Pro místní obyvatelstvo bylo množství obrovských chrámů, které měly sloužit hlavnímu městu bývalého knížectví Dža-hoti, příliš veliké.
Dajárám se letmo podíval na hlavní vchod hotelu, zakrytý nízkými stromy. Uviděl několik automobilů a znovu se zaradoval ze svého rozhodnutí bydlet ve vesnici. Byl dobrý chodec, šest kilometrů pro něj nic nebylo.
Kapitola 4
TYGROVO VÍTĚZSTVÍ
Ramamurtí odhodil přikrývku, jako by se byla chladná cela naplnila dusným vedrem. Znovu se vrátil ke vzpomínkám, nedovolily mu usnout. Tmavý okenní výřez už měl předjitřní jasnost obrysů…
Ten den byl v Khadžurahu parný. Slunce už dávno rozpalovalo kamenné plochy, odrážejíc se od světle žlutých zdí sloupové předsíně chrámu Kandarji Mahádévy. Dajárám sestoupil po úzkém vedlejším schodišti k nevelikému pavilónu stojícímu mezi chrámem Kandarji Mahádévy a chrámem Kálí. Sedm schodů vedlo k pavilónu s dvěma sloupy, otevřenému ze tří stran. V pavilóně stála zvláštní socha, obrovský lev s pravou tlapou nad ženou, která před ním seděla v dřepu a s úpěnlivou prosbou zoufale zvedala svou tvář a obě ruce k hlavě obludy, vznášející se nad ní. Lev, vytesaný podle středověkého obyčeje, prudce prohýbal přední část svého těla i šíji a péroval zadními tlapami připravenými ke skoku. Spodní čelist jeho široce otevřené tlamy byla uražená a místo ní zela veliká díra. Vypadalo to, jako by se lev něčemu nebo někomu vysmíval.
Obloha se potáhla našedlou mlhou a slunce pálilo nemilosrdně po hladkých kamenných dlaždicích a zalévalo světlem celý pavilón. Když Dajárám prošel chládkem chrámového ochozu, šel s přimhouřenýma očima, a proto hned neviděl v pavilóně ženu, která klečela před lvem. Byla strnulá jako socha, tvář měla obrácenou vzhůru a její černý cop, silný jako ruka, ležel jako polokruh na dlaždici u podstavce sochy. Jakmile zaslechla blížící se kroky, vyskočila a bezděčným pohybem si zakryla tvář koncem průhledného přehozu. Ramamurtí se k ní přiblížil a uklonil se, a neznámá se vzpřímila, opírajíc se o levou tlapu lva. Umělec uviděl především veliké oči, jejichž zářivá hloubka v něm vzbudila úžas. Studoval rysy její tváře, které v mžiku zachytil svým pohledem: úzké, zřetelné obočí, rovný, mírně zahnutý neveliký nos, jako luk prohnuté rty…, dokud nepostihl, že celá tvář má co nejpřesnější půvabné linie, tak určité a zřetelné, jakoby vysoustruhované z kovu nebo z tvrdého dřeva.
Vykrojení očí, linie víček, obrysy rtů, ovál obličeje, nikde se ruka matky přírody nezachvěla! A přece nebyla neznámá krasavicí v přesném a vznešeném smyslu toho slova, klasickou bohyní s hrubými rysy tváře, podobnou těm, jaké vybírají pro posvátné tance nebo pro hlavní úlohy v historických filmech. Byla docela jiná, a přitom tak krásná, že na vnímavého umělce působila jako elektrická rána. Dajárám se ještě nikdy nesetkal s tak výrazným, zářivým ženstvím.
Jako noc černé sárí, indický ženský oblek, obepínalo její postavu.
Když Ramamurtí zpozoroval slabý úsměv neznámé, našel slova pozdravu. Uklonila se nenucené a vesele, jak to dovedou pouze mahárání, od dětství cvičené v chování při přijímání hostů, nebo herečky. Podobala se také opravdu velice Pranotě Ghošové, podle Dajárámova mínění nejkrás- nější indické filmové herečce, byla jenom snědší a o hodně křehčí než Bengálka…
„Jmenuji se Amrita Vidádeví, říkají mi Tillottama.“
„Apsara z Mahábháraty,“ zvolal Ramamurtí. „Jedna z nejkrásnějších legend velikého eposu. A… dosvědčuju, že- její nové ztělesnění…“ Umělec se zarazil, prohlížeje si dívku.
„Není lepší než ta dřívější,“ dokončila za něho. „A to je smutné, já jsem vždycky chtěla být velká. Jako všechny slavné krasavice.“
„Kdo vám co namluvil o slavných krasavicích?“ zvolal skoro rozhorleně Dajárám. „Já jsem sochař, který studoval mnoho let starodávné kánony,“ ukázal na stěny chrámů, na nichž jako by strnuly žárem nádherné sochy. „Všude, kde jsou sochy v životní velikosti, od Mathury do Kónáráku, jsem viděl, že staří si nejvíce cenili výšky sto šedesát centimetrů, jako je asi právě vaše výška!“
„Opravdu?“
„Přísahám! A přísahám také, že to neříkám, abych vám lichotil. Vy to nepotřebujete, a vy to víte!“
„Ale to, co jste říkal, to slyším poprvé!“
Dajárám se na slunci, po chládku v chrámu, zpotil. Ale dívka přes černé sárí, přes snědost své pokožky a přes spoustu modročerných vlasů byla v sálajícím horku jako po ranní koupeli.
Jakýsi muž, vysoký, zamračený a s plnovousem, který kouřil ve stínu chrámové podezdívky, když zaslechl jejich hlasy, pospíchal k pavilónu, dívaje se pozorně na Tillottamu. Dívka mu dala sotva znatelné znamení rukou, a muž se vrátil na své dřívější místo.
„To je určitě mahárádžova dcera,“ pomyslil si Dajárám, „tohle bude její tělesný strážce…“
Tillottama se podívala znepokojeně na své hodinky, pak se rázně otočila:
„Pojdme, ale co nerychleji!“ Šla ke kraji chrámové podezdívky a řekla několik slov v urdštině svému průvodci. Ten něco zamumlal a šel pomalu v uctivé vzdálenosti za oběma mladými lidmi.
Dívčiny jemné prsty se rychle zakmitaly, dva dolů, tři křížem… Sochař nechápal smysl tohoto posuňku. Tillottama se rozesmála, sklonila hlavu a zasvítila očima:
„Ó můj učený příteli, zdá se, že jsou věci, které ani vy neznáte. To není přece nic jiného než znamení zamilovaných podle našeho dávného kánonu lásky Kamasútry! Ukazovala jsem vám, že třebaže to nebude lehké, budu tady, v šikhare, zítra, až slunce bude na jihozápadě. Ale já za to nemohu, dříve neznali přesný čas, my dva však žijeme v dvacátém století, a proto dodávám: v pět hodin. Souhlasíte?“
Ramamurtí nadšeně souhlasil, a když vyšel na balkón ochozu, pozorně sledoval pružnou postavu v černém sárí, která rychle seběhla po vedlejším schodišti a zmizela za keři zároveň se svým nepřívětivým průvodcem.
Zvědavost a touha poznat blíže Amritu-Tillottamu nedávaly Dajárámovi pokoj, nemohl se dočkat zítřka. A Amrita-Tillottama byla zas v témž prostém černém sárí, a laciné „lidové“ náramky z kousíčku zrcadla planuly oslnivě na slunci, dodávajíce jejím hladkým bronzovým rukám téměř krásu bohyně ozdobené hvězdami. Pospíchala, dokonce bě-íela a trochu se zadýchávala, ale tentokrát se za ní neplou-žil její nepříjemný osobní strážce.
Dajárám se po očku díval na Amritu. Jeho dech se přerušoval bezmála bolestným dojmem, který působila Tillottamina krása. Ale Tillottama byla jiná než včera. Její veselost, ba bujnost, projevující sa v slovech a pohybech, zmizela.
Ramamurtí cítil, že rozhovor nesměřuje tam, kam by si přál, a začal znovu vyprávět o chrámech a o jejich záhadách.
Mluvil o podivných postavách gandharvů, nebeských hudebníků, vytesaných vysoko na stěně Kailásova chrámu v Élóře, za letu zachycených tak přesně, že se zdá, jako by opravdu letěli. A ještě o jedné soše na západním průčelí Muktesvarova chrámu u posvátného rybníka Bhubanéšvaru v Uríse, kde bylo podle pověsti sedm tisíc chrámů, a dnes je jich sotva sto. Amazonka, která osedlala koně se sloním chobotem a s lvími tlapami a napřahuje kyj na vojáka.