„Vím jenom to, co říkal profesor. Ten rukopis není dosud přeložený. Zkrátka, jak je známo, Alexandr vtrhl do Indie, svedl tam dvě velké bitvy, jednu prohrál, ale celkem ležela před ním celá Indie volná. Přesto však se obrátil, odešel do svého nového sídelního města, do Babylónu, kde brzy zemřel. Historici to vysvětlují únavou jeho vojska, které taktak, že se nevzbouřilo, raněním samotného Alexandra do hlavy při zteči pevnosti ze středoasijského tažení a ještě jinými příčinami. Pověsti podávají básničtější znění o Alexandrově touze po moři, jako by pořád toužil po ostrově rozloženém na moři bouřlivých vln, jak praví Homér o ostrově Faros. Tam chtěl Alexandr ukončit dny svého ži- vota, a ne v horkých rovinách Mezopotámie nebo v ještě parnějším údolí Indu.. Ale indická pověst vypráví, že Alexandr, když překročil Ind a rozhodl se, že dojde do srdce Indie, do Dakšinu, narazil na zříceniny velice starého města. Je zajímavé, že tato část pověsti souhlasí s tím, že v údolí Indu jsou zbytky praindické kultury, příbuzné s kulturou krétskou a patřící do druhého nebo třetího tisíciletí před naším letopočtem.“
„Můj ty bože, jak je to neuvěřitelně dávno!“ vyhrklo z Jev-genie Sergejevny.
Bechojev se usmál, spokojen se zájmem svých posluchačů.
„Uprostřed zřícenin zůstal neporušený starý chrám. Bydlel v něm, uprostřed pouště, v níž byli lvi, hlouček kněží a ochraňoval posvátnou památku minulosti, černou korunu panovníků zaniklého národa. Památku z dob, kdy lidem vládli bohové nebo hrdinové zrození ze spojení smrtelných žen s nebešťany. Pověst vyprávěla, že nasadí-li si tu korunu člověk božského původu a vyjde s ní na světlo poledního slunce, jeho rozum se kouzelnou silou zaostří, a on, když pozná přítomnost a vzpomene si na minulost, nabude božské síly. Ale když si tu korunu nasadí obyčejný smrtelník, běda mu! Ztratí paměť a bude jako dítě hračkou v rukách osudu a lidí. Alexandr tuto pověst uslyšel a požádal kněze o tu korunu. Kněží to napřed odmítli, ale dobyvatel pohrozil, že chrám rozebere kámen po kameni a ukrytý poklad stejně najde. Kněží krále upozornili, že pouze božské dítě si může beztrestně nasadit černou korunu, ale Alexandr se dal do smíchu. Pověst o Alexandrově božském původu ze spojení jeho matky Olympie s Dionýsem, původně vymyšlená jeho matkou, která nenáviděla Alexandrova otce chromého Filipa, dostala lety punc skutečnosti. Také Alexandr sám jí nepochybně uvěřil… Bez váhání vstoupil do chrámové svatyně, kde ho kněží okouřili dýmem z posvátného dřeva a korunovali černou korunou. Alexandr vyšel na schody zalité sluncem, hrdě se rozhlížel a čekal, že na něho sestoupí božská síla. Vtom však se veliký dobyvatel zapotácel, jeho opálená tvář zbledla a on spadl na schod a kutálel se dolů na písek. Když spolubojovníci svého vojevůdce zvedli, přišel k sobě, ale zároveň se ukázalo, že zapomněl všechno, nač myslel, jak žil v poslední době. Pověst vypráví, že se vyléčil z touhy po Řecku a z lásky k Taise, proslulé řecké milostnici, která ho doprovázela na všech jeho taženích. Rozzuření vojáci obvinili kněze, že úmyslně jejich vojevůdci ublížili, pobili je a koruna se dostala do soukromé Alexandrovy klenotnice. Hlavní při tom je, že Alexandr zapomněl, proč přišel do Indie, zapomněl na své plány do budoucna a obrátil své vojsko zpátky. Když se vrátil do Babylónu, onemocněl zimnicí a brzy zemřel.“
„To je velice zajímavé,“ promluvil jako první Sugorin. „Ale co s tím má co dělat nález těch Italů v jižní Africe? Tomu nerozumím.“
„To se ví, že má, příteli. Jak jinak! Člověk musí znát historii. Ta praví, že když Alexandr v Babylóně umíral, byli u něho jeho nejbližší neboli diadochové: Ptolemaios, Sele-ukos, Nearchos a jiní. Všimněte si: Nearchos! Při dělení Alexandrovy říše zdědil Nearchos, jeden z jeho vrstevníků, který se narodil v krétských horách, mlčenlivý voják a nepřemožitelný mořeplavec, lodstvo, totéž obrovské lodstvo s mnoha tisíci lidmi, které bylo připraveno podle Alexandrova úmyslu kolonizovat indické kraje. Jenže lodstvo zmizelo, když odplulo neznámo kam, a zmizel také Nearchos. Ted připusťte jenom jednu jedinou domněnku, že černou korunu z Alexandrovy pokladnice si vzal Nearchos, co potom?“
„Hledme!“ zvolal Iverněv.
„Ovšem, ale tato domněnka tím nekončí. Lze předpokládat,“ pokračoval Sugorin, „že lodstvo objevené u břehů jižní Afriky je lodstvo Nearchovo a že právě Nearchos si vzal tu korunu.“
„Správně! Mluví pro to i fakt, že tu korunu našli na hlavní, dnes bychom řekli admirálské lodi. A nejenom to, tu pověst skoro nikdo neznal, a ukazuje se, že černá koruna existuje, a proto se opět jednou domněnka stala skutečností. Ostatně jsme si už zvykli na to, že leccos, co se v dřívějších stoletích považovalo za pohádku, se dnešním zevrubným bádáním potvrzuje.. Ale to ještě není všecko. Noviny Kapského Města, především Kapský strážce, oznámily, že Italka z té jachty, která korunu našla a nasadila si ji, onemocněla ne- známou duševní chorobou, kterou lékaři přisuzují sestupu do příliš velké hloubky.“
Posluchači, Sugorin s nimi, hlučně zatleskali.
„No, pobavils nás, Soltanmurade!“ Jevgenie Sergejevna se začala ovívat. „Je z toho až horko. To je nejlepší vyprávění, jaké jsem kdy od vás slyšela.“
„Kdyby z toho byla aspoň polovice pravda!“ procedil Sugorin.
„To je jedno, příteli, řekni na své dobré svědomí: stálo to za to, hrabat se v tom archívu?“
„Docela jistě!“ přiznal mineralog.
„No když ses přiznal, tak jdi za trest na roh pro pivo. A dámám přines zmrzlinu!“
Gleb poprosil o síťovku a poslušně odešel. Ostatní zůstali sedět v zamyšlení nad indologovým vyprávěním. Zvonek telefonu přerušil jejich zadumání.
„Meziměstská,“ řekla Jevgenie Sergejevna, „pojd si to vzít, Mstislave. To je pro tebe, volá Moskva.“
Mstislav uslyšel silný hlas profesora Andrejeva. Jeho blahopřání slyšeli všichni.
„Patří vám svatební dar,“ přetrhl Iverněvovo děkování zvučně profesor, „pospíchám s ním! Včera se jednalo o tom, kdo má jet do Indie.“ Leonid Kirilovič udělal přestávku. „Jednomyslně bylo usneseno, že vy! Brzo vás zavolají k projednání. Nevěsta ať nenaříká, přijede za vámi později, až jí seženete cestovní pas. Zatím vás vedeme jako svobodného. Mám velikou radost! Velikou! Dejte mi nejmilejší Jevgenii Sergejevnu, zeptám se jí trochu na vaši vyvolenou… Tisknu vám ruku, Mstislave!“
„Ještě chviličku, Leonide Kiriloviči!“ řekl rychle Iver-něv. „Jestlipak víte, že za to, že jsem se sešel se svojí Tatou, nejbáječnější dívkou na světě, děkuju vám?… Velmi jednoduše. Vzpomínáte si, že jste před dvěma měsíci chtěl přijet do Leningradu, a dokonce jste mi poslal telegram, ale potom jste si to zřejmě rozmyslel? Očekával jsem vás tehdy na nádraží, a tam jsem se náhodou seznámil s Tatou! Proto si ted připijeme na vaše zdraví, jako otcova zástupce a dobrého génia…“
„Pozor, mladý muži, tady něco nesouhlasí. Zamiloval jste se a v hlavě máte mlhu! Žádný telegram jsem vám neposlal a na žádnou cestu jsem se nechystal.“
„Promiňte, ale tomu tedy nerozumím, Leonide Kiriloviči. Telegram byl adresován mně, byl podepsán vaším jménem, ale byl podepsán s titulem profesor, a ne jenom pouhým jménem, jak se vždycky podepisujete…“
„Schoval jste ho?“
„Bojím se, že ne!“
„To je škoda. Byl to něčí žert. To je hloupé, jen co je pravda! Pokusím se to zjistit a někomu utrhnu hlavu… No, dejte mi maminku!“