Sandra zůstala na noc v penziónu, v kterém bydleli Césare a Lea, a druhého dne dostala malý pokoj v nejvyšším patře hotelu s vyhlídkou na botanickou zahradu a na parkovou část města, která se rozkládala na svazích nevlídného krychlovitého masívu Stolové hory.
Poručík Andrea se také přestěhoval do nejvyššího poschodí téhož rána, kdy Aquila vyplula ze zálivu.
Profesor i van Hepen pozval Leu k dodatečné prohlídce. Césare byF pořád s Leou, a Sandra s poručíkem byli ponecháni sami sobě. Neúnavně se toulali po krásném městě, jezdili do okolí, vystupovali na Stolovou horu.
Sandra se od svého útěku z jachty změnila. Nyní v svých jednoduchých světle terakotových šatech se vzorkem z kři-volakých zlatě žlutých blesků, s širokou sukní, vypadala jako mladá studentka, která vyletěla poprvé na dalekou cestu z rodného hnízda.
Koutky jejích výrazných úst se zvedaly jakoby v utajovaném úsměšku hodné holčičky, která nechce prozrazovat své city přísným dospělým. Na rovných, trochu vystupujících klíčních kostech ležel nedávno koupený laciný černošský náhrdelník, zdůrazňující půvab Sandřiny dlouhé šíje.
Ještě předtím, když se procházeli večerními ulicemi Kapského Města ve čtyřech, si poručík všiml, že obě Italky upoutávaly na sebe pozornost dam, které se bedlivě dívaly na jejich jednoduché šaty, ušité s neomylným vkusem, vrozeným dědičkám antického světa, a také pozornost mužů.
Poručík a Sandra přišli pěšky do hotelu a rozešli se do svých pokojů. Za několik minut se v Andreově pokoji ozval telefonní zvonek. Sandra Andreu prosila, aby k ní ihned přišel.
„Andreo, u mě byla prohlídka!“ přivítala ho rozčileně.
Poručík přelétl pohledem pokoj.
„Ó, udělali to dobře,“ uhodla Sandra jeho myšlenky. „Ale lístky v kapsičce kabelky, ty složili trošičku jinak. Nebo náušnice. Nosím je v pudřence, její víčko není ted otočené tak, jak jsem je otočila já. A dál… Zkrátka, všechno přehrabali, a dívali se dokonce i do lustru, naše pokojská ho, k jejich smůle, málokdy utírá, a vidíte sám to světlejší místo na okraji skla.“
„Přísahám při Panně Marii, vy byste měla pracovat v tajné službě!“
„Přestaňte žertovat, Andreo, to je vážná věc!“
„Vůbec ne. Velemoudrý strýček Callegari vás zbavil veliké epří jemnosti. Poj dme do mého pokoje, uplatněte v něm vúj pozorovací talent.“
Poručíkova domněnka se potvrdila. Zápisník, který zanechal vzadu v prostřední zásuvce stolu, se přestěhoval trochu dopředu, a zásuvka nebyla zastrčena docela, to by Andrea nikdy neudělal.
„Něco je vyplašilo,“ pokýval hlavou, „asi jsme se vrátili, dřív než čekali. Tady mám nějaké záznamy o naší cestě, číslice výdajů, pravděpodobně si je opsali nebo ofotografo-vali. Seznámí se tak s mým rozpočtem, ale to jim sotva bude k něčemu.“
,A co Césare a Lea?“ vzpomněla si náhle Sandra. „Pojdme k nim, jistě se už vrátili. Jestli dělali prohlídku jenom u nás, potom máte vy a kapitán pravdu, je to Flaianova práce!“
Malíře našli v křesle, zatímco Lea se šplouchala a zpívala za dveřmi koupelny. Césarova malátná ospalost úplně zmizela, když sedověděl o prohlídce. Vymrštil se jak natažené pružné péro a hezkou chvíli prohlížel kufry, stůl, skříň a zastavené kouty pokoje.
„U nás nic,“ řekl uklidněné. „Moje zraková paměť není horší než Sandřina, ale nevidím ani stopu po nějaké návštěvě. Flaiaňo to zřejmě zavařil jenom vám…“
„Příteli Césare, dejte mi lístek se souřadnicemi boje. Já jsem ted v očích policie čistý a už mi dají pokoj. Možná, že ted přijdete na řadu vy.“
„To sotva. Vědí, že když udělali prohlídku u vás, že se tím prozradili, a my že budeme ted opatrní. Prohlídku měli udělat u všech najednou. Nebo si myslí, že jsme hlupáci?“
„Máte jistě pravdu: obětí podezření jsem jenom já a Sandra. Ale ať je to jak chce, dejte mi ten lístek, já ho budu nosit při sobě a odvezu ho, já a Sandra odletíme přece dřív než vy!
„Kdo ví?“
Malířova tvář byla pojednou vážná a^znepokojená. „Něco u zdejších lékařů neklape. Nemohu… vidím, že…“ Malíř se zarazil. Z koupelny vyšla v žlutém županu Lea. Nic na ní, kypící zdravím, nesvědčilo o nemoci. Jen velmi dobrý pozorovatel by si všiml, že v hloubce jejích očí je jakýsi zvláštní výraz, neurčitý, bud vylekaný, nebo napjatý, sotva postižitelný důkaz o porušení skvělého souladu zdravého těla a zdravého duševního života. Něco zasáhlo do nepochopitelně složité sítě vědomí a paměti. Lze to vyléčit? Obnovit dřívější rovnováhu, kterou si zdravý člověk ani neuvědomuje? Nebo bude dřívější nebojácná a vznětlivá Lea navždy stižena neblahou trhlinou ve vědomí, o které mluvila s takovým strachem?
„Dej mi cigaretu, Césare,“ žádala, když se políbila se Sandrou. „Dělám to, jak je to tady zvykem, všichni se líbají, při setkání, při loučení, na ulicích i v divadle, dokonce i s muži. Ale jenom tak, ze zdvořilosti!“ vysvětlila na šibalský Césarův úsměv. „Vy jste právě přišli? Poobědváme společně?“
„Ne, my jsme už po obědě, a ted znovu odcházíme,“ odpověděla Sandra. Podle tiché dohody se rozhodli neříkat jí nic o vpádu tajných policistů.
Césare šustil večerníky a náhle překvapen vykřikclass="underline"
„Zas je tu něco o našich lodích! Podívejte se, na druhé straně. Profesor Bootsurann, vynikající historik starověku ze stellenboschské university, tvrdí, že lodě objevené italskými potápěči u břehu jihozápadní Afriky nejsou nic jiného než potopené lodstvo Alexandra Velikého!“
„Co je to za výmysl?“ podivil se poručík.
„Ba ne, to je míněno vážně. Ten profesor, ať je to kdo chce, nemluví do větru. Poslouchejte:
Historikové dávno zjistili, že krátce před smrtí Alexandra Velikého bylo na jeho rozkaz vystavěno lodstvo s ohromným počtem osmi set lodí. Několik desetitisíců mladých mužů a žen, řemeslníků a rolníků, bylo určeno pro řeckou kolonii v nových krajích, dobytých v Indii. Lodstvu velel jeden z diadochů nejbližších přátel Alexandrových, Nearchos, který také vyplul s lodstvem do místa určení. V té době Alexandr náhle přerušil své úspěšné tažení v Indii (už překročil řeku Ind) a vrátil se znovu do svého nového sídla Babylónu, kde nějakou dobu stonal a zemřel. Při rozdělování krajů mezi diadochy dostal Nearches lodstvo se všemi lidmi a vojsky s tím, aby kraje, které dobyl, tvořily jeho vlastní říši.
Vědci se rozcházejí v domněnkách o osudu Alexandrova lodstva. Někteří znalci se domnívají, že lodstvo bylo soustředěno u břehů Levanty, a když je Nearchos opustil, aby byl u smrtelného lože vojevůdcova, lodstvo se rozptýlilo po přístavech Středozemního moře. Jiní, k nimž se připojuji i já, soudí, že lodstvo určené k podrobení Indie se nemohlo postavit ve Středozemním moři, ale stavělo se v Arabském zálivu Rudého moře a že čísla o osmi stech lodích se sto-padesáti tisíci lidmi byla značně nadsazena v dalších vyprávěních. Odhaduji počet těchto lodí na tři sta a mám za to, že lodstvo pod Nearchovým velením proplulo Rudým mořem a vplulo do Perského zálivu, když jeho velitel dostal zprávu o těžké Alexandrově nemoci. Po dělení nevedl Nearchos svou armádu do Indie, ale rozhodl se, že obepluje Libyi (Afriku) a vpluje do Středozemního moře od západu, po dobytí nejbohatší země na jihozápad od Herkulových sloupů, které při své plavbě objevil Kartaglnec Hanno.