„Chtěl bych s vámi mluvit docela věcně. Přišel jsem vás požádat o malou laskavost. Zajímají mě všechny technické podrobnosti vašeho nálezu do té míry, že jsem, jak vidíte, po zprávě Reuterovy agentury přiletěl z Ankary za vámi.“
„Sotva vám mohu povědět víc, než bylo v novinách,“ začal malíř.
„Ne, ne, prosím vás, neodmítejte mě. Někdy i docela malá podrobnost…“
Césare se neklidně ohlédl. Lea znovu bolestně vraštila čelo a známá úzkost jí změnila tvář, která byla ještě před chvilkou veselá a zajímavá. Profesor si všiml Césarových rozpaků.
„Náš rozhovor patrně dámy nezajímá. Ať mi odpustí, když vás na púl hodiny vytrhnu…“
„Nevěděla jsem, že jste pracovníkem ankarského ústavu,“ řekla náhle Sandra.
„To je pochopitelné,“ odpověděl blahovolně host. „Byl jsem tam přidělen teprve nedávno. A koho vy tam znáte?“ Posměšek v otázce byl tak zahalen dabrodušným tónem, že pouze citlivá Sandra jej mohla rozpoznat a zlehka se začervenala:
„Především ředitele ústavu Setona Lloyda, dříve architekta, stavitele Nového Dillí.“
Profesor nehnul brvou, ale Sandra měla pocit, že se uvnitř celý přikrčil, jako kočka před skokem.
„Netušil jsem, že se setkám s kolegyní v osobě tak okouzlující dámy.“ Archeologova vlídnost byla mrazivá.
Sandra už chtěla odpovědět, ale zachytila Césarův prosebný pohled. Malíř ukazoval očima na Leu. Sandra porozuměla a vymyslela záminku, aby Leu odvedla do svého pokoje.
Profesor Deragazi se pohodlně usadil na pohovce a podal Césarovi pestrou krabičku naplněnou zvláštními dlouhými cigaretami s namodralým tabákem. Césare si všiml, že host má na prstě platinový prsten s plochým kamenem, na němž se rýsoval tmavý kříž.
„O alexandrijských cigaretách jsem jenom slyšel, ale neměl jsem příležitost, abych je ochutnal,“ řekl malíř a bral si opatrně vonnou cigaretu.
„To nejsou alexandrijské. To je nový druh, turecký, z jantarových tabáků Kara-Dengit.“
„Vy jste, jak vidím, znalec tabáku?“
„Kouření je moje slabá stránka. Zato vůbec neholduji al- koholu. Ale nebudu protahovat svou návštěvu a zneužívat vaší laskavosti…“
Profesor položil Césarovi několik otázek, dělal si krátké poznámky do safiánového zápisníku. Byl lépe zpraven, než se Césare domníval. Noviny jistě otiskly interviewy s policejní stráží nebo s námořníky hlídkové lodi. Profesor věděl o boji, poznávacím znamení, ale když Césare vytáhl podobiznu Ley s korunou, podobiznu, kterou na radu lékařů před svou přítelkyní schovával, archeolog ztratil duševní rovnováhu.
„Dovolíte, abych si ten obrázek ofotografoval?“ zeptal se a už vytahoval fotografický přístroj veliký jako zapalovač.
Césare mu podobiznu podal a učenec se rozplýval vděčností.
Profesor schoval přístroj a zapálil si další namodralou cigaretu. Náhle se změnil. Naklonil se dopředu a upřel na malíře pronikavý pohled. „Bud je psychiatr, nebo hypnotizér,“ pomyslil si Césare.
„Pane Pirelli, chci vám učinit úplně důvěrný návrh. Můžete se spolehnout, že zachováme naprosté tajemství!“
„Nemyslím, že by něco takového bylo zapotřebí.“
„Jsem přesvědčen, že koruna nespadla do mořskě hlubiny, jak jste říkal úředníkům a novinářům. Vaše slova, že byste nález neodevzdal policii, ó, jak vám rozumím!… Tato slova svědčí o jakési možnosti…“ Profesor udělal pauzu.
Césare mlčel.
„Dá-li se ta možnost uskutečnit, potom jsem… potom jsme ochotni v zájmu vědy ke každé oběti. Jsem zmocněn, abych vám za tu korunu zaplatil deset tisíc liber šterlinků, to jest třicet tisíc dolarů, a přitom se nebudete muset ani sám potápět. Potápěči se najdou, opatříme i lod. Budete jenom dávat pozor a ukazovat. Šek dostanete na palubě, jakmile bude koruna vyzvednuta. A všechno zůstane v úplné tajnosti!“
Césara se zmocnilo vzrušení. Patrně má nález pro vědu velikou cenu, chtěj í-li za něj zaplatit tak obrovskou částku. Možná že je to poslední příležitost vyzvednout tu drahocennou památku, aby nebyla ztracena navždy. A potom by se možná podařilo zjistit příčinu nemoci. Césare zaváhal. Nevysvětlitelná pochybnost ho varovala, aby souhlasil. Jen proto, že podivný profesor nevypadal podle Césarovy představy o vědcích. Strnulá nehybnost jeho tváře a skrytá vnitřní strohost se neshodovaly s nenucenou a přívětivou zdvořilostí dobře vychovaného člověka. A co když je ten archeolog policejní náhončí? Nebo dobrodruh, který slíbí třeba sto tisíc, a potom, až korunu vyzvednou, mu dá falešný šek, nebo ho jednoduše shodí v noci z lodi? Jak to může v několika minutách posoudit? Obyčejný člověk má pouze jednu zbraň, opatrnost!
Archeolog vycítil malířovo váhání.
„Mohli bychom zaplatit padesát tisíc dolarů,“ řekl významně.
Césare zavrtěl hlavou:
„Dal bych tu korunu vědě za mnohem menší částku — kdybych k ní mohl. Ale nemohu.“
Vztek se kmitl v očích profesora Deragaziho. Jeho úzké rty sevřelo lehké škubnutí, které se v mžiku proměnilo v dobrodušný úsměv:
„Vidím, že mi nedůvěřujete. Na to máte právo; protože nejste archeolog, jak mě můžete znát? Ale já vám mohu nabídnout záruku, že smluvená částka by mohla být také odevzdána třetí osobě…“
„Proč byste se nemohl pokusit najít korunu vy sám, myslím totiž váš ústav?“ řekl Césare. „Za pět tisíc dolarů prošťouráte všechny ty potopené lodi a můžete se s lepší výstrojí spustit až do té propasti, kam koruna nejspíš spadla.“
Archeolog vstal svižně jako sportovec, pomalu zavřel krabičku s cigaretami a zaťukal na její víčko.
„Signore Pirelli, kdybych nebyl přesvědčen, že jste tu korunu schoval, nebyl bych tady, ale tam, kde jste ji našli.“
Césare pokrčil rameny.
„Doufám, že náš návrh ještě důkladně uvážíte. Budu zde ještě několik dní.“ Deragazi vytáhl navštívenku, napsal na ni jméno nejlepšího hotelu a telefonní číslo. „A rozumí se, že prosím,“ archeolog položil důraz na slovo prosím, „o naprostou diskrétnost. V Kapském Městě nikdo nemusí vědět o mém návrhu. Nejlépe bude, když se o něm nedoví ani vaše žena, ani její přítelkyně!“ Rozkazující profesorův tón Césara rozhořčiclass="underline" — „Dovolte, abych sám rozhodl o tom, co mám dělat s vašimi návrhy!“
„Zajisté, zajisté! Neporoučel jsem vám přece. Je to pouze rada. Ale musím mít nějakou jistotu o tom, že nejste, hm, ctižádostivý. A proto dovolte, abych vás předem upozornil, že dostane-li se náš rozhovor do novin, následovala by moje velice nepříjemná odpověd. Ujišťuji vás, že mám v tomto směru veliké možnosti…“
Sandra a Lea našly rozhněvaného Césara, jak chodí po pokoji z kouta do kouta.
„Jaký je to báječný tabák! Voní všemi vůněmi Orientu!“ zvolala Lea.
„Hosta bylo cítit mnohem víc,“ zavrčel Césare.
„Mně se hned nelíbil,“ řekla Sandra, „nevypadal jak archeolog. Už ty jeho španělské licousky! A byl nějak nápadně pěkně oblečený!“
„Nechápu, Césare, proč ses stal průvodcem po potopených lodích,“ řekla Lea.
„Přece jsem ti to vysvětlil, miláčku, že nastala motanice. Noviny přinesly zprávu o nějaké jiné italské jachtě, a vtom jsme přijeli do Kapského Města my, a redaktoři to popletli…“