„Žena viděla Tatu… Šla po nábřeží, podívala se na břeh, a tam sedí na schůdkách žena obrácená k ní zády, a vypadala úplně jak Tata. Byla přesvědčená, že je to Tata, a běžela domů, aby mi to řekla.“
„A nezavolala na ni?“
„Představ si, jaká je hloupá, nezavolala!“
Iverněv se bezradně ohlédl. Matka ho vzala klidně za ruku.
„Bude tvoje povídka v novinách?“ „Ano, bude, ten spisovatel mi to svatosvatě slíbil.“ „No, jestli Tata přijde ke mně, nepustím ji.“ „Cestující dvousté deváté linky soudruhu Iverněve, nastupte ihned do letadla! Soudruhu Iverněve, nastupte do letadla!“ ozývalo se z ampliónu.
V Moskvě se Iverněvovi nepoštěstilo, aby Andrejevovi aspoň zatelefonovaclass="underline" na dillíské letadlo se přestupovalo za půl hodiny. A už za pět hodin Iverněv pozoroval z výšky velkolepé panoráma Himaláje. Dole ubíhala v řadách, jako vlny vesmírného příboje, mračna obrovských vrcholů, která zakryla část zemského povrchu mezi dvěma velikými státy. Iverněv se pokoušel představit si, jak vypadá život tam dole, mezi těmi zasněženými velikány.
Kapitola 3
TIBETSKÁ TVRZ
Vzdálené hřmění laviny vyrazilo ze soutěsky. Na mohutný rachot padajících kamenů se ozvaly jako krátké dunění modlitební bubny.
Na terase kláštera, vydlážděné drsnými pískovcovými deskami, bylo pusto a chladno.
Klášter Oorten-Dzong se přilepil k vrcholu hory jako hnízdo ptáka z pohádky. Ale ta hora, která se pyšně a nedosažitelně zvedala nad vlhkou a pochmurnou hloubkou údolí, byla pouze nepatrným kopečkem ztrácejícím se mezi opravdovými vládci pohoří Karakorum, které obrovským polokruhem svíralo údolí řeky Nubra od severozápadu a které bylo vidět z terasy jenom jako řadu nebe zakrývajících kamenných výběžků. Nad nimi strměl obr Karakorum, jistě pětadvacet tisíc stop vysoký. Jeho ledovcový náhrdelník a sněhovou korunu nebylo odsud ani vidět, příliš nízká byla hora, která stála až u tohoto krále himalájských hor. Zato na západě, přímo před klášterem, oddělený hlubokou propastí, v níž se ztrácelo jeho nekonečné úpatí, se tyčil v celé své nádheře Hatha-Bhoti. V průzračném vzduchu velehor rozeznávaly oči každý výběžek na holém svahu litinové barvy. Tento svah se ztrácel vysoko v nejčistší obloze, ale ještě výš, ještě dál zářily sněhy tupého vrcholu. Odrážely paprsky vysokého slunce, odevzdávajíce všemu, co je obklopovalo, svou světlonosnou sílu, záplava horských vrcholků se vznášela v nekonečných prostorách naplněných jasným jiskřícím zářením. Oslepující bílá záře věcných sněhů se zvedala k nebi, a tím smutněji vypadaly šedé srázy úpatí a tmavé soutěsky.
Sochař Dajárám Ramamurtí, hubený a zamračený, sklopil oči a ještě těsněji se zakutal do hrubého plstěného pláště.
Daleko dole bylo vidět karavanu soumarů. Koně, malí jako broučci, se vlekli jako hadovitý řetízek, doprovázeni hrstkou lidí. Zvířata špatně našlapovala, občas padala na sypkých svazích, na kterých se rozpadávající se břidlice sesouvala dolů jako široké rozlivy kamenných potoků. Karavany tudy táhly málokdy. Křečovité škubání koní na sutích, neklidné pobíhání honců, lidský shon a každodenní starosti vypadaly odtud, shora, malicherné a bezúčelné.
Nevelký klášter, postavený zde velmi dávno, byl na samém předělu nedostupné kamenoledovcové pouště, největšího nakupení úžasných horských vrcholů na světě. Necelých sto kilometrů odtud na severozápad se vypínaly čtyři obrovské věže Gašerbruma a Čchias-ke-li-feng. Na jihozápadě a na jihu, za Ladákhským pohořím, hory ponenáhlu klesaly ke kvetoucím údolím Kašmíru. Tam pod svahy deodarových hájů, himalájských cedrů, kvetly nekonečné ovocné zahrady, průzračná nazelenalá jezera byla vroubena plujícími poli posetými krvavě rudými rajskými jablíčky …
Ramamurtí pozvedl tvář a naslouchal ostrým křikům dravých ptáků kroužících nad údolím. Vítr pronikal až do kostí. Umělec se zamračil a opatrně se obrátil. Obvyklá bolest v pohmožděných žebrech ho vytrhla z vnímání nedozírnosti, která ho obklopovala. Nedávná minulost ho strhla a táhla ho dolů, k horským rovinám Indie. Nesmírná síla vzpomínky ve chvilce odstranila zubaté, skalnaté, sněhem zaváté stěny, které mu zatarasily cestu na jih…
Právě před dvěma týdny přijel do kláštera, aby vyhověl přání svého starého učitele, profesora dějin umění. Jednou za čtyři roky si profesor dopřál delší dovolenou a odcházel sem, do Malého Tibetu, aby získal duševní rovnováhu a aby se oddal hlubokému přemýšlení. Zde ho všichni znali pod jménem Vitarkananda a považovali ho za jogína.
Vitarkananda našel sochaře v nemocnici v Iláhábádu, kam ho poslali z policie nemilosrdně ztlučeného, a co horšího, raněného duševně, ukrývajícího se před příbuznými a před přáteli. Profesor mu navrhl, aby s ním pobyl v osamělém klášteře v pohoří Ladákh, a Ramamurtí s radostí nabídku přijal.
Zvyklý na vedro své vlasti, Ramamurtí ve větrných himalájských nocích strašně mrzl, dusil se v řídkém vzduchu, lekal se pohledu na zběsilé řeky řítící se přes ohromné balvany, třásl se hrůzou při hřmění nepřetržitých horských lavin. Po vlídném Šrínagaru, s jeho skvělými jezery a průplavy, s malými chrámy v stinných hájích a s dřevěnými domky z řezbami v rozlehlých sadech ještě z dob Velikých Mughalů, vládců Hindustánu, se zdálo předhoří Himaláje neuvěřitelně nevlídné. Na plochém dně každého takového údolí se volně převalovaly kalné vody horských říček a podmílaly skoro svislé skalnaté břehy. Vysoko nahoře tmavé strmé srázy, pořád ve stínu, byly ověnčené takovou spletí špičatých zubů, kuželů, tesáků a jehlanů, jaké by nedovedla vymyslet ani chorobná obrazotvornost. Kámen na vrcholech horských hřebenů byl znetvořen se zuřivostí, kterou nelze vylíčit.
Na nevelikých náhorních rovinách byly malé vesničky vroubené jívami. Přitiskly se k zemi, a tak se chránily před vichřicemi. Ubohé zahrady s nízkými meruňkami a pole gri-mu, tibetského ječmene, se střídaly se suchou kamenitou pouští, kde šelestila chumáčovitá ostřice, vysoko na nebi se vznesli orlosupové, kteří pátrali po zdechlinách podél karavanních cest, hlavně v průsmycích. Tam pořád hynuli koně, strhaní obtížným stoupáním. Jenom dzo, křížencům ja-ků s kravami, černému rohatému skotu strašného vzevření, se dařilo znamenitě, protože má dlouhou srst a velké plíce.
Žít v těchto výškách stálo člověka nemalé úsilí a důvtip tamních zemědělců by jim mohli závidět i bombajští inženýři. S pomocí jednoduchého nářadí stavěli přes prudké řeky most z vrbové kůry, z konopných provazů, z kamenných desek a z křivých kmenů. Kolik práce a vynalézavosti bylo třeba k ohrazení zahrady nebo obezdění vesnice pevnou hrází, aby se tenká vrstva půdy udržela na příkrých svazích, k vystavění vlastního mlýna v obci, protože doprava zde vyžaduje obrovskou námahu …
Studená drsnost hor poháněla lidi. Člověk nezůstával u svých všedních staveb, ale budoval všude kláštery a chrámy, stavěl stožáry se znaky a s ocasy jaků nebo jenom s hadříky, stejně pyšně vlajícími ve větru, vršil hromady kamenů: obo, kulatých, mani-valle, oválných, v každém průsmyku a u každého obydlí.
Podél větších karavanních cest se mani-valle obkládaly kousky žuly nebo pískovce, na nichž pečlivě vytesaná tibetská písmena opakovala posvátnou větu: „Om mani padme hum“ („Perly v lotosovém květu“). Sta takových kamenů, nezřídka s písmeny namalovanými zářivými obřadními barvami, bílou, modrou, červenou, žlutou, tvořily nezapomenutelný obraz.