„Motanice, motanice,“ začala si zpívat Lea a šla k rozhlasovému přístroji.
„Byl tu kvůli té koruně, Césare?“ zašeptala Sandra.
Césare kývl a začal jí vyprávět o podivné návštěvě a pokukoval po Lee.
„Jaké to tam máte tajnosti se Sandrou?“ zeptala se Lea. „Slyšíte? Písnička o Alabamě, ale v té nesrozumitelné africké řeči. Zatančíme si? Tak co to máte za tajnosti?“
„Žádné tajnosti. Sandra se zajímala o mého hosta, udělal na ni dojem.“
„A na mě taky. Mluví krásně italsky, jenomže s tvrdým přízvukem, jako Španěl.“
„Na mě se podíval tak, že se ve mně něco hnulo,“ řekla Sandra.
„Pojdme do kina. Dva kroky odtud běží nový film Teruelští milenci, s ruskou filmovou hvězdou Ludmilou Čerinovou. Ať Césare zapomene na svoji Zizi Giannmerovou. Čerinová hraje nějakou odalisku, viděla jsem ji na reklamě,“ posmívala se Lea, a Césare byl ochotný jít kamkoli, jenom aby udržel Leu v dobré míře a odvedl její myšlenky od podivné návštěvy tureckého archeologa.
Profesor van Hepen nezavolal, proti svému zvyku, dva své asistenty, ani nenavrhl nějaké nové vyšetření. Tento obrovský nevlídný Búr se špičatým plnovousem, s pomalými a přesnými pohyby, byl dnes neobyčejně laskavý. Přívětivě posadil Leu do měkkého křesla v hloubce své pracovny a Césarovi nabídl štiplavý doutník. Po takovém přijetí nečekal malíř nic dobrého a nezmýlil se.
„Vaše žena je těžký oříšek,“ začal profesor, „celý týden jsem se mořil, abych rozluštil její podivnou ztrátu paměti.
Obrazně řečeno, u ní jako by někdo vysekl neveliký kousek úplně zdravého mozku, aniž by porušil cokoli ostatního. Prostudoval jsem všechna v literatuře známá duševní onemocnění při hlubinném opojení, podobný případ jsem však nenašel. Je možné, že nahodilá vzduchová bublinka ucpala krevní cévu někde v zadní části polokoulí velkého mozku, ale jiné příznaky mluví proti tomu, a i takové ucpání už by muselo zmizet. Nic však tomu nenasvědčuje, a je prakticky vyloučeno, aby ucpání bylo tak nehybné. Zkrátka, nemohu zjistit podstatu onemocnění, a proto nemohu vaši ženu léčit.“
Jedna ze zdravotních sester, poloviční Italka, která vždycky profesorovi při prohlédce pomáhala, pečlivě přeložila, co říkal.
Malíř nechal uhasnout ohavný doutník a zeptal se:
„Snad by nám mohl pan profesor poradit, na koho se můžeme obrátit v Evropě?“
„Zajisté, moji kolegové…,“ profesor řekl několik jmen, „já vám je napíšu. Ale neradím vám, abyste si od toho mnoho slibovali. Mám-li na zřeteli obecný stav dnešní vědy, mohu říci, že nezná podstatu takového onemocnění, a tím spíše ne jeho léčení. Kdybychom se na to podívali z úplně jiné stránky a použili kybernetiky… Nebo se obrátili docela jiným směrem, například k indické psychologii, k jogínům… Odpusťte mi, vím, že vám není do žertu. Ne, ne, honorář, rozumí se, nežádám. Promiňte! Přeji vaší půvabné ženě, aby se uzdravila. Bez nás, bez lékařů.“
Lea sestupovala poskokem po mramorovém schodišti ústavu a líbala Césara na každém odpočívadle.
,Z čeho máš radost, hlupáčku? Doktoři nás vyhnali…“
„Sláva Panně Marii! Poslechni, Césare, a co kdybychom jeli do Indie? Ať mě tedy opravdu léčí jogíni nebo tibetští lékaři. Říkala jsem ti přece už kolikrát, že nejsem nemocná, prostě mi vynechala paměť.“
„Do Indie je daleko a je to drahé.“
„Ale pošleme kabelogram kapitánovi Callegarimu, ať přijede do Indie. Má přece naše diamanty.“
„Ps-st! Mlč!“ Malíř se leknutím ohlédl. „Promyslím si všechno v hotelu, podíváme se na jízdní řády.“
„Césare, já jsem věděla, že budeš souhlasit.“ Lea se mu pověsila na krk k zjevné nelibosti naškrobené zdravotní sestry, která šla proti nim. Césare se ještě ani nevzpamatoval, a Lea už seběhla dolů, k Sandře, která na ně čekala ve dvoraně:
„Profesor nás vyhnal, hurá! A my pojedeme do Indie!“
Sandra se podívala rozpačitě nahoru na schody na Césara. Malíř se usmíval a pokrčil rameny.
„A Sandra pojede s námi!“ nepřestala Lea. „Hned zítra! Běžím na poštu poslat kabelogram Callegarimu.“
„Řekněte mi aspoň vy, Césare, co je,“ rozzlobila se Sandra. „Lea je přece taková…“
„Bláznivá,“ dokončila Lea. „Profesor to potvrdil, a já ted mohu dělat, co chci. A nic se mi nestane. Ted zatahám za nos tam toho nafoukaného pána.“
„Nafoukaný pán“, který na někoho ve dvoraně čekal, se s neskrývaným zalíbením podíval na nezbednou, ruměncem hořící Leu a na krásnou Sandru.
„Pojedte s námi,“ navrhl Césare po chvíli Sandře a s rozpaky, které neměl v povaze, dodaclass="underline" „já jsem k vám přilnul jako k sestře…, vezměte si cigaretu, uvažujte o tom a řekněte ano.]á, si musím zapálit! Po té strašné otravě, po tom profesorově doutníku, brr!“
Dojatá Sandra si zapálila, hned však cigaretu zahodila:
„Pojedu s vámi. Jste moc hodní. Děkuju vám.“
Lea se vrhla k přítelkyni, zlíbala ji a rozcuchala.
Sandra pevně stiskla malířovu ruku.
Do hotelu se vrátili až kvečeru. Sandra stála pod sprchou, když na dveře jejího pokoje prudce zaklepal Césare a poprosil ji, aby ho na chvilku pustila dovnitř. Sandra se zabalila do županu a s mokrými vlasy vyběhla z koupelny. Césare zamkl dveře a vedl ji k oknu zataženému záclonou.
,U nás byla prohlídka!“ oznámil jí vzrušeně. „Je to zvláštní, že to udělali až ted.“
„Ztratilo se něco?“
„Ztratilo! Film s fotografiemi Ley s korunou a všechny snímky. Po nálezu tím zmizely všechny stopy. Je jenom v naší paměti.“
„Víte, Césare, já si myslím, že je to práce vašeho nového známého.“
„Profesora z Turecka? Nač by potřeboval film, když jsem mu dal pěkný snímek?“
„Asi potřebuje zvětšeniny. Těžko uhodnout jeho úmysly, když neznáme důvody. Sám jste říkal, že odešel s vyhrůžkou.“
„Dobrá, co se dá dělat? Je jasné, že odsud musíme zmizet, dokud jsme živí a zdraví. Diamanty, koruna, záhadní neznámí. Už abychom byli pryč! Člověk musí vždycky umět odejít včas. Počkáme na vás!“
„Jenom co se obleču.“
„Je pravidelná linka s pěknými parníky: Kapské Město — Bombaj, osm tisíc pět set kilometrů. Taky je možné dostat se přes Aden, to je taky linka,“ sdělila jim Sandra, když prohlédla nádherné prospekty a tlustý jízdní řád. „Jednou za čtrnáct dní. Naneštěstí předevčírem odplul parník na Bombaj. Ale tady je poznámka, že na podzim je linka do Adenu podle mimořádného jízdního řádu. Máme tady sedět ještě čtrnáct dnů?“
„A co letadlo?“
„S letadly je to tady komplikované. Musí se letět do Jo-hannesburgu, odtud buď do Káhiry, nebo zas do Adenu a do Karáčí. To by stálo moc peněz…”
Lea se Sandry lehce dotkla rukou. „Zkusíme štěstí, ano? Moje štěstí! Zavolám do přístavu.“ Vzala telefonní sluchátko a podala je Sandře.
Sandra vytočila číslo, položila otázku a dost dlouho čekala na odpověd. Obočí se jí překvapením zvedlo a znovu se ptala: „Zítra? Zítra?“ a zavěsila s poděkováním sluchátko.
„Co je?“ ptala se netrpělivě Lea.
„To je úžasné. V přístavu je francouzský parník, který jede do Bombaje. Odjíždí zítra časně ráno. Jsou v něm ještě místa i v levné turistické třídě.“ Sandra se podívala na hodinky. „Odjíždí za deset hodin. Pojedem s ním?“