Iverněv. podal sluchátko matce a spěchal oznámit všem novinku. Přitom si všiml, jak Tata zbledla. Myslel si, že ji rozrušila myšlenka na jejich brzké odloučení. Pospíšil si ji utěšit, přesvědčoval ji, že se nerozejdou na delší dobu, než kdyby odjel na obyčejnou vědeckou výpravu. Zato potom to společné cestování po Indii… Co je si možno přát v prvním roce manželství?
Tata ho poslouchala, držela ho křečovitě za ruku a nespouštěla z něho úzkostlivý pohled, který Iverněva znepokojil.
Iverněv stál uprostřed svého pokoje v hotelu Turista, nesvlékal si mokrý plášť a své nevidoucí oči upřel do prázdna. Telegram, který mačkal v prstech, až to bolelo, byl od matky. „Mstislave neštěstí Tata odešla ničemu nerozumím přijed.“ Iverněv zavrtěl hlavou, přejel si rukou po čele. Napil se vody. „V sobotu máme mít svatbu… Ne, to není možné! S Tatou se něco stalo… Ale maminka telegrafuje, že odešla! A co když utekla? Fuj, co mě to napadlo…“
Iverněv se přinutil, aby se uklidnil, a zatelefonoval Andre-jevovi. Omluvil se, že ho volá, a sdělil mu, že se doma něco stalo. Ihned odletí do Leningradu a prosí profesora, aby zatelefonoval do ministerstva, aby směl přijít na druhý den…
Za několik minut ujížděl taxíkem na letiště.
Jevgenie Sergejevna mu vyběhla naproti, a pojednou se mu zdála malá, bezradná, zestárlá. Poprvé viděl svou moud- rou, klidnou matku tak sklíčenou. Trýznivá lítost mu stáhla hrdlo. Nemohl promluvit ani slovo a pouze mlčky stál a tázavě na ni hleděl.
„Tata… odešla v úterý, a já jsem ti hned poslala telegram, jakmile jsem našla její psaní.“ Jevgenié Sergejevna podala synovi list z velikého zápisníku popsaný velkým pravidelným Tatiným písmem.
„Odpusťte mi, odpusťte! Drahá, neskonale milá a dobrá Jevgenié Sergejevno, řekněte Mstislavovi, že jsem špatná, že jednám nehodně, ale nemohu jinak. Nehledejte mě, za několik hodin budu daleko, a nikdy se nevrátím sem, kde jsem poznala dva tak skvělé lidi, Vás a Mstislava. Oba jste mě přijali z celého srdce, a já… já vám tak ubližuju a působím bolest. Tato myšlenka mě strašně mučí, nedává mi pokoj. Jestli můžete, odpusťte mi, a dovolte mi, abych na rozloučenou políbila Vaši laskavou ruku a…“ na tomto místě bylo něco důkladně přeškrtáno a potom méně pravidelným písmem připsáno: „a polibte za mě Mstislava. Sbohem. Tata.“
Iverněv si několikrát přečetl list papíru, který naráz zničil jeho štěstí, všechny plány jeho života.
„Tady není něco v pořádku,“ vymáčkl ze sebe chraptivě.
„Co ji přimělo k tomu, aby utekla jako zlodějka, aby se bála poctivého a upřímného přiznání?“
„Tak nemluv, maminko! Jak ji můžeme soudit? Neznáme její důvody!“
„Nejsou takové důvody, aby člověk mohl jednat takhle!“
„Jak mohu soudit jenom já, ze své stránky, když všechno na světě má stránky dvě?“
„Jak ji máš rád, Mstislave!“
„Mám, ale nemysli si, že ji chci ospravedlňovat jenom proto. Já Tatu neomlouvám, ale taky nevynáším konečný soud.“
„Ty ho nikdy nevyneseš! Už ji nikdy neuvidíš a nic se nedovíš…“
„Stává se málokdy, aby něco zůstalo utajeno navždy. Dříve nebo později… Zítra pojedem do Moskvy. Tobě by tady bylo samotné těžko.“
Telefonní zvonek oběma trhl. Naděje, která se málem objevila na tvářích Jevgenié Sergejevny a Mstislava, zhasla. Mluvil Soltanmurad:
„Špatné novinky, Jevgenije Sergejevno, špatné věci!“
„Copak se stalo? U nás je to taky špatné!“
„Přihodilo se něco Mstislavovi?“
„Ne, Mstislav přijel, je tady. Já ho zavolám.“
„Počkejte, co se vlastně stalo?“
„Soltanmurade, Tata od nás odešla!“
„Není možná! Jak to? Ale ne… Já zatelefonuju později. To moje nespěchá.“
Mstislav vzal matce sluchátko:
„To jsem já, mluv, Soltanmurade!“
,Á, to jsi ty, příteli! Jak je to možné? Víš co se stalo mně? V Muravjovově bytě hořelo! Chytlo to v pracovně, říkají, že od starého elektrického vedení.. “
„Škoda je veliká?“
„Veliká! Část rukopisů shořela, druhou zničili vodou. Psací stůl taky chytl a shořel opis pověsti, kterou jsme začali překládat, všechno shořelo, nezůstal ani lísteček. Stařeček je v nemocnici, ze zármutku dostal infarkt. Já jsem u něho každý den, ale musím jet do Moskvy. Sejdeme se v Moskvě?“
„Já tam pojedu zítra s maminkou, hledej nás u Andrejeva.“
„Jsme domluveni, příteli. Zatím sbohem!“
Kapitola 2
PRSTEN S CHIASTOLITEM
„A tak, Mstislave, až pojedeš na jih Indie, nezapomeň na kimberlit. Budeš-li mít štěstí, může naše věda dát našim indickým přátelům nemalý dar. Dokážeme totožnost kimber-litových pásem Gondvanského štítu v jižní Africe a kimber-litových pásem v Indii, a to možná povede k objevení diamantonosných pásem. Mně se zdá, že obecné vymílání nejstarších vrstev v Indii bylo méně hluboké než v Africe, to za prvé. A dál, že pásma s diamantonosnými trychtýři v trhlině se ukládají tam, nebo v oblastech, kde je hojně rostlinstva, nebo jsou přikryté rozsáhlými čedičovými vrstva- mi v suchých krajinách Dakšřnu. Předvídej, uvažuj, a kromě toho pomáhej při všem. Jako absolvent leningradské Vysoké školy báňské rozumíš dobře mineralogii, a to je základ našeho oboru.“
Iverněv poslouchal, chvílemi si dělal poznámky do pracovního zápisníku v šedé plátěné vazbě. Když profesor An-drejev poučení skončil, zvrátil se v křesle a zahloubal se. Iverněv si zapálil a prohlížel si ornament na obrovském čínském koberci přes celou stěnu a potom se zeptaclass="underline"
„Nad čím jste se tak hluboce zamyslel, Leonide KiriloviCl?
„Je mi smutno. Kdysi, když jsem byl v tvých letech, zkoušel jsem si představit, že přijde doba, kdy nebudu moct jezdit na vědecké výpravy.“
„Copak nemůžete jet?“
„Mohl bych, ale nikdy jsem nejezdil tak, abych nepracoval naplno. A na to už bych dnes nestačil fyzicky.“
„Nemohu s vámi souhlasit, Leonide Kiriloviči! To přece není to hlavní. Když je dobrý kolektiv, nadchne se společnou prací…“
„A na jak dlouho to stačí, když kolektiv nikdo nepovede? Ne, když už srdce neslouží, nemohu tahat koně na provazech po srázu, hnát vor, kácet stromy. To nemohu! A dřív jsem si myslíval, že jednou padnu a umřu na ledovci, v tajze nebo na poušti. Nějak jsem si přál spíš umřít na poušti, aby kamarádi udělali z kamení kopeček a ten aby sloužil jako směrník pro takové, jako jsem já.“
„Co je to s vámi, Leonide Kiriloviči?“
„Copak nevidíš? Děsně rád bych jel do Indie, ale vím, že tamní vedro nevydržím a že mě pošlou domů jak neužitečný balík.“
„Pěkně se vyjadřujete! Balík!“ řekl Iverněv.
Leonid Kirilovič se podíval na svého žáka téměř s nevolí, zamyslil se a usmál se:
„Tak je tomu odjakživa. Já jsem byl v mládí taky takový; Nechtělo se mi věřit, že mohu umřít. Nemyslel jsem, že budu trpce litovat promeškaných příležitostí, ačkoli jsem věděl, že se už nikdy nevrátí. A když se vrátí, že už nebude sil.“ „Já jsem dosud nikdy nelitoval promeškaných…“
„Ovšem. Protože máš ještě před sebou dalekou cestu. To je mládí! Ale přijde čas, a pochopíš, že ještě jdeš, a přece už jsi na konci cesty.“
„Tomu nerozumím.“
„A ještě dlouho nebudeš rozumět. No dobrá, já jsem je už oželel, ty promeškané příležitosti. Nové nejsou, ale je naléhavá práce! Abych nezapomněl, nejsou v osobních papírech tvého otce nějaké záznamy o starých dolech ve Střední Asii?“