Sandra si strhla střevíce. Její kroky na zaprášené ulici se Andreovi zdály neobyčejně lehké, téměř jako v letu. Nemohl se přemoci, objal ji, a ona se znovu vyprostila, tentokrát netrpělivěji.
„Já jsem to věděl,“ řekl hluše, „vy ho pořád ještě milu-jeté!
„Koho, Flaiana? Můj bože, to ne! Ale pochopte, Andreo, že nemohu jinak. Musím se teprve dostat ze všeho, stát se jinou Sandrou, Sandrou, kterou jsem kdysi chtěla být. A to chce čas. Pochopte to, Andreo!“
„Proč tedy odmítáte moji pomoc a lásku?“
„Copak je odmítám? Jenom je mi ted nějak těžko…“
„Těžko přijmout lásku obyčejného, ničím nevynikajícího námořníka?“
„Že se nestydíte takhle mluvit! Copak…“
„Jestli vám moje láska překáží, mohu odejít!“
„Andreo!“
Zamračený Andrea mlčel až do chvíle, než přišli na širokou silnici vroubenou dvojitou řadou dubů a platanů. Pláč elektrických vlaků zesílil a Sandru dráždil.
Otočila se rázně k Andreovi, aby mu znovu vysvětlila, jak je unavená ustavičným mužským pronásledováním, světem římských filmařů, unavená vším, co viděla a zažila za poslední čtyři roky. Aby mu řekla, co si myslí o jejich blízkém přátelství. Ale Andrea se obrátil k autu, které uhánělo po silnici, a dal mu rukou znamení. Sandře se zdálo, že se zaradoval, když se taxi objevilo.
„Cožpak jste, Andreo, tak zaslepený, že nic nevidíte?“ začala v autodrožce znovu. „Opravdu, na moři jste byl mnohem pozornější a jemnější, byl jste opravdový rytíř.“
Poručík ji přerušil posuňkem a nabídl jí cigaretu. Sandra si zapálila, chtěla se mu podívat do tváře, ale uhnul jejím pozorným a neklidným očím. Oba mlčeli, napjatí a sobě vzdálení. Auto se hnalo už po ulicích středu města, zaplavených světlem, a před Sandrou byla jako předtím pustá tmavá silnice a plačtivé znamení vlaků.
Taxík zastavil před hotelem. Sandra z něho vyskočila a nechala poručíka, aby se vyrovnal s řidičem, popadla klíč u vrátného a vběhla do výtahu. Ve svém pokoji se vrhla na postel, celá se chvěla nervovým vyčerpáním. Slzy se dostavily až po chvíli. Sandra ležela a bezděčně naslouchala. Ale až do rána se neozvalo ani klepání na dveře, ani telefonní zvonek. Teprve za svítání tvrdě usnula.
Césare, skloněný nad vanou, zamyšleně pozoroval vodu, která z ní vytékala, a ani si nevšiml, když Lea znenadání vešla.
„Podívej se, všimla sis, jak vytéká ta voda? Točí se jak vír proti směru otáčení hodinových ručiček!“
„Uvažuješ tady nad špinavou vodou, a zatím se stala hrozná věc!“
„Co zas!“ polekal se malíř.
„Když se dnes ráno poručík s námi loučil, nebrali jsme to vážně, ale on opravdu zmizel. Do Johannesburgu.“
„A co Sandra?“
„Jdu rovnou od ní. Zavřela se ve svém pokoji, vůbec nejí, oči má červené. Já jí rozumím, Andrea byl zřejmě velice netrpělivý. Nepochopil, že jí musí ponechat trochu času, aby se se vším vyrovnala. Jak to vypadá, Andrea to zkazil, všecko se zhatilo.“
„Všecko ne,“ odpověděl Césare klidně, „on ještě přijde k rozumu. Pochopí, že milovat krasavice není tak snadné. Musí se umět čekat a leccos překousnout. Kolik jsem třeba já zkusil s tvým věčným zdráháním a trucováním.“
„Ty nactiutrhači! Ale mě poručík rozčaroval. Uteče jako kluk a pro nic za nic. Jsem uražená za Sandru!“
„Jenom se uklidni, amazonko! Sedni si a něco vymyslíme. Sandru nesmíme nechat samotnou. Cítí se ted jistě velmi opuštěná.“ „Jak jsi hodný, můj Césare! Chtěli jsme se dnes podívat do rezervace, přemluv ji, aby jela s námi.“
Od úpatí Winberského kopce vedla cesta vinicemi k velikým mýtinám mezi duby na jižním svahu Ďáblovy hory. Těžké hrozny se v zářícím slunci leskly tou čistou průsvit-ností, kterou mají ze všech zemských plodů pouze hrozny. Naši Italové se divili, když se dověděli, že zbyly jen pozdní druhy a že hlavní vinobraní skončilo v únoru, právě v době letošních sněhových vánic a tuhé zimy v Středozemním moři. A pocit nesmírné vzdálenosti od vlasti měli v tomto tichém podvečerním čase všichni tři. Hbité narezavělé gazely a zamračení oškliví pakoně přicházeli až k cestě, nebáli se automobilů. Nahoře na skalnatých výběžcích vyštěkovali vřeštivě a zlostně paviáni.
Sandra šla až k ohradě, natáhla ruku a přivolala antilopy. Sandra je vzácná žena, pomyslil si Césare, je krásná jak Benátčanka, bystrá jak Florenťanka, moudrá… A proč se člověk vždycky bojí o všestranně dokonalé lidi? „Bohové nemilují lidskou dokonalost“, tato myšlenka byla známá už v dávné minulosti, a nejenom pokud jde o lidi, ale také pokud jde o umělecké předměty. Většinu vynikajících uměleckých děl postihla zkáza. Čínští mistři porcelánu, když se jim některá váza zvlášť podařila, ji schválně nešikovně ohlazovali a poleva se potáhja síťkou drobných trhlin. Výrobek přestal být dokonalý, a už mu nehrozila zkáza. Zkáza ze závisti bohů. Tak je tomu také s lidmi.
Lea zatahala Césara za rukáv a tiše řekla:
„Víš, já jsem si právě myslela, že člověk nemůže být příliš krásný á příliš šťastný.“
„Ty umíš číst myšlenky,“ žasl Césare, „právě jsem došel k názoru, jak je náš život dosud špatný, když spojení krásy tělesné a duševní, o němž tak snili v staré Heladě, je lidem smrtelně nebezpečné. A přitom na první pohled patrná jednostrannost, ba i nevzdělaná, fanatická úzká ohraničenost zájmů vede vyslovené paranoiky k úspěchům v životě a k nejvyšším stupňům ve společnosti. Sandra má pravdu, když říká, že v samých základech naší evropské civilizace je něco chorobně nesprávného!
Jaké máte další plány, Sandro?“ zeptal se mladé ženy Ce- sare, když se vraceli do hotelu. Její klidný postoj a smutný úsměv ho přivedly k závěru, že ji tato otázka již nezabolí.
„Nevím, ráda bych brzy odjela, ale ne do Káhiry. Snad parníkem, třebaže se mi plavba znechutila. Zkrátka, ještě jsem se nerozhodla. Zatím počkám, co řekne váš profesor. Jde zítra Lea ke konzultaci? Doufám, že k poslední!“
„Já už v to ani nedoufám.“
Ve dvoraně hotelu podal vrátný Césarovi lístek. Malíř se rozpačitě podíval na jméno na lístku. Nerozuměl ničemu z krátkého sdělení v angličtině. Sandra mu pomohla.
„Telefonoval vám nějaký profesor. Chce se s vámi sejít dnes večer. Věc je prý naléhavá. Zatelefonuje v sedm hodin.“
„Profesor Wilfried Deragazi,“ četla Sandra. „Němec?“
„Spíš Turek s německým křestním jménem,“ mínila Lea, v které byla vzbuzena zvědavost. „Řekni nám, oč jde, Césare, ne abys měl před námi nějaké tajnosti!“
„Přísahám při tisíci římských kostelích, že jsem o tom pánovi nikdy neslyšel!“
Přesně v osm hodin večer zaklepal někdo na dveře Césarova pokoje. Vešel dost vysoký, pěkně urostlý muž oblečený do večerního obleku. V několika vteřinách si pozorně všechny tři prohlédl, vybraně se uklonil oběma dámám a oslovil Césara italsky:
„Wilfried Deragazi, profesor archeologie Britského archeologického ústavu v Ankaře. Jste malíř Césare Pirelli?“
Césare se také uklonil, představil profesora dámám a úkradkem zkoumal hosta. Výrazné rysy trochu hubené tváře, vysedlé lícní kosti, veliký nos, široká, silná, ale ne příliš velká brada. Tmavé vlasy, husté obočí, zapadlé, nehybné, ostré oči, jaké mají umělci. A vysedliny energických svalů okolo sevřených úzkých rtů velikých úst. Jakási tajemná síla vyzařovala z celého vzhledu tohoto muže, který nevypadal starší než něco přes třicet let. Mladý profesor se letmo podíval na Leu, utkvěl na Sandře, a jí se zdálo, že záhadný pohled neznámého se na ni upřel tak, že to pocítila fyzicky. Ale pouze okamžik. Potom se profesor usmál, blýskl zlatým zubem: