Kameny, veliké, malé, šedé, hnědé, červené, se zrcadlily v čisťounké vodě maličkých studených jezer. Změť ohlaze-ných balvanů ucpávala řečiště mělkých říček, které v noci zamrzaly a teprve uprostřed dne začínaly znovu svůj spěch a s neodvratností osudu se řítily dolů, do Indu, a s ním do oceánu, jako k praobrazu nirvány, zániku všech trampot a neklidů života.
Ramamurtí se znenáhla na karakorumských vrcholech přizpůsoboval, a tehdy začal vystihovat krásu Himaláje, chápat říši věčných sněhů, krásu, která povznáší duši a vzdaluje ji od světa. Zdálo se mu, že jeho srdce je průzračné a tvrdé jako křišťálová číše. Jeho dřívější život, jehož všechny barvy a dojmy miloval, neměl s tímto světem vytrvalého míru nic společného!
Nedostupné, třpytící se vrcholy byly plné neuvěřitelného klidu.
Sochař se stával částečkou obrovského světa věčných sněhů. A všechny jeho zážitky začínaly být nesmírně veliké a jasné. Ztrácela svůj smysl tajemná a nejasná hnutí mysli. Začínala být prostým prolínáním světla a stínů, barev a odlesků, odražených, zapuzených, nevnímavých, podobně jako sluneč- ní paprsky na bílých korunách hor. Svět, z něhož přišel, království nádherných horských rovin napojených vláhou, prostoupených květy a tlením bujného rostlinstva, byl mnohem pestřejší a zároveň nicotnější.
Ramamurtí pudově cítil, že andělské okouzlení Himálajem je nad jeho síly. Clona, která odděluje viditelný život od zobecnění, byla zde docela tenká. Ale pohled skrze ni vedl do takových dálek, že byly dostupné pouze mudrci, nikoli jemu. Všechny sny a radosti Ramamurtího byly pořád v tom, co je živé, v kráse a pohybu přírody.
Pradávný tvůrčí génius indického lidu, který získal nesmrtelnou slávu své zemi na více než na dvě tisíciletí, který přežil kulturu Kréty a Řecka, byl v nejtěsnějším spojení s přírodou. Ze země a ze slunce proudily do lidí tvůrčí síly, které se musely projevit v umění.
Sochařství a architektura staré Indie nebyly proto předstiženy ani jedinou zemí světa. Malířství zuřivě ničili muslimští podmanitelé. Při pohledu na tisícileté fresky v Adžan-te, které kdysi okouzlily celý svět, lze si představit, jaké malířské poklady byly v toku věků ztraceny.
Ramamurtího posedla myšlenka vytvořit sochařskou podobu krásné ženy svého národa, odhalit tajemství Anupam-sundarty, Krásy nesmírné, spojením ideálu lásky a vášně, štěstí a rozkoše, krásy. Takovou sochu, kterou by všichni pochopili stejně jako stará díla, ale aby byla ještě bližší, ještě dražší dnešním lidem než legendární hrdinové Maháb-háraty a Rámájany.
Proč právě ženy a ženské krásy?
Tuto otázku kladli zpravidla Evropané na indických uměleckých výstavách, překvapeni, jak mnoho místa zaujímá v indickém malířství žena.
Pro Inda to nebyla otázka! Indická žena je základ rodiny; pouze trpělivostí a hrdinstvím ženy se překonávají životní obtíže a lidé se vychovávají k duševní jemnosti, k lidskosti a čestnosti. Zena matka je svržena krutými zákony kastov-ního zřízení, muslimským vlivem a náboženským útlakem do bezprávného postavení služky zavřené do těsného světa rodiny.
Evropané dosud nechápou, že základ duchovní kultury přívrženců hinduismu je představa o ženě, o ženském živlu jako o činné přírodní síle, jako protiváze trpného mužského živlu, základ, který přečkal tisíciletí od dob matriarchátu.
Umělec si vzpomínal na své sny s úšklebkem.
Co zůstalo z těch několika let hledání, snažení, z bezesného nočního rozjímání, z tisíců náčrtků, kreseb a modelů?
Je mu už třicet let, a je zde, zničený, hrubě uražený, tělesně ubohý… Pravda, nabyl klidu a nabírá síly. Ale také čas plyne, neodvratně a vytrvale, pomalý čas staré Asie, která se dávno přesvědčila o marnosti pokusů člověka udělat víc, než mu určil osud. To je zapsáno v Alláhově knize pro muslima, to je předurčeno karmou dřívějšího života…
Byly slyšet rychlé lehké kroky na dlaždicích terasy. Objevila se známá postava učitele s okrouhlým plstěným kloboukem, s nedbale přehozeným pláštěm. Jeho šedivý plnovous, zpravidla krátce přistřižený, zde narostl a sahal mu až na prsa v lehce nakadeřených chumáčích.
Za ním vpovzdáli kráčelo šest lámů, budhistických knězi, v červených pláštích, v stejně červených čepicích a kapucích Sakjapy, Starých, sekty převládající v Malém Tibete.
Ramamurtí vstal a přiblížil se k nim se skloněnou hlavou. Příchozí se obrátil k mladému muži a jeho pohled, naoko přísný a upřený, zpod pyšně černého rozcuchaného obočí, vzplanul nečekaným teplem.
„Jsem rád, že tě vidím, Dajáráme,“ řekl hindštinou a pokračoval hluše znějící tibetštinou: „Dnes je lung-ta, obětování koní štěstí, krásný obřad Buddhových vyznavačů. Jestli naši hostitelé dovolí, chtěl bych se s tebou účastnit tohoto svátku.“
Nejstarší láma zabručel zdvořilá pozvání.
Brzy se neveliký průvod vydal po pěšince k vzdálenému převisu, který visel nad údolím.
Nakloněné srázy skal byly zde velice tmavé, skoro černé. Široké šikmé trhliny brázdily kamenné balvany. Ale výběžek zůstával nedotčený už mnoho let. Vítr, který se hnal ze svahů Hatha-Bhoti, dul stejnoměrně a silně a pospíchal k prů-smyku a dále dolů, do modré dálky, do teplého kraje. Lámové navrhli profesorovi, aby obřad vykonal on první, ale Ind to ze zdvořilosti odepřel. Tu vykročil dopředu sám předsta- vený kláštera, vysoký a mohutný, s energickou zachmuřenou tváří vojáka.
Došel nebojácně na kraj srázu. Vítr rval jeho červený plášť, podpásaný obyčejným provazem. Představený se uklonil všem pěti buddhistiokým dílům světa. Když potichu přečetl předepsaná slova, vztáhl dopředu ruce, sepjaté v prstech.
„Ó vy mocní a jedineční Buddhové a bodhisattvové! Vy, kteří se díváte shovívavýma očima na svízelné cesty země! Budte milostiví poutníkům, všem jdoucím a jedoucím, všem hledajícím, všem toužícím po radosti …
Nechť tyto koně, uchvácení čtyřmi větry posvátných hor, letí daleko na kopce a do rovin! Vaší mocí, ó svatí bohové nejvyššího kruhu, se stanou živými koňmi štěstí pro všechny neznámé poutníky…“
Představený mávl širokým rukávem a hrstka koní vyřezaných z tuhého papíru byla uchvácena silným větrem. Koně vzlétli a byli unášeni do dálky, na jih, a rychle zmizeli z očí.
Jeden po druhém vrhali všichni mnichové bílé koně se skály. Několik koní vypustil také profesor.
Ramamurtí stál stranou a s nenadálým smutkem se díval na let malinkých bílých koníčků, poslů dobrých přání. Vitarka-nanda mu pojednou podal posledního koně. Dajárám se poslušně přiblížil k okraji strže, natáhl ruku, ale prsty ne-rozevřel. Na výběžku vlevo nad propastí se kolébal trs mladých červených květů planoucích v černi kamene jako purpurové hvězdy. Srdce se mu sevřelo, červené květy v modravě černých copech Tillottamy planuly prudce jako oheň zázračné krásy. Ramamurtí se podíval na zubatý hřeben hor, který mu zakrýval dálky obzoru na jihu, a rozevřel prsty.
„Tobě, Amrito, tobě, Tillottamo!“ zašeptal. Jeho osamocený kůň se vznesl prudce vzhůru, zakroužil a zmizel v houstnoucím soumraku údolí.
Slunce zapadá v Himálaji rychle. Sotva obřad skončil, byla v soutěskách tma. Sněhové koruny hor zářily jako dříve, rudnouce v paprscích západu. Ostré černé pruhy stínů vybíhaly rychle nahoru po roklích a po výmolech kamenných srázů.