„Z Altaje.“
Oba ztichli a po očku se na sebe dívali a trochu zrozpačitěli.
Auto zahnulo z Velké třídy do úzké ulice a zastavilo se před dvoupatrovým domem s průjezdem do dvora, který vypadal jako jeskyně.
„Ano, tady je to, teta mi podrobně dům popsala. Byt má ve druhém patře, jsem tedy doma. Mockrát vám děkuji!“ Dívka vyskočila hbitě z auta, vděčně a trochu smutně se usmála.
„Natálie Pavlovno, počkejte! Co když teta není doma nebo co když někam odjela? Proč vám nepřišla naproti? Co budete dělat se svým kufrem? Běžte nahoru bez něj, já počkám v autě!“
,|Máte pravdu, to by bylo zbytečné, jenže kam by mohla teta odjet? Ale proč dál uvažovat, já tam skočím…”
Dívka rychle zaklapala podpatky na nerovných dlaždicích chodníku a zmizela v úzkém hlavním vchodu. Iverněv ji provázel pohledem a myslel si, že se s ní nemůže jenom tak rozejít. Zapálil si a nabídl cigaretu řidiči.
Dívka se vrátila se svěšenou hlavou. Skvrny ruměnce jí hořely na lících. Provinile se podívala na I věrně va a řekla zaraženě:
„Odpusťte, že jsem vás zdržela. Stala se nemilá věc. Někdo z tetinčiných příbuzných v Pskově onemocněl, já je neznám. Odjela k nim. Sousedé říkají, že mi poslala telegram a že byla přesvědčena, že nepřijedu. Telegram se asi ztratil, v internátě se to někdy stává …“
„Co budete dělat? Máte v Leningradě ještě někoho?“
„Nikoho. Půjdu do zdejšího učitelského ústavu, do internátu. Studenti vždycky pomohou. Přenocuj u tam, dostanu peníze a vrátím se do Moskvy… Budu muset nechat Leningrad na příští rok.“
„Ale vaše teta se přece někdy vrátí?“
„Ovšem. Ale já nevím, jestli za týden, nebo za měsíc. Děkuju vám ještě jednou, dejte mi, prosím vás, plášť a kufr!“
Iverněv náhle vzkypěl, zrudl a vyskočil z auta:
„Počkejte, Natálie Petrovno, proč byste nemohla jít ke mně? Počkejte, nemyslete si bůhvíco! Bydlím s maminkou v samostatném dvoupokojovém bytě. Nějak se směstnáme, maminka to zařídí. A vaše teta si k nám pro vás přijde. Souhlasíte?“ Iverněv otevřel dveře auta.
Dívka zkoumala zpod obočí jeho tvář, zhluboka vzdychla, jako by právě chtěla skočit do vody, a pojednou mu podala ruku:
„Ale jenom s jednou podmínkou. Počítejte s tím, že to není konečné rozhodnutí. Navštívím vaši maminku, chvíli posedím a potom…, prosím vás, nepřemlouvejte mě, potom se uvidí.“
„Co mi zbývá?“ pokrčil náhle Iverněv rameny s tak upřímným chlapeckým úsměvem, že se oba dali do smíchu.
Auto se přehnalo po Velké třídě a vjelo na most.
„To je Vasiljevský ostrov, odedávna bydliště studentů, vědců a umělců a námořníků,“ vykládal Iverněv, „já bydlím v Šestnácté řadě. Řada, to není ulice, ale jenom jedna strana ulice.“
„To je tím zajímavější. Opravdu, tady je Desátá a Jedenáctá, ale ulice je tu jenom jedna…“ Jevgenie Sergejevna se upřímně podivila, když syn přivedl do předsíně krásnou neznámou dívku. Nevyčkala ani, až Iverněv dokončí vysvětlování, a řekla:
„Už vím všecko. Nemá kde bydlet. Jsou tu tři možnosti. První: náš host, odpusťte, jak vám říkají? Slávovi nenapadlo, aby vás představil…“
„Natálie, prostě Tata.“
„Tata bude bydlet se mnou. Druhá: u sousedů nad námi, u Mooastyrevů, je ted volný pokoj, Tata může bydlet tam. Třetí: k Monastyrevům se přestěhuješ ty, a Tata si vezme tvůj pokoj. Já myslím,“ pokračovala matka, „že nejvhodnější by byla ta třetí možnost.“
Tata si vzdychla, přimhouřila oči a usmála se na Iverněva: vyhrál.
Když Iverněv sestoupil každého rána domů, viděl s nevyslovitelným potěšením Tatu, pečlivě učesanou a oblečenou, přičinlivě pracující v jejich domácnosti nebo besedující s maminkou. Nyní se zřídkakdy zdržel v práci a netrpělivé čekal na neděli… Společný výlet nebo dlouhá procházka s Tatou za dne po Leningradě byly pro něho stejně nutné jako jejich každovečerní rozhovory na něvském nábřeží. Tata byla vášnivá fotografka, měla drahý přístroj Start se světelným objektivem. Vyprávěla, že jej dostala jako cenu od časopisu Sovětská fotografie v soutěži na obrázky ze života. Společně si udělali fotografickou pracovnu ve skříni ve zdi. Ve dne pomáhala Tata Jevgenii Sergeje vně v domácnosti šít, prát a uklízet byt, až se celý leskl.
Za týden po svém příjezdu jela Tata na Petrohradskou stranu, a tam se dověděla, že teta Marusja se zdrží v Pskově ještě aspoň měsíc. Proto večer prohlásila, že odjede. Syn s matkou ji začali svorně přemlouvat.
„Maminka si vás zamilovala,“ pravil Iverněv. „Víte, jak vám říká, když o vás mluví? Dar Altaje!“
„Mstislave! Že se nestydíš všechno vycinkat!“ vyčítala mu matka.
„To ne! Jak bych byla ráda, kdybych byla opravdu darem pro někoho, pro něco.“ Tatiny rty se zachvěly a její nádherné pronikavé oči se naplnilv slzami. „Ale já jsem opravdu jenom smolařka!“ „Přestaňte, děvče! Váš život teprve začal, a kolik vás ještě čeká úspěchů a neúspěchů. Kolik je vám let, Tato? A jaké jste měla neúspěchy?“
„Pětadvacet, stará panna! A neúspěchy mám po celý život. Brzo jsem ztratila otce, chtěla jsem být herečkou, ale neměla jsem nadání nebo houževnatost, k učitelování se necítím schopná.“
„Tak vidíte, a mému Mstislavovi je dvaatřicet, a dosud je pevně přesvědčený, že udělá moc práce a hromadu objevů. Já říkám, že máte zlaté ruce, a já jsem člověk starého ražení a nemluvím do větru.“
Jevgenie Sergej evna pohladila dívku po hlavě a dívka přitiskla její ruku ke své tváři.
„Pořád si netroufám zeptat se vás, Tato, kdo byl váš otec. Už napoprvé, když jste řekla, že se jmenujete Tata, jsem se velice podivila, protože je to úplně leningradské. Na vesnici a v Moskvě by vám říkali Nataša, Talka, Alka a na jihu Nata…”
Tata si povzdechla a zahleděla se na podobiznu Iverněvo-va otce. Seděli na pohovce v maličkém pokoji zaplněném lehkým nábytkem a pokrytém šedým kobercem s černými liliemi. Mstislav se usadil naproti, rovnou na koberci.
„Musím se přiznat, že jsem vám zamlčela jednu věc. Mdj otec, Pavel Jakovlevič Černých, revírník v čulyšmanských lesích, pracoval s Maxmiliánem Fjodorovičem, sloužil mu jako průvodce i jako stájník.“
„Jak to, že jste to neřekla?“ zvolali vyčítavě najednou matka i syn.
„Myslela jsem, že kdybych to byla řekla hned na začátku, že bych využívala památky svého otce i Maxmiliána Fjodo-roviče, a na to nemám žádné právo. Otec zemřel, když mi byly čtyři roky, a jenom z maminčina vyprávění jsem věděla o tom skvělém inženýrovi, s kterým otec chodil ještě za svobodna, v dvacátých letech, po Altaji a v Mongolsku, na Ektag-Altaj. Maminka povídala, že otec, když vzpomínal na Maxmiliána Fjodoroviče, říkával, že lepšího člověka nepotkal, a pořád si přál, aby s ním mohl chodit znovu po tajze a po stepi.“
,V posledních letech můj muž taky nejezdil, byl jenom poradcem. A umřel za obležení Leningradu, v dvaačtyřicá-tém roce, když Mstislavovi bylo dvanáct. Nás odvezli na Ural sotva živé.“
„Maminčino vyprávění o mém dětství mě tak okouzlilo, že inženýr Iverněv byl pro mě skoro postavou z pohádky. Všecko, co jsem viděla dobrého u lidí, všecko jsem srovnávala s ním. A chtěla jsem napsat o Maxmiliánu Iverněvovi divadelní hru, a potom zahrát, vytvořit podobu jeho ženy …“
Matka a syn, rozechvělí, se na sebe podívali.
Jevgenie Sergejevna se zeptala:
„Proč jste nám to zatajila?“