mnohému se na této cestě naučili,“ dodala Sandra.
Kapitán vstal, pečlivě rozstrkal balíčky s diamanty po kapsách své veliké blůzy a odešel rovnou na jachtu. Čtyři mladí lidé posuzovali otřásající novinky. Lea se po obědě v laciné restauraci vrátila domů a Sandra s Césarem a s poručíkem šli prodávat smaragd a prsteny. Proti očekávání dostala pou- ze za veliký smaragd na řetízku dvakrát tolik, než předpokládala, že dostane za všechny šperky. Jistě měl velikou cenu. Sandra nevěděla, že po vyčerpání uralských nalezišť se tak čisté a krásně zelené smaragdy staly neobyčejnou vzácností.