Lea prudce souhlasila:
„Ano. Pojedeme hned!“
Cestující černobílého parníku Chalimand tvrdě spali, když lod opustila Kapské Město. Sandra, Lea a Césare stáli u zábradlí a choulili se před jitřním větrem a vytrvale se dívali na panoráma města, v němž tolik museli prožít v několika málo dnech.
„Nelitujete, že vás vlečeme s sebou do nejistoty?“ zeptal se Césare zamyšlené a smutné Sandry.
,Ne. Jsem vám tak vděčná. A nelituji ničeho, to mi věřte. Je mi s vámi dobře.“
Kapské Město zmizelo za pobřežním výběžkem. Vítr přivál na palubu kvílení elektrického vlaku a Sandra se zachvěla.
„Měli bychom jít do kajuty, vítr už není ani dost málo takový, s jakým jsme sem připluli na Aquile!“ zvolala Lea.
„Ani my už nejsme takoví, jací jsme byli,“ odpověděla Sandra.
DÍL TŘETÍ
TYGROVO VÍTĚZSTVÍ
Kapitola 1
DAR ALTAJE
„Přišel ti telegram.“
Mstislav roztrhl zalepený telegram a zaradoval se:
„Maminko, zítra přijede Leonid Kirilovič! Půjdu mu naproti. Snad ho přemluvím, aby zůstal u nás.“
„Posledně se ti to nepodařilo.“
„Říkal, že za ním chodí vždycky moc lidí, a on se bojí, že by tě to rušilo.“
„Ale to je hloupost, co ho to napadlo? Mě neruší. A jinak? Vždyť tu ostatně žijeme sami. Pořád sami…“
„Já ti rozumím! Nenašel jsem si manželku, nemám rodinu a takové věci!“
„Slávo, já to myslím vážně. Víš, dokonce jsem si říkala, že na nějaký čas odjedu. Do Simferopolu k starým přátelům. Když budeš sám, budeš se spíš věnovat sobě. Všichni tvoji vrstevníci jsou dávno ženatí a mají děti.“
„A kolik se jich už rozvedlo, protože se oženili při prvním rozmaru, bezhlavě?“
„Při prvním rozmaru? To jsou výjimky. Ostatně, geologové si většinou berou kolegyně. A rozvádějí se snad? Kolik jich znám, žijí spořádaně, tak jako jiní… To jen ty už máš takovou smůlu…“
„Víš, v čem to je? Já bych chtěl najít nějakou zvláštní.“
Mstislav se snažil uchopit matčinu ruku a položertem, polovážně ji chtěl políbit.
„Přestaneš už jednou být chlapcem? Jsi jako tvůj otec…”
Matka pohladila měkké světlé synovy vlasy, učesané ne- moderně, s pěšinkou po straně, Mstislav ve všem napodoboval nebožtíka otce.
„Jdi, umyj se, já ti dám jíst.“ A matka zlehka odstrčila syna, odešla do kuchyně, která sloužila také jako jídelna jejich malého bytu v nedávno přestavěném starém domě.
„Maminko, dnes jsem viděl Gleba,“ řekl syn při čaji, „zas ma něco!
„U tvého Sugorina se věčně něco děje. To je u mineralogů vždycky tak, či je to zvláštní výsada muzea Vysoké báňské školy?“
„To asi je, protože k nim tahají nálezy ze všech stran a ze-mi.
„A co je se Sugorinem?“
„Pozvali ho s jinými odborníky do Ermitáže. Víš, ve dvaa-čtyřicátém roce spadla do někdejší vily knížete Vitgenštajna puma. Výbuch rozbořil zed a objevil se v ní tajný sejf s klenoty. No a děvčata z místní protiletecké obrany klenoty sebrala a odnesla je do štábu, a odtud je zanesli do Ermitáže jako starožitnosti. V Ermitáži všechno odhadli a dali dál, ale několik starých ozdob si nechali. Mezi nimi byly nějaké zvláštní šedé kameny s kovovými jiskřičkami v jemném platinovém zasazení. Tenkrát nedovedl nikdo říct, jaké jsou to kameny, a proto je taky nedovedl ocenit, až ted si na to vzpomněli. Zavolali mineralogy, a ukázalo se, že je to nový nerost, o kterém věda nevěděla, který nebyl nikde popsán. Dají ho do muzea a rentgenem budou zjišťovat krystalovou mřížku. Ze je to zajímavé? Nové nerosty v starých klenotech, a ještě v tajném sejfu náhodou odhaleném pumou, na který se nemuselo přijít ani za staletí. Je to jak v románě o pokladech mahárádžů!“
„To se ví, jako v tvojí milované Indii. Fakíři, tanečnice, podzemí a tygři, celá ta exotika minulého století. Brzo tě tam pošlou a tvoje dětská fantazie vyprchá. Bude to škoda. A mně se bude ovšem stýskat, to není na půl roku, ale na déle, na rok nebo na dva.“
„Na to jsi přece už zvyklá, žena geologa a matka geologa!“
„Ty můj hlupáčku, milující srdce si nezvykne nikdy. Naučí se jenom čekat a čekat.“ Mstislav Iverněv přišel včas na Moskevské nádraží, aby přivítal svého učitele profesora Andrejeva. Andrejev nepřijel. Iverněv dlouho chodil sem a tam po nástupišti, pozorně si prohlížel všechny, kdo vystupovali z vagónů, a zahlédl štíhlou dívku s kufrem v ruce, která se bezradně rozhlížela. Vlak osiřel, nejpomalejší cestující se liknavě táhli po nástupišti. Iverněv pokrčil v rozladění rameny a šel do nádražní budovy. Dívka s kufrem stála u jednoho z litinových sloupů, které nesly střechu nástupiště. V celé její ladné postavě bylo znát takovou bezmocnost, že Iverněva napadlo, že by jí snad měl nabídnout pomoc. Vtom se dívka sama otočila k němu, zrůžovělá rozpaky a trochu se zajíkajíc:
„Řekněte mi, prosím, není tady jiné místo, kde by mohli být ti, kteří na někoho čekají? Neminula jsem se s nimi?“
„Ne, bud na nástupišti, nebo na schodech za mřížovím. Jinde nikde. Můžete se ještě pro jistotu podívat do nádražní budovy, zajdeme tam, dejte mi svůj kufr.“
„Není těžký, ponesu ho sama.“
Čím více se Iverněv na neznámou díval, tím silněji rostl v jeho srdci zvláštní příjemný pocit. Iveměvovi se vždycky líbily tmavovlásky, ale tato dívka byla zlatě žlutá blondýnka. Její krátké vlasy byly husté a přiléhající, jako obvykle mají brunetky, s patkou sčesanou na stranu na široké a hladké čelo. Tmavé obočí měla protažené nahoru k spánkům nad jasnýma hnědýma očima a plné rty namalované růžovou rtěnkou. Na maličko pohublých tvářích byl zdrženlivý výraz a stopy únavy.
Dívka měla svůj fialově šedý italský plášť nikoli na ruce, ale přehozený přes rameno.
„Vy jste taky na někoho čekal?“ zeptala se, když přišli pod vysoký strop nádražní budovy.
„Ano, měl přijet můj učitel profesor. Nevím, co se s ním mohlo stát.“
„A já jsem přijela na prázdniny k tetě. Jsem poprvé v Leningradě. Ale teta na mě nečekala, to je ted už jasné. Musím se pokusit najít ji sama.“
„Máte její adresu?“
„Barmalejevova ulice, takové směšné jméno. Bydlí prý tam hrdina Čukovského povídky…” „To je na Petrohradské straně. Pojedeme společně, já vás svezu. Jedu na Vasiljevský ostrov, máme stejnou cestu.“
„Jestli máme společnou cestu, tak děkuju. To se mi velice hodí.“
A dívka se pojednou usmála a vypadala docela jinak. Spadl z ní závoj uzavřenosti a před mladým mužem se objevila snivá, něžná a smutná dívka z obrazů Borisova-Musatova. Iverněv zavedl svou společnici napravo, k stanovišti autodro-žek.
„Proč se to hodí?“ zeptal se, když si sedal a zavíral dveře auta.
Dívka se nečervenala, ale trochu růžověla, přicházela do rozpaků.
„Já bych sotva měla dost peněz na taxík.“
„Vy jste studentka?“ domyslil se Iverněv. „A čím budete?“
„Jen tou nejobyčejnější učitelkou.“
„Když už jsme se tak seznámili, tak dovolte, abych se představiclass="underline" Mstislav Maxmilianovič Iverněv, geolog původem, Leningraďan také původem. Můžete mi říkat jenom Mstislav, příjmení a jméno po otci mám takové škobrtavé.“
„Natálie Pavlovna Černychová.“
„Sibiřanka, že ano?“