V sochařství a v architektuře jsme vypracovali tak jemné kánony, jako jsou obrazce utkané z měsíčních paprsků a jako jsou vypočítané všechny hry barev světla v pěně, která se houpá na vlnách v poledním čase. Bohatství, které jsme shromáždili, nás příliš tížilo. Utápíme se ve slovech, hlavně ve filosofii, zardoušeni definicemi toho, co představuje pouze řadu nekončících přechodů. Jemnost zpracování se mění v slabost a je překážkou na cestě k porozumění, hlavně dnes, kdy čas ubíhá rychle a život jedince se také rychle mění. Ale odpusť, zapovídal jsem se. Nedostatek času ti nedovolí, aby ses při rozjímání a ve fantazii povznesl k mistrům minulých dob. Ty tedy potřebuješ pomoc. Tu pomoc ti poskytne model, najdeš-li ho!“
Ramamurtí přiběhl ke gurovi:
„Já jsem ho našel, učiteli! Ale já…“
„Zamiloval sis ho? To by mohlo být štěstím, nemyslím tím všední radosti, ale společné hledání Anupamsundarty, to jest štěstí umělce… Já vím, že se ti stalo neštěstí,“ Vitar-kananda zarazil vztaženou rukou Dajárámu, který mu chtěl odpovědět, „ted už je pozdě, ale zítra, myslím, že mi povíš všechno. Budu přemýšlet, jak ti pomoci, kterým vozem bys měl jet, abych užil rčení našich dobrých hostitelů.“
„Děkuju ti, guru!“
Profesor zmizel za ohybem schodiště a Ramamurtí tápavě došel do své cely, v níž se udržel zápach starého oleje, po staletí se vsakující do kamenných stěn a do hliněné podlahy.
Za maličkým okýnkem bez rámu šuměl studený vítr. Da-járám věděl, že v levém koutě, na nízkém stolku, má obvyklou večeři, hrst mouky z czamby, upraženého ječmene, a v hadříku čajník se směsí zeleného čaje, mléka, oleje a soli. Zpočátku se mu zdál tento nápoj odporný, nyní si na něj tak zvykl, že si nedovedl představit, jak se mohl dříve bez něho obejít. Grim, velehorský ječmen, který se lišil od rovinného ječmene holými zrny, byl obzvlášť výživný a chutný.
Ramamurtí nevěděl, jakou vlastnost, vědou dosud neprozkoumanou, velehorský ječmen má. Například ječmen, který roste na návrších jihoamerických And, se nyní užívá zejména k výživě sportovců před nejtěžšími závody.
Umělec rozbalil hadřík a viděl, že pečlivý starý láma přidal k večeři hrst sušených meruněk, zdejší pochoutky a nejlacinější stravy v nejchudších kašmírských dědinkách. Umělci se nechtělo jíst. Nervově podrážděný se vrhl na postel, dřevěný rám s koženými pruhy nataženými napříč, a jak nejvíce mohl, se zachumlal do pláště. Egyptská tma cely dýchala chladem, vítr fičel dotěrně a lhostejně.
Dajárám se vracel k své rozmluvě s gurem, přebíral a promýšlel, co mu řekl moudrý stařec. Do bezedné umělcovy zrakové paměti se velmi silně vryly každá čárčička a barva, každý pohyb a tvar. A znenáhla vzpomínky, stále zřetelnější a souvislejší, míjely ve tmě před ním. Podoby a prožitky palčivější než jedovatá míza pryšce, trýznivější než žízeň na poušti, prudší než slunce na černých náhorních rovinách Dakšinu …
Dajárám dostal potřetí stipendium Akademie umění, končil třetí cestu po indických muzeích a chrámech, studoval nesmírné sochařské dědictví minulosti.
Tentokrát ho zajímala škola v Kalingy, která vznikla před více než tisíci lety ve východní Indii, v Uríse, a později rozšířila svůj vliv na celou zem. Ramamurtí navštívil chrám Súrji, Slunce, v Konáraku, který zůstal nedostavěný z třináctého století, největší pomník indického stavitelského umění a sochařství. Postavený na vysoké podezdívce, se sousoším dvanácti třímetrových kol vozu Slunce, obklopený obrovskými sochami slonů a koní, vypínal se tento chrám k oslňující žhavé obloze svým krychlovým masívem, korunovaným vysokou jehlancovitou střechou. Sochy lidí a obrazy přírody, věnované lásce, tvoří jeden celek s jeho zdmi a jsou jako vlité do obrysu budovy. V chrámech jižní Indie, v Madurai, v Tánčávúru, v Madrásu, jsou obrovské sloupy u brány pokryty tisíci soch. Je to podivuhodné spojení veliké práce se stejně velikým úmyslem působit právě tak uchvacujícím dojmem jako jeskynní chrámy v Élóře. Ale sochařství jihoindických chrámů zůstává za uríským, vznešenost kónárakského chrámu, obrazotvornost umělců a proslulé mistrovství provedení jsou harmonicky spojeny v jeden celek, třebaže chrám nebyl dokončen.
A Dajárám přesto spěchal do Vindhja-Bradéšu, do Khadžu-raha, kde se uríský sloh projevil o tři století dříve než v Konáraku v zvlášť čistých, půvabných, vytříbeně krásných sochách a stavbách.
Každá sochařská práce, vytesaná jako vysoký reliéf, byla vynikající umělecké dílo, byly to postavy nábožných legend, postavy války, bájeslovné bytosti…
Dajárám obcházel pomalu chrám vedle chrámu, dělal si poznámky, sestavoval si rozvrh svých příštích náčrtků. Slunce už zapadlo na zaprášené rovině, když přišel k Višnavatho- vu chrámu, který později sehrál tak velikou úlohu v jeho osudu.
Postaven roku 1002 našeho letopočtu, vynikal tento chrám zvlášť jemnou architekturou a poutal pozornost nejkrásnějšími sousošími. Jeho věž, zakončená nádobou na „amritu“, nesmrtelný nápoj indických bohů, se zvedala, jak hlásal stručný průvodce, do výšky devětatřiceti metrů. Jakoby rozřezaná na žebrovité podélné pásy, ztrácela se náhle v žhavém blankytném nebi.
Jako protiváha hranatého opracování povrchu budovy se schody Višvanathova chrámu kroutily jak nejvíce mohly v pečlivě promyšlených postojích. Umělci pokračovali v klasické linii Indie, chápající ženu jako hrdinku, která se však nesnaží vyrovnat se mužům v jejich statečnosti a v jejich vlastnostech. Sochy zdůrazňovaly ženské rysy. Hrdá důstojnost a shovívavá něžnost, plamenná vášeň a nebojácná vytrvalost, to všechno se harmonicky spojovalo v sochách, které měly ukázat lidu ideál indických žen.
Deset století stály tyto slunečné sochy před zraky četných pokolení, a ještě nekonečná léta budou udivovat ty, kdo ještě přijdou, vzrušujíce a povznášejíce člověka svou skvělou krásou!
Mezi nesčíslnými sochami byla jedna, od které se nemohl utrhnout. Denní světlo, beztak skrovné v tmavé svatyni, rychle uhasínalo. Ramamurtí se konečně odhodlal odejít. Na rozloučenou osvětlil kapesní svítilničkou sochu z pravé strany, a znovu strnul. Oslnivá krasavice na něho hleděla přes rameno jako živá, vábivě a sebevědomě, a světlo svítilničky v jeho ruce, chvějící se rozčilením, přidalo hrou stínů jejímu nádhernému tělu zvláštní život. Sochař stál, přemýšlel o legendárních apsarách, nebeských vílách s jasnou krví, které byly milenkami smrtelných mužů jako znamení nejvyššího vyznamenání za jejich statečnost. Kamenné ztělesnění takové apsary bylo před ním a stálo už tisíc let v pološeru chrámu. Už neměl co hledat, to nejlepší, co vytvořilo staré umění jeho země, bylo zde, na dosah ruky.
A Dajárámova duše se naplnila pokorným strachem, že se rouhal mistrům, kteří už velmi dávno dovedli udělat sochy tak dokonalé. Ale pocit hanby a stísněnosti brzy zmizel.
Ramamurtí sepjal ruce, poklonil se soše apsary a zašeptaclass="underline" „Věčná krása.“ Podivný zvuk, podobný hlubokému vzdechu, se ozval z tmavé uličky mezi dvojitými stěnami svatyně. Sochař se ohlédl, ale tma tam byla už neproniknutelná. Zdálo se mu, jako by mírný pohyb vzduchu, patrně závan západního větříku, vnikl do středu mandapamu, sloupové předsíně. Ramamurtí šel k východu, sestoupil po schodišti a zamířil ke Khadžurahu. Dal přednost bydlení ve vesnici před bydlením v hotelu, s jeho ustavičným střídáním turistů. Ponořen do svých úvah, navštěvoval chrámy raději brzy ráno nebo pozdě večer, kdy v nich nebyli ani turisté, ani věřící.