„Já neusnu, Leonide Kiriloviči!“
„Musíš se snažit! Ostatně, dělej, jak chceš. Ale já se musím vyspat, ráno mám důležitou poradu. Tedy: Deragaziho pozvu, dokud jsi ještě tady, a.geolog se bude vyptávat. Ale když uvidíš ten prsten, nehni brvou, nebo bude mít.geolog pravdu, vyplašili bychom ho. A Rita ať se okolo něho točí, možná že o tom začne mluvit i s ní.“
„A vy se o Ritu nebojíte?“
„Je to děvče příliš upřímné. Promluvím s ní, matku tak neposlouchá. Něco musíme riskovat.“
„Jak je to zvláštní, i tyto železné schody, i z těch mám dnes radost. Celý večer je samá radost,“ myslel si Girin, když vystupoval k Simě.
Sima ho přivítala v černém svetru a široké šedé sukni. Girin se jí vyptával na její práci, na sport. Sima mu pojednou otevřela svou duši a vyprávěla mu všecko o „kalifovi Hárun-al Rašídovi“ a o jeho „velikém vezíru“. Seděla trochu rozpačitá proti němu, napřímila se, sepjaté ruce dala do klína a její veliké šedé, široce otevřené oči se dívaly přímo do Girinovy tváře v důvěřivé naději, že ji pochválí. Ohromná, do hrdla stoupající něha se v něm probudila.
„Když vás tak poslouchám, chtěl bych být věrným ka-lifovým tělesným strážcem,“ řekl pojednou.
Sima náhle zčervenala, vyskočila a prošla se po pokoji.
„Neviděl jsem vás nikdy v kalhotách,“ řekl, aby změnil látku hovoru. „Vy je nenosíte?“
„Obyčejně ne.“
„Proč?“
„Nehodí se k mé postavě, a ani svetr moc ne.“ Dívka zčervenala ještě víc. „Povinností hostitelky je připravit čaj,“ řekla svým obvyklým zpola tázajícím, zpola přesvědčujícím tónem a odešla.
Girin se sedl k pianinu a pomalu přebíral klávesnici prsty. Jejich chladný a hladký dotyk byl známý a trochu smutný, jako vzpomínka na něco vzdáleného a ztraceného. Jako jas- né krůpěje jarních bříz začaly padat tóny jedné ze zamilovaných Girinových písní, která s ním šla životem. Sima rychle vešla a sedla si na opěradlo křesla u samého pia-nina.
,Ivane Rodionoviči,“ zašeptala, „ještě jednou, prosím. Tuhle píseň mám tak ráda.“
Girin poslechl. Sima seděla jako socha, vzpomněla si na čajník, ale neběžela pro něj.
Japonská píseň Pohádka podzimní noci, kterou slyšel pouze dvakrát v rozhlase, se vryla Girinovi do paměti jako všechno, co se mu zvlášť líbilo. Našlapoval na oba pedály a snažil se vyloudit zvuky podobné zvonícím táhlým tónům koty a samisena, japonské citery a kytary.
Vzlétaly jako smutní ptáci, třepetaly se nad temnými vodami mlčenlivých jezer a utichaly, vzdalujíce se do nekonečné noci. Tento obraz se rýsoval Girinovi v zvucích písně a v jejím pravidelném, pomalém doprovodu. Potichu si prozpěvoval a ani nezpozoroval, že Sima opět vešla. Se zatajeným dechem poslouchala cizí, ale srozumitelnou a tklivou melodii.
„Mně se zdá, že jsem tu píseň už dávno znala a milovala,“ řekla zasněně. „Snad proto, že v ní zní náš ženský smutek.“
„Proč právě ženský? Já myslím, že i mužský smutek sem patH.“
Sima chtěla pokračovat ve své úvaze, ale nedostala se k tomu.
Do pokoje vletěla jako vichřice Rita, tak zrudlá rozčilením, že i pihy na její tváři se úplně ztratily. Se svým chlapeckým úsměvem byla tak půvabná, že Girin jí byl bezděčně okouzlen, a Rita, když to zpozorovala, se zarazila.
„Simo, miláčku, ty můj veliký kalife, zachraň vezíra! Je s ním zle!“
„Co se děje?“ polekala se přítelkyně.
Rita se podívala rozpačitě na Girina a potom odhodlaně zatřásla hlavou:
„Řeknu všecko! Ivan Rodionovič patří k nám, ten to pochopí, od té doby, co jste…“ Rita zrudla ještě víc a znenadání vyhrkla: „Simo, já jsem zamilovaná!“
„Proč ten tragický tón? Konečně!“ „Ach kalife, je to všecko velice ošklivé! Je to cizinec a ani trochu se mi nelíbí!“
„Vzpamatuj se, Margarito! Co to povídáš za nesmysly? Zamilovala ses, a nelíbí se ti? Kdy se to stalo?“
„Není to tak dávno, a od té doby jsem jako ve snu. Když jsme spolu, stačí, aby se na mě podíval, a já jsem celá v jeho moci. Mám dojem, že kdyby mi poručil, přilezu jako kočka a budu se třít o jeho nohy. Je to strašné, to se mi ještě nestalo. A hlavní je, že pořád nevím, jestli mě miluje, a už je po radosti. Ted chápu to, co se mi dřív zdálo sentimentální. A jsem ochotná všechno zapomenout a bojím se ho, bojím se, abych neudělala nějakou chybu, nesprávný posuněk, abych neřekla něco nevhodného. On se přívětivě usmívá, ale z jeho nitra jako by se na mne dívaly zlé oči.“
„To není dobré, děvče. Tomu tedy nerozumím. Kdo je to?“
„To ti nepovím! Hlava mi jde kolem. Tak je to!“ Rita se prudce zatočila před zrcadlem, zastavila se, ztichla a sedla si na otáčecí židli u pianina. Sima a Girin ji mlčky pozorovali.
„No dobrá, všecko jsme pochopili, a ted vypravuj. Kdo je to?“
To, že Sima řekla „my“, a ne „já“, udělalo Girinovi radost.
„Je to profesor archeologie z Ankary a jmenuje se Wilfried Deragazi.“
„Počkej, počkej. Z Turecka? A co tady dělá? Je na studijní cestě?“
„Ano, ano! Přišel k tatínkovi. Já jsem se s ním seznámila, byla jsem s ním dvakrát v divadle… Potom jsme byli na procházce, potom jsme jezdili autem jenom tak po Moskvě, potom chtěl, abych s ním šla do restaurace, ale já jsem nešla, potom u nás večeřel…“
„A to je všecko?“
„A co má být ještě?“
„No, říkal ti něco? Nabízel ti ruku i srdce? Líbali jste se?“
„Říkal, no, to, co se při takových příležitostech, říká. Ze se mu velice líbím, a ruské dívky vůbec, a že já jsem z nich ta nejlepší a že jsem taková veselá a sportovní, tak to řekl, sportovní, že bude šťastný ten cestovatel, ten, kterému budu průvodkyní životem. A potom mě políbil… a ještě jednou… a ještě jednou…“
Rita si zakryla vzplanulé tváře.
„Několikrát jste se políbili, že,“ vyptávala se věcně Sima. „Byli jste na procházce a povídali jste si. Jakou vlastně řečí?“
„Francouzsky.“
Rita se podívala na přítelkyni a zachytila Girinův pohled, hluboký, soustředěný, který se jí zdál jako tenký paprsek napjaté myšlenky. Náhle se obrátila na otáčecí židli k doktorovi.
„Podívejte se na mě ještě jednou tak,“ prosila ho, „mně je při tom trochu klidněji…“
„Zdá se, že začínám rozumět, oč jde,“ prohlásil Girin.
„Oč?“ zvolaly Rita i Sima zároveň.
„Zatím vám to nemohu říct, mohlo by to mít nežádoucí následky. Povězte, můžete mě seznámit s tím svým archeolo-gem?
Rita přikývla:
„Mám s ním jít do Domu družby, slíbil, že mi ukáže výstavu fotografií nějakého svého známého.“
„To bude nejlepší. Dejte mi vědět kdy, a já vás tam se Simou.náhodou potkám. Ale jenom neříkejte o mně ani slovo, hlavně ne, že jsem psycholog. Platí?“
Wilfried Deragazi seděl nenucené v pohodlném křesle v jednom salóně Domu družby. Jako vzorně vychovaný člověk dovolil si pouze sotva znatelně prohlížet své společníky a ukrýval posměvačnou jiskřičku v svých hlubokých tmavých očích.
Rita seděla jako na jehlách, hned se červenala, hned zase bledla. Girina si Deragazi skoro nevšímal, prohlížel si skrze světle modrý kouř egyptské cigarety Simu, která od první chvíle setkání, které si s Ritou umluvili, úplně zaujala jeho pozornost. Kladla mu otázku za otázkou svou pomalou a velmi měkkou angličtinou. Girin, který všechno bedlivě sledoval, si všiml, že také Sima, duševně mnohem odolnější než Rita, se znenáhla dostává do vlivu archeologovy osobnosti.