„Jak to, vy víte i o tom?“
„Nevím, jen se ptám. Jsi nějaký bledý. Máš nějaké starosti? Podívej se, koukej být v pořádku, aby sis v Indii neudělal nějakou ostudu. Počkat, ted jsem si vzpomněl, cos to povídal o mém příjezdu, kuňkals do telefonu nějaký nesmysl. Máš nervy v pořádku?“
„Co s tím mají co dělat moje nervy? Jde o to, že vy jste už druhý člověk, který se zajímá o osobní archív mého otce.“
Bylo na profesorovi, aby zbystřil pozornost:
„Poctivě řečeno, já sám se o to nezajímám, co je mi do starých dolů, to je věc důlních průzkumníků a archeologů. Nedávno se tu objevil cizí archeolog, Němec nebo Turek, z ankarského archeologického ústavu. Byl mezi jiným taky u mě, od někoho se dověděl, že jsem byl žákem Maxmiliána Fjodoroviče. Vzpomínám si, že tvůj otec popisoval doly tři tisíce let staré kdesi na hranicích mezi Afghánistánem a Iránem. Tak ten profesor Wilfried Deragazi…“
„Jak, jak??“
„Wilfried Deragazi. Zní to pěkně, snadno se to pamatuje. Vypravoval mi o drávidské kultuře, která se rozšířila před čtyřmi tisíci lety z Indie do západní Číny a do naší Střední Asie; je taková kultura, anauská, nazvaná tak podle kišlaku, vesnice v blízkosti Ašchabádu, něčím neobyčejně pozoruhodná, ale u nás poměrně málo známá, jak litoval ten turecký profesor. Ta kultura je most mezi Indií a mezi Krétou, a Kréta zase most se severní Afrikou. Stopy této kultury byly objeveny na Sahaře, úžasně krásné sošky, kresby, keramika. Jejich ústav chce použít dnešních vědeckých způsobů k prozkoumání dávných styků a cest osídlení, spektroskopického izotopického rozboru kovů a nerostů v ozdobách a v jiných předmětech. Je třeba všeho všudy po gramu každého vzorku. Profesor je sbírá v místech, kde se předpokládá, že tudy vedlo dávné spojení. Je to zajímavé a pozoruhodné!“
„Zajímavé, zajímavé,“ poznamenal Iverněv, který s chutí kouřil cigaretu, „ale proč Tata…, moje nevěsta, která právě ode mne odešla, se tak zajímala o osobní otcův archív?“
„Snad ses jí zeptal, ne? A kdo to vlastně je?“
„Je to dcera jednoho z otcových průvodců v tajze, jakéhosi Pavla Černycha.“
„Doopravdy je to tak?“
„Nevím. Nenapadlo mě, abych si to ověřoval. A jak bych to taky měl udělat?“
„Zkusit se to dá. Ale jaké důvody by mohla mít, aby se vydávala za někoho jiného?“
„Chcete říct, že připouštíte, že Tata není možná vůbec Černychová?“
„Nevím, ale ať tak či onak, je tu přece něco nejasného, ne? Každý by přece chtěl vědět, jak se věci mají. A co zajímalo tvoji Tatu?“
„Prostě osoba Maxmiliána Fjodoroviče, jeho cesty, podrobnosti podoby mého a jejího otce.“
„Mhm… A je to dávno, mhm, co odešla?“
„Několik dní. Byl jsem zrovna v Moskvě, když mi maminka telegrafovala.“
„Kdo ví, možná že je to čirá náhoda. Asi nejspíš. No, vypijeme si čaj, slyšíš, Jekaterina Alexejevna už cinká šál-ky.“
Iverněv seděl dál a napjatě přemýšlel. Andrejev vstal a položil ruku na rameno mladého geologa:
„Půjdeme!“
Iverněv také vstal a pak pokynem profesora zastaviclass="underline"
„A jak vypadá ten cizí archeolog?“
„Je to krasavec, poměrně mladý. Je v něm cosi démonického, silného. Zkrátka zajímavý člověk. Večeřel u mě a všechny okouzlil. Rita ho zavedla do Velkého divadla, na balet, a byla přímo u vytržení nad takovým společníkem. Říká, že všechna děvčata vyvalovala oči na toho Deraga-ziho…“ „Jakou řečí mluyí?“
„S námi některou ze tří, kterých používáme, anglicky, německy, francouzsky. Trochu umí rusky. Říkal, že zná ještě několik řečí!“
„Šťastný člověk!“
„Ty ses přece taky naučil dvě, a mnohem lip než já. Já nemám pro řeči buňky…” Profesor se zamyslil a dodaclass="underline" „A jak je ten Turek oblečený! Kromě toho mi padl do oka jeho prsten se zajímavým kamenem. Asi jenom geolog může ocenit ten nápad. Představ si, křišťál chiastolitu rozříznutý napříč hlavní optické osy tak, že na světle dělá… “
„Šedý kříž!“
„Ano, ano! Ale chlapče, ty jsi bledý jako stěna! Co se to s tebou děje? Sedni si!“
„Leonide Kiriloviči, co to může znamenat? Tata, ona… ona pořád nosila takový prsten…”
„Cože?“
Andrejev rázem zvážněl, a dokonce si vzal z Iverněvova pouzdra cigaretu. Zapálil si, zamyslil se, hledal něco v zápisníku a vzal telefonní sluchátko:
„Náhoda nenáhoda, to se musí vysvětlit. Copak je málo… Tady je profesor Andrejev, geolog, musím se poradit o neodkladné věci,“ pokračoval do sluchátka. „Ne, to nejde, ať někdo od vás přijde ke mně, do bytu nebo do ústavu… Ale já vám říkám, že to bude lepší, já mám taky svůj rozum!… Dobrá, spojte mě s někým vyšším.“
Iverněv uslyšel úryvkovitý rozhovor jedné strany a v hlavě mu třeštilo. Co to jen proboha může znamenat?
„Soudruhu podplukovníku,“ pokračoval Leonid Kirilovič a stručně vyprávěl o Deragazim a Tatě. „Ano, je dosud zde, přijel na studijní cestu, ovšem, může to být čirá náhoda.“ Leonid Kirilovič se s úlevou a potichu rozesmál. „Můj žák? Ano, tady. — Ted je u mě. — Za hodinu? Výborně, rovnou na čaj.“
Profesor položil sluchátko a upřeně se podíval svému žákovi do tváře:
„Mstislave, na to musíme přijít. Proč potřebují zprávy o tvém otci? A jaké zprávy? Jak se v tom jinak vyznat? Ve špionážních románech je to správně vylíčeno: velemoudrý detektiv si sedne, přemýšlí a hledá motiv. Síla nepřítele je přece v tom, že je mu už od začátku všecko jasné, a nám ne. Je-li ovšem vůbec nějaký nepřítel a není-li to nepodložená domněnka od začátku až do konce, vybudovaná^na čiré náhodě.“
„Náhody jsou zde dvě,“ namítl potichu Iverněv, který se tvářil, jako by ho něco bolelo.
„Jak to?“
„Za prvé: dvě osoby, obě zajímají nějaké údaje z neuve-řejněných a cest se netýkajících, nýbrž osobních otcových deníků. Za druhé: obě nosí úplně stejné prsteny, jaké jsme dříve u nikoho jiného neviděli…“
„Tak ty z toho opravdu usuzuješ, že tvoje Tata…”
„Nic neusuzuju, nechci!“ skoro vykřikl Iverněv.
„Á, tady je Kateřinka!“ přepjatě hlasitě vítal Andrejev svou ženu.
„Zase jsi kouřil?“ zeptala se podezřívavě. „A kde jsou přísahy a předsevzetí?“
„Víš, Kateřinko, já jsem se rozčilil kvůli Indii. On tam jede,“ kývl na Iverněva.
„A co má být? Mstislav jede do Indie, Finogev do Afriky, a zítra se ještě některý z tvých žáků vypraví do Afghánistánu nebo do Iráku. To abys pak nevyndal cigaretu z úst…“
„Ne, ne, zhřeším jenom jednou, a víckrát ne! Co je s čajem? Za chvilku přijde ještě jeden geolog z Dalekého východu.“
„Kdo?“
„Toho neznáš, je to provozní zaměstnanec.“
„Pravda, ty neznám vůbec.“
„A kde je Rita?“
„Odjela do divadla. S tím tvým Turkem. Vzal ji tam na oplátku. Mně se to nějak nelíbí, začal ji moc obletovat. A Rita, to víš, je děvče horkokrevné, ztřeštěné, celý otec!“
„Děkuju vám!“ Andrejev se hluboce uklonil.
Po odchodu „geologa z Dalekého východu“ Iverněv a Andrejev se ještě radili v Andrejevově pracovně, ale na ničem se nedohodli. „Zůstaneš u nás na noc,“ vstal starý geolog. „Pořádně vyvětrej, nakouřils tady. Pojd, přineseme postel.“