„Mně se tvůj plán líbí, ale…“
„Pochybuješ, jestli dovedu napsat povídku, takovou, aby ji otiskli? Možná že máš pravdu. Zajdu k některému spisovateli, všechno mu povím, jistě ho ta záležitost zaujme. A jestli to bude hodný člověk, vezme mě jako spoluautora. Aby Tata pochopila, že je to něco jako oznámení, výzva pro ni, musí být tam uvedeno taky moje jméno.“
„No, zkusit to konečně můžeš. Ale ty na rok odjedeš, a co když se Tata přihlásí? Ale mám-li být upřímná, moc tomu nevěřím, že je tady!“
„Tak jsi tu přece ty, maminko. A krom toho taky Soltan-murad a Gleb.“
„A ještě něco. Zítra si chceš prohlédnout rukopisy Všesva-zového geologického ústavu. A podíval ses i do otcových „papírů?“
Iverněv zčervenal, svěsil hlavu, ale matce neodpověděl. Matka pokrčila shovívavě rameny:
„No co, možná že to už tak musí být. Mládež považuje za nesmírně nezajímavou každou snahu pochopit starší lidi, své předchůdce. Jenom po těžkých otřesech se k nim rádi vracíte. Ale tak už to v životě chodí.“
Pozdní noc zastihla Mstislava u psacího stolu, skloněného nad balíčkem starých zápisníků a sešitů Maxmiliána Fjodo-roviče I věrně va.
Odřené plátěné vazby s tištěnými písmeny předrevoluč-ních sešitů se záznamy o vyměřování, slepené černé pracov- ní knížky ze špatného voskovaného plátna třicátých let… Zažloutlí společníci středoasijských cest, kteří si dosud uchovali v záhybech stránek jemný lesní prach. Založené lístky s kvapně napsanými poznámkami, s kapkami potu a s dosud nevybledlými známkami krve po rozmáčknuté mušce, svědkyni svízelných pochodů tajgou Dálného východu.
To nebyly služební zprávy o výzkumech, písemnosti, které musí každý geolog odevzdat načisto napsané zvláštním ústavům, které uchovávají rukopisy a v nichž se nemohou ztratit. Byly to nanečisto napsané věci, a hlavně krátké poznámky, které si cestovatel psal pro sebe.
Týkaly se zejména výdajů a rozpočtů, cestovních plánů, výpočtu času a potravin, nákladů a dopravních prostředků.
Záznamy o rozhovorech s průvodci, místními lidmi, rozličné zvláštní dojmy, písně nebo pověsti, které slyšel. Tu a tam prostě smutná řádka o nezdaru, o obavě, že nesplní, co zamýšlel, o dlouhém odloučení od rodiny… a to všechno v krátkých, úryvkovitých, někdy nedopsaných větách, které se nesnadno četly, protože byly napsány rychlou rukou.
Iverněv chtěl najít něco neobyčejného, záznam o nějakém zvláštním objevu, který by mohl zajímat lidi daleko za hranicemi Sovětského svazu, a ještě po tolika letech.
Ale brzy zapomněl na všechno, ze zápisků před ním plasticky vyvstávala práce jeho otce, kterou dovedl ocenit, protože sám byl geolog. Fotografií bylo velice málo a ze-žloutly od doby, kdy se kopírovaly. Žádná obrazotvornost nemohla mladému geologovi napovědět, jaké námahy si vyžádal každý snímek, jak těžkým břemenem byl nemotorný fotografický přístroj s tuctem náhradních rámečků a skleněných desek pro ramena už i tak unavená těžkou výstrojí. Jak nesnadno se s nimi pracovalo v krutém sibiřském mrazu nebo při malé citlivosti desek, aby se získal zdařilý snímek v pošmourných dnech z rychle plující lodky.
Všechny snímky probouzely vzpomínky na podobná místa, kde býval také on, a tehdy nesnáze a úzkosti otcovy cesty byly ještě blíž jeho srdci. Mnohé už si neuměl geolog druhé polovice našeho století ani představit. Náhradní háky s řetězy pro upevňování nákladů na soumarech; nebezpečí plavby přes peřeje na chatrných lodkách; dobré vlastnosti ulimagdy, loďky Nanajů, na rozlehlé, větru vystavené hladině řeky Amuru; jak včas opravit omoročku, březové kánoe Goldů; jak zacházet s krokoměry. Jak okovávat koně pro pouště a pro močály, jak plstí z velbloudí srsti podšívat velbloudovo chodidlo popraskané pekelným žárem… ano, mnohého už není třeba dnes, při fotografování z letadla, při používání vrtulníků, gumových, motorových a nafukovacích člunů, vysílacích stanic automobilů.
Je však divné, že při veškeré nedokonalosti a pomalosti pohybu byl geolog dvacátých třicátých let mnohem méně závislý na náhodách než jeho potomci let šedesátých. Dialektika života vedla k tomu, že si musel brát všechno nezbytné na dlouhé mnohaměsíční cesty s karavanami třiceti čtyřiceti koní, s těžkými karbasy, velikými lodicemi s vysokými okraji. Geolog staršího pokolení byl skutečným pánem tajgy nebo pouště, a třebaže pomalu, vytrvale se probíjel nepřístupnými a neprozkoumanými „bílými místy“. Ani požáry, ani povodně, ani shluk nepředvídaných okolností nemohly zadržet hrstku lidí.
Pomalý postup byl vyvážen svědomitým pozorováním za dlouhé cesty. Geolog se krok za krokem „vžíval“ do krajiny, která se před ním odkrývala.
Iverněv mohl zjistit, jak stránka za stránkou na sebe navazovaly jedna úvaha za druhou, jak vznikaly rozličné hypotézy, které se hned cestou prověřovaly a opouštěly, dokud nenabyla konečného tvaru stavba tak široká, promyšlená a jasná, že dodnes noví geologové, kteří chodí po týchž cestách, jsou překvapeni přesností map a šíří geologického myšlení před půl stoletím.
Na Iverněva sa přenesla neokázalá statečnost těch, kdo odcházeli tisíce kilometrů do nesnadno přístupných míst bez lékaře, bez rozhlasu, nečekajíce žádnou pomoc, kdyby je stihlo vážné neštěstí, nemoc nebo zranění. Poprvé si uvědomil velikou odpovědnost vůdců dřívějších výprav, kteří museli předvídat všechno, najít východisko z každé situace, protože na nich ležela odpovědnost za životy lidí, kteří na ně spoléhali. A nejvíce ho udivovalo nepatrné množství tragických případů. Jak zkušení a moudří byli kapitáni geologických lodí dálkové plavby! Přes zastaralé prostředky, přes nedokonalost přístrojů a přes pomalost tehdejší práce spojovala otce a syna tatáž snaha.
Iverněv zavřel opatrně otcovu pracovní knížku, zapálil si a pozvedl oči k jeho podobizně na stěně. Unavená dobrácká tvář se dívala pevným a jasným pohledem.
Takové oči může mít jenom člověk, který urazil velikou životní cestu. A tou nejsou jen tisíce kilometrů.
„Porozuměl jsem ti, otče!“ pomyslil si Mstislav. „Ale co jen po tobě chtějí?“
Mstislav se podíval na hodinky. Jít spát už nestálo za to.
Odešel do kuchyně, aby si uvařil kávu.
„Linka číslo dvě stě devět, Leningrad — Moskva … cestující se žádají, aby šli na nástupiště.“ Lhostejný hlas udělal čáru mezi vším obvyklým a dalekým novým, co čekalo Iverněva v Indii. Díval se na pobledlou matčinu tvář. Jevgenie Serge-jevna se snažila, jako vždycky, zastřít úsměvem smutek rozloučení. Syn uchopil její chladné ruce a ona položila na chvilku svou hlavu na jeho rameno.
„Mstislave! Mstislave!“ ozval se pronikavý hrdelní hlas, a před Iverněvovými se objevil celý udýchaný, zpocený Sol-tanmurad. „Představ si, sotva jsem to stačil, ještěže jsem chytil dobrého taxíkáře!“
„Co se stalo?“ zvolal znepokojeně geolog. „Rozloučili jsme se přece u nás…”
„Ovšem! Představ si, přišel jsem domů, žena povídá, představ si, co se stalo.. “ Čečenec rozčilením sotva mluvil.
„Tak co je, mluv!“ vykřikl netrpělivě Iverněv.