Historik Harold Glevin se domnívá, že Nearchos připlul do Indie, potom do Indonésie a dosáhl břehů Jižní Ameriky a že lidé určení pro kolonizaci nových zemí položili základy kultury Inků a Mayů. Tato domněnka je zcela neudržitelná. Tyto kultury nemají nic společného s kulturou helénskou, kterou Alexandr zanechal všude v Asii, a jednoduchý odhad trvání plavby ukazuje, že dřevěné lodě nemohly sloužit tak dlouho v tropických mořích, kde nechráněné dřevo rychle ničí šášně lodní. Mnohem pravděpodobnější je, že lodstvo Alexandrovo, správně Nearchovo, obeplulo Afriku a u břehů jihozápadní Afriky ztroskotalo beze stopy, což souhlasí s tím, že nemáme vůbec žádné historické zprávy o osudu tohoto lodstva a o osudu samého Nearcha. Malé řecké lodě se obyčejně zachraňovaly před bouřemi na pobřeží, ale právě u Pobřeží koster nemohly najít útočiště a potopily se všechny, do poslední. A lidé, kteří se dostali na pevninu, neodvratně zahynuli v bezvodé pobřežní poušti. „
Césare četl článek až do konce za napjaté pozornosti svých přátel.
„To je člověk, který hodně ví!“ skončil pochvalně. „Proto mi ty lodi byly nějak povědomé. Také ty amfory…“
„Co to povídáš, Césare!“ žasla Lea. „Ty mluvíš, jako kdybys ty lodě našel! Ale celkem je to velice zajímavé!“
„A ještě je tu poznámka,“ vzpomněl si náhle Césare. „Jiný odborník, tentokrát geolog Cane z witwaterstrandské university v Johannesburgu, podporuje historika. Vyvrací hlavní námitku, jak se mohly lodi uchovat přes dva tisíce let v příbojovém pásmu. Geolog tvrdí, že lodě se potopily ve velké hloubce, kam vlnobití nezasahuje. Ale celkový zdvih pobřeží pouště Namib vyzvedl místo, kde se lodstvo potopilo, do hloubky dostupné potápěčům, a to teprve nedávno. Na celém pobřeží byly zjištěny podmořské útesy ve vodě, která byla předtím hluboká.“
„Správně!“ neovládl se Andrea. „Vzpomínáte si, Césare, že jste mluvil o podivné nepřirozenosti podmořských skal tam, kde jsou ty lodě, a celého toho mořského pásma…“
„To je zvláštní, vy jste jak spiklenci,“ zamračila se uraženě Lea. „Jako byste tam někde byli, a přede mnou to tajíte. Césare, nevím, proč najednou schováváš ty noviny. Co to má znamenat, tajemství, nebo překvapení?“
„Překvapení, drahoušku! To všechno je hloupé a zbytečné žertování. Já se jdu umýt a potom se půjde jíst. Sandra a Andrea už musí na koncert.“
Kapitola 5
PLAČTIVÉ VLAKY
Koncert, který vybrala Sandra, se konal v neveliké zahradě s vyhlídkou na moře. Podzimní noc, neobyčejně teplá, bez svitu měsíce, bezvětrná, dýchala klidem, který se neshodoval s divným pořadem koncertu. Někdo jej sestavil z tragických děl, asi pro africké posluchače. Opravdu, Afričané, kteří v obecenstvu převládali a jsou skvělí posluchači, seděli nehybně, jako by je kouzlo hudby proměnilo v sochy z černého mramoru, z tmavého bronzu nebo ze světlé mědi.
Malý orchestr neobyčejně přesně a sladěně reagoval na každý pohyb černovlasého dirigenta Francouze.
Čajkovského Šestá symfonie padla na skloněné hlavy „barevných“ posluchačů jako jejich život: prudká, zoufalá a nemilosrdná. A vzadu i po stranách žilo město svým večerním životem, v záři poutačů a výkladních skříní, v hluku uličního ruchu, jako by je hudba proměnila v pouhou okrasu pravé skutečnosti.
Po krátké přestávce hráli v druhé části Rachmaninovovy Symfonické tance. Bouřlivé, vzrušené výzvy přerušované pochmurným rytmickým burácením. Zběsilá jízda na koních po nočních stepích, zoufalé bloudění, tíha zajetí, stesk a bezmocnost ve výkřicích a v písni. Poslední bitva a beznadějný zánik..
Na západě, stranou od osvětleného oblouku zálivu a přístavní hráze, se černal oceán, splývající s oblohou v nekonečnou prázdnotu. Pouze světélka lodí a cizích, neznámých souhvězdí bojovala s dotírající tmou.
Poručík Andrea se často podíval na Sandru, osvětlenou skrovným odleskem rampy. Sandra seděla vzpřímeně a trochu křečovitě, s malounko pootevřenými rty, celá ponořená v hudbu. Její tváře, známé Andreovi do nejmenší čárčičky jejich linie, se mu zdály překrásné. Uvědomil si, že snad ještě není čas, že je brzy, aby mluvil o své lásce. Sandra o ní ostatně věděla. Má-li jí říci, že ji miluje, tedy tak, aby dostal odpověd. Ale nedovedl se ovládnout. Vzal opatrně její levou ruku, kterou měla v klíně, a zvedl ji ke rtům. Proti očekávání její ruka pevně stiskla jeho prsty.
Andrea přivinul opatrně Sandru k sobě, a Sandra se na okamžik přitiskla jemně k jeho rameni, ale potom se rázně odtáhla. Andrea se zmocnil její ruky a nepustil ji až do konce koncertu, něžně hladil a úkradkem líbal její jemné prsty.
Jakmile utichly poslední tóny houslí, Sandra vstala a beze slova zamířila k východu. Andrea šel za ní a nemohl nevidět pozorné mužské pohledy, které ji provázely. Šli pomalu vedle sebe první ulicí, která se jím namanula.
Hovořili o koncertě a Sandra říkala, že skladby tohoto druhu miluje, ale zároveň se jich bojí, příliš na ni působí.
Andrea vyslovil svůj podiv. Přiznal se, že měl až dosud jiné mínění o herečkách. Když někoho hrají, umějí potlačovat své city a svůj charakter. Čím větší herečka, tím dokonaleji ovládá své pohnutí, ne?
Zastavila se a upřeně se na poručíka zadívala. Potom jí oči zjihly, a poručík v nich dokonce v ubohém světle řídkých pouličních svítilen uviděl něžné pousmání.
„Milý Andreo, přestaňte si hlavně myslet, že jsem velká herečka! Jsem celkem vzato dobrý typ, který hrál velmi prostředně, tak jak dovede hrát každá žena, když není zrovna, jak se říká, dřevo. Celá moje bytost se bránila herecké kariéře, byla to prostě chyba. Doplatila jsem na ni, ale aspoň jsem si to uvědomila včas.“
Andrea se nedůvěřivě usmál. Sandra ho vzala pod paždím a zlehka se k němu přitiskla, snažila se přizpůsobit svou taneční chůzi jeho poněkud těžkým krokům námořníka.
„Možná že poděkujete osudu, že se ze mě herečka nestala!“
„Proč?“
„Jak bych to řekla …“ Sandra se na chvilku zarazila a pak rychle pokračovala. „Když člověk nemá výjimečné nadání, je cesta k vrcholům umění krušná a bolestná. Tak je tomu u nás, a jak se zdá, všude na světě. A když se žena, i nadaná, stane vynikající herečkou, ztrácí tolik lidského, že přestane být ženou a zůstane pouze herečkou.“
Poručík se prudce zastavil. Šeptal její jméno, sevřel ji v pevných rukou. Sandra ho vzala kolem krku, rychle dýchala, dlouhé řasy jí zakryly oči. Vzpamatovali se teprve, když se na protější straně ulice objevil hlouček povykující mládeže.
„Můj ty bože, jsme to ale…” Sandra si upevnila vlasy. „V cizím městě! Ještě nás odvedou do vězení, protože si budou myslet, že jeden z nás je barevný a že svádí bílé neviňátko.“
Andrea se na ni díval tak, že Sandra couvla a zavrtěla hlavou. „Počkejte, všechno vám vysvětlím. Musíme si pohovořit.“
Šli pomalu tmavým stromořadím mezi spícími jednopatrovými domky. Kdesi vpravo a vpředu se rozléhal hluk elektrických vlaků na Simonstownu, porušující noc svými podivnými, plačtivými znameními, podobnými lidskému kvílení.
„A nebudete se za mne stydět, když půjdu bosá? Ráda bych šla daleko, a zvykla jsem si na to na moři, na palubě… Tady je tma, nikdo neuvidí, že vás kompromituji.“