„Tady… maličkosti… dovědět se … dostat… kameny… důl.. odkud má váš geolog … dávno…“
„Podařilo se to?“
„Jenom kameny. Víc nic.“
„Nač kameny? Které?“
„Nevím, jak bych to mohl vědět? Oni vědí nač!“
„Kdo?“
„Ti, kdo platí! Jak bych to mohl vědět?“ zoufalé zakvílení se vydralo z hrudi Deragaziho. Náhle zavřel oči a zhroutil se na zem v bezvědomí.
Sima a Rita zděšeně vyskočily a bezradně hleděly na Gi-rina. Girin se odrazil na zadní opěradlo pohovky a svěsil ruce. Za chviličku vstal, pohyboval se jako ve zpomaleném filmu, zvedl archeologa a posadil ho znovu do křesla. Archeolog si poslušně sedl se zavřenýma očima a nijak nereagoval na to, že změnil polohu.
„Ted, Rito, uvidíte, jaký je jeho opravdový poměr k vám! Dávejte dobrý pozor na jeho tvář!“
„Ach, to nemusí být, Ivane Rodionoviči, je to strašné!“
„Musí to být, Rito,“ řekl vlídně a naléhavě doktor, „potom se osvobodíte…“ A obrátil se k Deragazimu. „Slyšíte mě, profesore Deragazi?“ zazněla s dřívější jasnou zřetelností Girinova otázka.
„Slyším,“ odpověděl archeolog, neotvíraje oči.
„Ted myslíte na Ritu. Na Ritu, sympatickou dívku, svoji dřívější společnici a průvodkyni po Moskvě. A dokonce víc než jenom společnici.“
Archeologovy oči se pomalu otevřely, byly nevidoucí, dívaly se kamsi mimo lidi a mimo věci. Pak mlaskl a rozchechtal se, drze a hlučně.
„Společnice! Cha-cha-cha!… Tu společnici bych… kdybych nemusel být opatrný…”
„Mlčte!“ rozkázal mu tvrdě Girin. „Dost! Hned si vezměte svůj plášť, strčte si do kapsy své pouzdro na cigarety a odejděte. Od hlavního vchodu půjdete nalevo. Zapomenete na všecko, co bylo! Vy jste tu nebyl a nic si nepamatujete!“
„Ano,“ odpověděl pokorně Deragazi. „Já jsem tady nebyl a nic si nepamatuju.“
„Vstaňte!“ rozkázal mu Girin. „Pokud jde o Ritu a Simu, zapomeňte na ně. Vůbec vás nezajímají. Žádný zájem, žádná touha!“
„Žádný zájem, žádná touha,“ opakoval Deragazi jako stroj.
„Jděte!“
Profesor vstal, strčil do kapsy své pouzdro na cigarety, hodil si přes ruku plášť, neřekl ani slovo a odešel. Bouchly dveře salónu. V salóně zůstala pouze cizí vůně po ostrých voňavkách a po sladkém tabáku.
„Ted bych si vypil šálek vašeho čaje, Simo,“ řekl potichu Girin.
Sima viděla poprvé, jak se chvěje, lépe řečeno, jak sebou nervózně škube ta veliká ruka, kterou znala jako klidnou, pevnou.
„Sedněte si, všecko skončilo … navždycky…,“ řekl Girin unaveně.
„Mohu o tom vyprávět tatínkovi?“ zeptala se nesměle Rita.
„Zajisté! Já s ním taky promluvím… později. A ted si potřebujeme všichni odpočinout. Já nejvíc. Nezlobte se, že vás nedoprovodím.“
„Ale přece ten čaj!“ zeptala se Sima.
„Raději jindy. Musím domů.“ Sima a Rita přicházely k arbatské stanici podzemní dráhy.
„Kdybys věděla, jak je mi lehce a krásně!“ zvolala Rita. „Jako kdybych se probudila z noční můry. Chce se mi zpívat!“ A Rita se zatočila a opravdu se dala do zpěvu.
„Rito, vzpamatuj se!“ přísně řekla zdrženlivá Sima.
„To je právě to, že jsem se konečně vzpamatovala. Ach, jak je to báječné!“ Rita objala přítelkyni a líbala ji prudce na obě tváře. „Říkal ti už někdo, že máš sametové tváře? Nikdo? To jsem si mohla myslet, jsou to ti mužští ale hlupáci. O tom se přesvědčuju denně. Přijedeš k nám tento týden?“ vzpomněla si už přede dveřmi stanice.
„Proč tak najednou?“ divila se Sima.
„V sobotu končí Ivan Rodionovič pokusy s naším hostem. Irina Selezněvová ho moc prosila, aby tě přitáhl, i kdyby sídla padala… a vůbec … Zkrátka přijdeš a hotovo, tentokrát se nevykroutíš. Jinak se připrav na to, že přemluvím Girina, aby to s tebou udělal jako s Deragazim!“
A Rita vrazila do dveří podzemní dráhy tak prudce, že mladý muž, který do nich chtěl vejít před ní, zděšeně ucouvl.
Sima šla pomaly domů pěšky a stále přemýšlela o neuvěřitelné události, která se odehrála před jejíma očima.
Od doby, kdy se setkala s Girinem, věřila v nejpodivnější schopnosti lidí. Začala pozorovat a poslouchat mnohé, co dříve míjela. Ale dnešní tajemný boj jí otřásl. Pochopila, že Girin a Deragazi jsou výjimeční lidé, kteří mají vrozené nadání zesílené dlouholetým cvikem. Ale kolik je možná takových lidí, kteří to nevědí nebo nedovedou vysvětlit svůj nevyzpytatelný vliv na jiné lidi. Vesničtí zaříkávači a mas-tičkáři, kteří někdy sugescí opravdu vyléčí. Sektáři, kteří dovedou k údivu všech dostat lidi do své moci a udělat z nich své následovníky.
Podvodnická „média“… A vůbec takzvané „silné osobnosti“, které mají naprostý vliv na své okolí.
Sima si vzpomněla na klidnou, trochu posměvačnou Giri-novu tvář a na to, co.kdysi řekclass="underline" „A přesto nemůžeme přikládat tomuto, to jest hypnotickému nadání příliš velký význam v společenském životě, protože hypnotické nadání je vzácné. A je to tak dobře. Jinak by se tisíce lidí ihned snažily omlouvat své chyby tím, že podlehly.“ „To je pravda,“ namítala v duchu, „ale přesto, že je to tak vzácné, nelze odpustit, zmrzačí-li někdo duševně třeba jen jeden jediný život. Neviditelný řetěz se táhne mezi mnohými lidmi, jejich osudy jsou spojeny, a tak i každý ojedinělý případ může mít dalekosáhlé následky.“
„Bože můj, Bože můj!“ Iverněvová se mračila, jako kdyby měla velikou bolest: „To bych si nebyla nikdy pomyslela. Proč jen se o nás ti lidé zajímají? Co je u nás takového, o čem by nevěděla věda, Rusko? Tvůj otec nedělal nikdy nic tajného. A potom, co mohl Maximilián najít, aby to vzal s sebou do hrobu? Dvacet roků uběhlo od jeho smrti, a skoro čtyřicet let od jeho asijských cest… Za tu dobu prošly po jeho stopách spousty geologů, byly objeveny nové věci…“
„Máš úplně pravdu, maminko! Mám pocit, jako by po památce mého otce plivli.“
„A radil ses s Leonidem Kirilovičem?“
„Donekonečna jsme si lámali hlavu. Prohledali jsme všechny tatínkovy pracovní věci. Ať tak či onak, poplach vznikl a oni to jistě pochopili.“
„Jak to víš?“
„Deragazi se zdržel v Leningradě jenom tři hodiny, a jak jsem zjistil, odletěl do Stockholmu. Nit se přetrhla, ale já jsem chtěl slyšet právě od něho, co po nás chtěl. A nabídnout mu svoji pomoc za zprávy o Tatě, tak mi to radili.“
„Co bys chtěl ještě vědět, hochu? Podle mého mínění by bylo tisíckrát lepší, kdybychom se dověděli, že se zamilovala do někoho jiného a že s námi nehrála nějakou divnou hru.“
„Ale já pořád nemohu věřit, že by byla taková. Víš, maminko, já jsem myslel… Tam, v Moskvě, je jeden vynikající lékař — psycholog. Ten zjistil, že profesor Deragazi je hypnotizér a že div nezískal dceru Andrej evových Ritu, nevím s jakými úmysly.“
„A ty myslíš, že snad něco podobného potkalo Tatu?“ trhla sebou Iverněvová.
„Nevím, nevím… Ale v Moskvě mi mnoho vypravovali o tom, jak je možné přinutit člověka, aby upsal duši čertu. Zvlášť děvče, mladou ženu. Je celá řada hanebných způsobů, jak je zneuctít, ponížit, zastrašit a potom poslat, aby dělaly věci, které nesnesou denní světlo.“
„Takové uvažování není na nic. Máš nějaké plány, kde hledat Tatu?“
„Jenom jeden. Trochu zvláštní. Chci uveřejnit v novinách, v Pravdě nebo ve Večerním Leningradě, povídku s názvem Dar Altaje. V ní vylíčit Tatu a naznačit jí, že já… že my oba ji nepovažujeme za ztracenou a že se jí nechceme mstít. Naopak, že ji čekáme a že jí pomůžeme vrátit se do normálního života. A je-li taková, jak si o ní myslím, tak tomu porozumí a přijde. Jenom je-li ještě tady …“