Namodralý opar úpatí houstl, stoupal stále výš, jako páry tajemného pokrmu, který se vaří v hlubinách země. Hned za oparem se táhla černá mlha, která zaplavila hluboké soutěsky.
Vítr nepozorovaně utichl a vzduch pronikalo podivné soumračné záření, které změnilo všechny barvy. Červená břidlice byla černá, šedé horské svahy modravě stříbrné a roucha lámů dostala zelenavý odstín. Krajina se změnila a naplnila se klidem. Potom záření vzduchu uhaslo, barvy odumřely, litinově šedá barva bez stínů a bez přechodů přikryla celou zem. Pouze šeříkově červené nebe se zelenalo a bylo čím dál tím temnější, hvězdy se rozsvěcovaly jedna za druhou a černé stíny noci se stahovaly nad hlavami poutníků.
Lámové odešli napřed. Vitarkananda a Dajárám kráčeli pomalu po pěšince ze štěrku, který jim klouzal pod nohama. Tam, kde pěšinka, zahýbajíc ke klášteru, vybíhala na rovný výběžek, profesor se zastavil a ukázal k Hatha-Bhoti.
Jeho zasněžený vrchol se odtrhl od své zčernalé základny. Zaplavený načervenale zlatým světlem, které vycházelo neznámo odkud, oddálil se ještě více od tmavého světa nízkých rozsedlin, průsmyků a lidských obydlí. Neuvěřitelně krásná hora, nemilosrdná, třpytivá, nenadálá, bezohledně strmá, vetknutá do nebeské hlubiny.
„Pro tohle musím čas od času jet do Himaláje,“ řekl potichu Vitarkananda.
„Taková je jistě Šambala, krásná země Ridgen-Džapo,“ zvolal Dajárám, „sen buddhistů! A možná, že to taky je!“
Profesor se zasmáclass="underline"
„Mnichové tu ted nejsou, nikoho se tedy nedotknu. Už samo jméno Šambala neznamená žádnou zem. Samba neboli čamba je jedno z hlavních vtělení Buddhy a znamená vrchol. Je tedy ta domnělá země Buddhův vrchol, jinými slovy vzestup, zdokonalování. Tak veliké zdokonalování, že ten, kdo ho dosáhne, už se nevrací do koloběhu zrození a smrti, ne-sestupuje do nižšího světa. Proto je šambala pojem ryze filosofický, v našem světě neexistuje, a po tisíciletí ji marně hledali.“
„A pro ty, kteří jsou moudří jako ty, guru, pro ně šambala existuje?“ „Existuje, ale všude! Pověst o požehnané zemi Himaláje vznikla z nejčistší krásy nebe a sněžných hor. Člověku kterékoli kasty a kteréhokoli národa se zdá, že je-li taková země, že je jenom tady.“
Uzounký srpek nového měsíce dávno zmizel za horami. Noční tma zde, to nebyla sametová čerň jižní noci. Pro nesčetné množství jasných nízkých hvězd se obloha zdála zelená. Mléčná dráha se prostírala ve výšce a světlo hvězd jako by tryskalo z černě zelené hloubky a umožňovalo vidět skály a soutěsky. Vysoké zdi kláštera byly jako železné. Ani jedno světélko nesvítilo ve zdech této tvrze, která se vznášela na vrcholu hory.
Vitarkananda šel pomaleji.
„Ty na ni nemůžeš zapomenout, Dajárámo?“ zeptal se náhle.
„Nemohu, guru, a nikdy nezapomenu. Já jsem si ji zamiloval, ale to je málo. Je ztělesnění všech mých myšlenek, snů, představ krásy.“
„Potom se tedy vrať a vyhledej ji. Myslím, že ses uzdravil, aspoň tělesně! Duševní rány se ovšem dosud nezahojily, a taky se tak brzo nevyléčí.“
Na Dajáráma zapůsobila vlídná účast a laskavá ohleduplnost.
„Odpusť, guru, budu-li mluvit dlouho a budou-li moje myšlenky neurovnané. Je mi třicet let. Jedenáct let hledám nejenom ideál krásy, ale také, proč je krásný. Co je to všem pochopitelná strhující krása ženy? Musím ji dát lidem. Jenom krása nám může pomáhat v životě, utěšit nás při únavě a při nezdarech, zmírnit tvrdost poznání i tvrdost vítězství. Proto bude službou, možná také záslužným činem vytvoření podoby Anupamsundarty pro můj lid. Neměl jsem to obrovské nadšení a napětí duševních sil, kterého je třeba pro takové dílo. Já, ubohý a domýšlivý kameník, jsem se nemohl rovnat opravdovým tvůrcům krásy, umělcům dávnověku. Vykonával jsem starodávné obřady obrazného soustředění, obřady očisťování, abych prošel celou cestu uloženou umělci. Přemýšlel jsem v prázdnotě, abych představou černé pro- pasti zničil všech pět přízraků sebevědomí. Ani po dhjana-mantry, úpěnlivé prosbě, aby se mi podoba zjevila, se mi model Krásy nesmírné nezjevil. Studoval jsem všech šest kánonů Vatsjajanových, zvláštní práci jsem věnoval, abych pochopil čtvrtý kánon, obdarování krásou a okouzlením.
Tři noci jsem ležel natažený ve Višvanathově chrámu v Banárasu, kde veliký damaru, znějící od večera, mi přinášel prvotní zvuk, vzbuzující jednotu toho, kdo hledá, a jeho cíle…“ Dajárám se zarazil. Slovo „Višvanaťh“ v něm probudilo vzpomínku na jiný chrám téhož božstva. Setkání v tomto chrámu bylo začátkem jeho nynějšího pádu.
„Tvůj úkol, Dajáráme, je těžký,“ odpověděl Vitarkananda, „velice těžký, protože sochařství je hlavní základ indického umění po tisíc let, a námět žena je také hlavní námět umění naší země. Pouštět se do soutěže s vrcholy, které už byly dosaženy, je skoro nemožné, nelze opakovat to, co bylo prožito před mnoha stoletími, to by byla napodobenina. Ale jestli nejde o dosažení už dosaženého vrcholu, ale o to, najít jiný, na který lidská noha dosud nevkročila, potom najdeš to své, a nic se nestane, když vrchol, kterého jsi dosáhl, nebude tak velkolepý jako dřívější velikáni.“
„Ano… Ti, kdo vytvořili krásu v minulosti, nemohli by ted, v přítomnosti, opakovat, co vytvořili dříve, tvořili by něco docela jiného!“
„Život, to je neustálá proměna, Dajáráme.“
Guru se odmlčel, přišli k vysokým vratům kláštera. Od potoka dolétal klapot maličkých modlitebních mlýnků. Otočení kolečka ohlášené zvonkem znamenalo, že modlitba napsaná na kolečku byla přečtena.
Táhlé hluboké zvuky radongů, velmi dlouhých trub, se ozývaly z hořejšího chrámu. V témže smutném a zpomaleném rytmu odpovídaly veliké a malé bubny. Jejich neklidné údery se střídaly s pronikajícími vysokými tóny sboru dechových nástrojů a s občasnými řinčícími nárazy talířů. Dajárámovi se ta hudba zdála zpočátku nesouladá a hrubá. Postupně si ucho zvykalo a zachycovalo hlavní myšlenku podivného orchestru, myšlenku přívětivou a uklidňující, která jako by zvedala přehradu na cestě lidských zármutků a starostí… Byla noční bohoslužba.
Vitarkananda a Dajárám vystoupili do třetího poschodí, tam byly cely mnichů. Zde bydlel také umělec, a profesor obsadil o poschodí výš světlý hořejšek nevelikého chrámu.
Dajárám zamířil do uličky podél zdi, kde byly seřazeny jedna vedle druhé malé komůrky. Odkaz buddhistických vykladačů víry se zachovával přísně: Bez samoty nedosáhne člověk žádné dokonalosti. Noční lože a rozjímání každého se musí dokonale chránit v tichu zvláštní místnosti.
Jediná svítilna se houpala nad terasou. Krupičky suchého sněhu se míhaly v slabém světle.
Sochař se obrátil. Vitarkananda stoupl na strmé schody obtáčející černý jícen vchodu do chrámu, odkud vanula ostrá vůně vonných bylin, kadidla a vlhka modlitebny.
„Guru, nebyl jsem snad příliš domýšlivý? Myslíš, že nemohu vytvořit skutečně umělecké dílo?“
„To jsem neříkal, synu můj! Já jsem mluvil o velikých obtížích, které stojí v cestě, aby ses přiblížil starým mistrům.“
„Ale to byli přece také jenom lidé! A neměli možnost vidět toho tolik jako my. Nám jsou přístupné poklady umění celého světa, nejenom celé Indie. A archeologové mnohé vzkřísili ze zapomenutí…“
„Zato měli staří něco jiného, velice důležitého pro umění: čas! Čas, Dajárámě, čas! Veškerá neuvěřitelná hloubka mnohaletého rozjímání, v kterém ovládli všech čtyřiašede-sát umění a osvojili si, podle starého pořekadla, umění rozštípnout vlásek na dvaatřicet dílků. Víš, co znamená hudba a tanec pro každého Inda. V našem tanci je jenom mudry, pohybů rukama, okolo šesti set. Dovedli jsme obyčejný rytmus bubnových zvuků obohatit stem odstínů.