„Snad už toho máme dost, Tato?“ Iverněv kývl hlavou na hlučící sál.
„Právě jsem vás chtěla požádat… Pojdme se projít…“
U Něvy, lesknoucí se jako hlazená ocel, se octli uprostřed celého průvodu zamilovaných dvojic. Iverněv vedl Tatu přes Šmidtův most, okolo egyptských sfing, k Universitnímu nábřeží. Voda tiše šplouchala dole, na kamenných stupních. Tata si sedla na žulové zábradlí. V zvláštním osvětlení bílé noci její fialové šaty ztmavěly a oči měla temné, plné tajemství. Znovu se opakovala pohádka, která se stala už s milióny zamilovaných na něvském nábřeží za bílých leningradských nocí. Obyčejné dívky i ženy se měnily v záhadné princezny a čarodějky, které nutily muže, aby se skláněli před jejich kouzlem.
Iverněvovi bylo úplně jedno, jestli byl první nebo stomi-lióntý mezi těmi, kdo byli uchváceni bílými nocemi. Dvakrát v tomto dni se dívka, do které se zamiloval, změnila, úchvatně a kouzelně.
„Tato…”
Dívka se k němu prudce obrátila …
Malá společnost přátel se sešla, aby oslavila zasnoubení Mstíslava Iverněva a Taty Černychové.
Tata, která se nedala od Iverněva přesvědčit, aby si vzala své „královské“ šaty, říkala, že hostitelka nemá přijímat hosty příliš vyšňořená — co když přijdou skromně oblečení? Ukázalo se, že má pravdu, ženy Iverněvových nejlepších přátel mineraloga Gleba Sugorina a Soltanmurada Bechojeva, Čečence, přišly v lehkých barevných šatech …
„Překvapil nás, překvapil!“ vykřikoval Soltanmurad a po-vytahoval obočí černé jako uhel. „Co tomu, prosím vás, říkáte? Náš svatoušek a mládenec. Takové děvče! Jedna báseň! Schválíme to jednomyslně, že, Glebe?“
„Gleb to schválí, ale zeptejte se radši nás,“ vmísila se do rozhovoru Glebova manželka, veselá mladá žena s mongolskými rysy obličeje. „Tak se ptám!“ vykřikl Bechojev.
„My to řekneme důvěrně jenom Tatě, nemusíte všecko vědět. A proč ty mlčíš, Glebe? Zamiloval ses? To ti nedovolím! Hled, ať jsi co nejdřív v terénu, tam už na tebe dohlídnu.
„Podívejte se, jaká je!“ rozesmál se Gleb a zdvihl pohár. „Na dar Altaje!“
„Kdo vám prozradil to tajemství?“ zeptala se Tata.
„Jaképak tajemství!“ odpověděl mineralog.
Po večeři hostitelé i hosté umyli rychle nádobí a usadili se u okna otevřeného dokořán. Jevgenii Sergejevnu posadili trochu dál, třebaže ujišťovala, že někdy docela ráda sedí v zakouřeném vzduchu.
„Připomíná mi to mládí,“ řekla. „Tak a čekám! Či kvůli dnešní oslavě změníme starý zvyk? U nás je zvykem,“ vysvětlovala Tatě, která seděla vedle ní, „že když se sejdeme, vyprávíme si o tom, co je nového ve vědě. Vždyť všichni tady jsou vědátoři, třebaže rozličných oborů…,“ dodala trochu omluvným tónem.
„Proč tak mluvíte, Jevgenie Sergejevno, taky já se musím vzdělávat. Bylo by ale dobře, kdyby hovořili srozumitelně.“
„To se nebojte. Já jsem z nich nejméně vzdělaná, ale i já rozumím skoro všemu, co říkají,“ ujistila ji Soltanmuradova žena, snědá, se stejně úzkým obličejem jako její muž.
„Jistě je to pěkný zvyk,“ řekla přesvědčivě Iverněvová.
„Já nemám jak z udělání pro tak báječný historický večer nic,“ začal Sugorin. „Pravda, dva tři zajímavé nerosty přišly do muzea, nejskvělejší opál poslali ze Zabajkalska. Vyrovná se těm nejlepším z Indie i z Jižní Ameriky…Takový.“ A Sugorin udělal prsty kolečko veliké jako holubí vejce.
„Počkej, Glebe!“ řekl Iverněv. „Vzpomínáš si, před dvěma měsíci jsi mi vykládal o šedých kamenech z knížecího sejfu?“
„Aha! Máš pravdu! Ale z toho nebylo nic! Ty kameny někdo ukradl!“
„Co, jak, kde?!“ zvolali všichni jeden přes druhého.
„Z našeho muzea. Z laboratoře. Byla z toho veliká nepříjemnost. Kdo, a nač, k sakru, odpusťte Jevgenie Sergejevno, je potřeboval? Darebák patrně oťukával kdejakého překupníka, a pak je zahodil. Tak jsou pro vědu ztracené. Je to první případ za dvě stě padesát let existence Vysoké školy báňské. A je to jasné, že ten zloděj ničemu nerozuměl, vedle ležely mnohem cennější věci.. “
„A možná, že je ukradli jenom proto, že byly v laboratoři, a ne v muzeu. Z laboratoře je to snazší,“ poznamenal Iver-něv.
„Co je na tom zajímavého, co nám tady vykládá náš mineralog?“ začal Bechojev. „Měli kameny a někdo jim je ukradl. Geologové špatně pracují vědecky. To my, humanisté, jsme něco jiného!“
Tata upřela strnule oči na Sugorina. Zamyslela se tak, že sebou trhla, když se Jevgenie Sergejevna dotkla jejího ramene a řekla:
„Uslyšíme, čím se budou chlubit humanisté.“
„Můj učitel Pavel Archilevič,“ Čečenec jmenoval vynikajícího indologa profesora Muravjova, „mi uložil, abych roztřídil jeho osobní archív. Našel něco v novinách, napřed stručně v evropských a potom dostal noviny z jižní Afriky, tam už byly všechny podrobnosti. Nějací italští filmoví herci, kteří cestovali na vlastní jachtě Aquila u pobřeží jižní Afriky, našli pod vodou celé antické lodstvo, které se potopilo v dávných dobách. Vědci se vyslovovali v novinách různě, ale když můj stařeček přišel na výrok jednoho johannesbur-ského historika, že nalezené zbytky tohoto lodstva nejsou nic jiného než lodstvo Alexandra Velikého, které zmizelo beze stopy, tak ho to chytlo…”
„Oho! To je zajímavé!“ zvolal Iverněv.
„Je. Ale ještě zajímavější je, že ti Italové vytáhli z největší lodi černou korunu ozdobenou drahokamy. Ať už to bylo náhodou nebo ne, koruna spadla znovu do vody a nenávratně zmizela. Ty Italy dokonce obviňovali, že nález, který jim chtěla vzít policie, nechali úmyslně spadnout do moře.“
„To je neuvěřitelné! Není to novinářská kachna?“ kroutila hlavou Tata.
„Možná že je to kachna!“ přitakal Bechojev. „Ale podstata, jak rád říká náš přesný Gleb, není v tom. Profesor Mu-ravjov si vzpomněl, že velmi dávno, ještě před revolucí, třídil soukromou sbírku indických rukopisů jednoho německého badatele, zdá se, že Kayserlinga. Nepamatuju se přesně a neručím za to, že se tak opravdu jmenoval.“
„To je úplně jedno, na jméně nezáleží! Povídej dál,“ poháněl přítele Sugorin.
„Aha, chytlo to za srdce kamennou duši! Počkej, to hlavní přijde. V té sbírce byl sanskrtský rukopis, asi z počátku našeho letopočtu, s pověstí o Alexandru Velikém. Jak je známo, pověstí o Alexandrovi je mnoho, byl z nich dokonce sborník v podobě starořeckého románu Alexandreida. Byl to první dobrodružný román vůbec, který se ale celý nezachoval. Indická pověst nebyla volné vyprávění nebo obměna známých příběhů, vyprávěla o tom okamžiku Alexandrova života, o kterém se nezmiňovala antická tradice. Pavla Ar-chileviče to zaujalo, rukopis opsal a přivezl do Ruska, aby až bude mít kdy, pověst přeložil a otiskl. První světová válka, které se zúčastnil jako dobrovolník, potom Revoluce, občanská válka, veliká práce při novém budování vědy, zkrátka, profesor na svůj úmysl zapomněl a opis rukopisu se octl, jak se říká, na dně šuplíku jeho ohromného archívu. A opravdu, já jsem prohrabal už čtyři skříně, a teprve včera jsem ho našel. Ted chce stařeček splnit své dávné přání, přeloží ho a otiskne, a do novin v Kapském Městě pošle článek. Protože v té pověsti se také mluví o černé koruně!“ zajásal Soltanmurad, udělal přestávku a díval se z jednoho na druhého.
„Mluvte dál, nenatahujte nás na skřipec,“ pokárala ho Jevgenie Sergejevna.