„Představte si, jak mi bylo, když mi Mstislav řekl svoje jméno. Div jsem nevykřikla:,To není možné! Takové náhody bývají jenom v románech.“
„Ujišťuju vás, že se v životě vyskytují nemožnosti mnohem častěji než v knihách,“ odporovala Iverněvová.
„A úmyslu napsat divadelní hru jste zanechala?“ zeptal se Mstislav.
„Za prvé, ještě neumím psát divadelní hry, a za druhé, vím o vašem otci tak málo. Snad se u vás, Jevgenie Sergejevno, zachovaly nějaké jeho fotografie a zápisky?“
„Jistěže se zachovaly. Všecko to patří Mstislavovi, má to on. Stydím se za něho, protože pokud vím, podíval se do otcova archívu všeho všudy jednou!“
„To není pravda, maminko! Přečetl jsem znovu jeho poslední cestovní dojmy, ale papíry z jeho mládí z předrevo-lučních let mi připadaly zapovězené. Nějak jsem ztratil odvahu vtrhnout do toho, co bylo pro mě posvátné od dětství, připadal jsem si na to ještě příliš mladý!“
„Tos nemusel. V šestnáctém roce, když se tvůj otec ženil, bylo mu dvaatřicet let, tolik, kolik je tobě ted…”
„Mluvíte o cestovních denících?“ zeptala se Tata. „Copak ty deníky jsou osobní vlastnictví? Já myslím … slyšela jsem, že je uschovávají někde v archívech.“
„Docela správně. Všechny otcovy vědecké deníky, všechny písemnosti jeho průzkumů se uchovávají v Geologickém fondu. A v naší rodině zůstalo jenom to, co se může nazvat osobními deníky, zápisky: rozhovory, citové dojmy, korespondence s přáteli…“ „Ted rozumím. Právě to, co je nejdůležitější pro pochopení osobnosti. Ukážete mi, Mstislave, někdy to, co budete považovat za vhodné?“
„S radostí! Ale napřed musíme oslavit tu zvláštní náhodu! A dvakrát! Především: rodinným pirohem s masovou nádivkou, lepší než maminka ho nikdo neudělá. A potom si půjdeme s Tatou někam zatančit a na víno. Třebas do Astorie nebo do hotelu Evropa. Maminka doma žádné pití nedovolí.“
„Já to taky nemám ráda,“ ozvala se Tata, „leda trochu, když je společnost. Ale když jsem vzrušená, ráda si zapálím … Nepůjdeme si zakouřit do kuchyně?“
„Neodpověděla jste na můj návrh, abychom to oslavili.“
„Jsem pro, ale v nejbližších dvou dnech ne. Mám dostat stipendium a také peníze za fotografie, které mi přijali v časopisech. Potom si budu moci pořídit něco na sebe, takhle bych s vámi jít nemohla.“
Matka a syn využili hostova odchodu a mluvili upřímně, jak tomu byli zvyklí od Mstislavova dětství.
„Tak co bys mi chtěla říct, maminko?“ zeptal se Mstislav, který seděl, jak to rád dělával, na koberci.
„Že mám radost! Velikou radost, Mstislave! Jenom…”
„Co jenom, maminko?“
„Víš… Já jsem ještě neviděla děvče, kterému by šla domácí práce tak od ruky, které by umělo tak dobře vařit, tak rozumně nakupovat, tak zručně šít, které by vědělo takovou spoustu různých věcí. A tys mi vypravoval po vašem výletě na Karelský, že výborně plave, běhá, a zdá se, že taky řídí auto… Při všech svých přednostech a nevšedním zevnějšku je Tata tak skromná a ukázněná, že já, upřímně řečeno, si myslím, jestli ji netrápí nějaký tajný zármutek, nějaká nevydařená láska. Takové děvče nemohlo ujít pozornosti vašeho podnikavého pohlaví. Jestli je u ní něco takového, jak se k tomu zachováš? Polož si tuto otázku dřív, než jí řekneš, že ji máš rád!“
„O lom jsem už přemýšlel, moje moudrá maminko! Abys věděla, chci jí to říct dnes. Jela si pro večerní šaty, něco si koupila, něco si dala někde přesít. Uvidíme ji vystrojenou.“ „To jsem si přála už dávno. Má, chudinka, sukni, blůzku, jedny šatičky, je vidět, že nemá snadný život. Kolikrát jsem si myslela, že jí něco daruju, ale bála jsem se, abych ji neurazila. Tak jako tak se snaží, aby nám oplatila, že jsme se jí ujali…“
Když uslyšeli, že se odmyká zámek, vyšli do předsíně, aby dívku uvítali.
Tata, s velikým balíkem, v témž italském plášti, trochu pokropená deštěm, se zasmála svým krátkým tichým smíchem:
„Hotovo!“
Byla dlouho ve svém pokoji a vyšla se sklopenýma očima. Mstislav a Jevgenie Sergejevna mimoděk vydechli. Roztomilá Tata se proměnila v krasavici, na které se ted zdůraznilo všechno, co na ní bylo přitažlivé.
Tatin účes byl tentýž jako jindy, pouze velmi pěkně učesaný a bohatý. Fialové šaty z nádherného taftu s růžovým nádechem velice jasné barvy pevně obepínaly její štíhlou postavu. Nahá ramena změnila její obvyklý vzhled, její tvář byla oduševněle vážná, skoro přísná. Jediná ozdoba nad ňadry zdůrazňovala prostotu jemné barvy a splývající linii šatů. Zlatem vyšitý čínský drak otvíral dokořán chřtán, přilnutý k obnažené dívčině pleti. A k tomu platinový prsten s nehezkým kamenem, který Tata nikdy nesvlékla.
„Vyneste rozsudek, velevážení soudcové!!“
„Jsem úplně omráčený! Nemám slov. Odešla milá studentka, a přišla pyšná královna. Na to jsem nebyl připraven. Proboha prosím o smilování u nohou krásné dámy, a hned budu číst Bloka.“
Tata trochu zčervenala a podívala se na Jevgenii Seřge-jevnu:
„Umlčte Mstislava, Jevgenie Sergejevno! Já chci vědět pravdu, docela vážně!“
„Docela vážně, Mstislav je jako omráčený. A já, abych se přiznala, taky. Kde, v kterém obchodě se vám podařilo najít tu výšivku, takové šaty? Jste tak skvělá, Tato, že začínám přemýšlet o tom, jestli se hodí obyčejní geolog za průvodce takové dámy.“
„Co to říkáte, Jevgenie Sergejevno!“ zasmála se Tata. „Podívej se, Mstislave, ted víš, co tě čeká,“ řekla žertem matka, a smysl jejích slov, jako pokračování jejich rozmluvy ve dvou, byl synovi jasný.
Seděli u stolku daleko od hudby. Tata, zrůžovělá vínem a tancem, položila ruku na Mstislavovy prsty.
„Je vám dobře, Mstislave?“
„Ohromně! Myslel jsem si, že nejsem špatný tanečník, ale vy … Řekněte, je něco, co děláte špatně?“
„Proč mě tak idealizujete, Mstislave, a vaše maminka taky? To mě zavazuje k něčemu, co asi nebudu moci.“
„Kdo mluví o závazcích? Stačí, když budete pořád taková, jaká jste, milá…“ Iverněv se trochu zajíkl při posledním slově, zrozpačitěl a dodaclass="underline" „Už dávno jsem se vás něco chtěl zeptat. Proč nosíte ten prsten?“ Nadzvedl dívčinu ruku a trochu ji otočil k světlu. Neveliký kámen, ploše zbroušený do čtverce se zakulacenými rohy, zasvítil, v jeho hloubce se černal šikmý kříž. Tata sebou trhla a ruku odtáhla.
„Nikdy jsem neviděl takové kameny v prstenech,“ pokračoval geolog a pokrčil rameny.
„A vy víte, co je to za kámen?“
„Ovšem. Každý mineralog vám řekne, že je to chiastolit rozřezaný napříč hlavní optické osy. Jenom on hraje tak zajímavě na světle: soustředné kružnice a kříž. Nesluší vám, nehodí se k celému vašemu zevnějšku, proto jsem se vás na něj ptal.“
„Je to dar, a já jsem slíbila, že ho budu nosit,“ řekla zjihle Tata.
Její slova se geologa bolestně dotkla:
„Nebudu se dál ptát, považujete-li za nutné něco zamlčo-vat.
„Nemám co zamlčovat. Možná že je to směšné, měla jsem velké školní přátelství, můžete to nazvat, chcete-li, dětskou láskou. Jeho rodina byla ze Sverdlovska, a ten prsten nějak souvisel s jejich rodinnou historií, musel se pořád nosit. Přísahali jsme si, že zůstaneme spolu, až vyjdeme ze školy, ale on se zabil na motocyklu, sotva dostal vysvědčení. Ale přísaha zůstala, a já ten smutný prsten nosím … Ale když se vám nelíbí…“ Tata stáhla s námahou prsten, dala ho do kabelky a podívala se na Iverněva odevzdaně a něžně.