O podivných tvářích žen na freskách v drávidských chrámech Badami u slavné vesnice Aiholi, kdysi sídla dynastie Čalukja, tvářích kulatých, s dlouhýma světle modrýma očima, s velice dlouhými šíjemi. Takové šíje se podle staroindic-kých kánonů považovaly za příznak nevěry a nestálosti povahy, a světle modré oči za ošklivé, „kočičí“.
„Vyprávěl jsem vám o těch několika záhadách, které jsem sám viděl,“ zakončil Ramamurtí, „ale kolik je ještě takových.“
„Mohla bych vás poslouchat donekonečna. Byla bych ráda, kdybyste mi ale řekl také něco o sdbě.“
Dajárám vyprávěl stručně o svém otci, který zahynul ve válce, byl důstojníkem angloindické armády, o matce učitelce, která vychovala jeho a jeho dvě sestry.
„Vy jste z Rádžastánu?“
„Ano, to není těžké uhodnout. A vy… vy jste z jižní Indie. Z Maisúru?“
„Ne, neuhodl jste. Z Travankuru-Kočínu! Jsem Najarka.“
„U Šivy! Odtud je tedy to vaše sebevědomí! A já jsem myslel, že jste dcera mahárádžova!“
„Vy víte všecko! A přitom nevíte nic.“
„Vím,“ vzepřel se Dajárám. „Dokonce i to, že vás, Najary, považovali za čtvrtou kastu, ale vy jste kšatrijové, třebaže nenosíte posvátnou šňůru.“
„Vzdávám se,“ řekla Tillottama. „Ne, nevzdávám se, o Najarech se mluví už v Mahábháratě. Víte kde?“
Umělec zvedl obě ruce nad hlavu v žertovné prosbě o smilování.
„V historii prince Sahadavy, který se na jihu setkal s panovníkem Sinečernym. V jeho zemi byly zvlášť krásné ženy a měly nevídanou mravní volnost,“ řekla vážně Tillottama.
„Že jsou i dnes velice krásné, o tom není nejmenší pochyby,“ řekl Dajárám malajalsky, jazykem jihu Malabarského pobřeží.
Tillottama dokonce ucouvla.
„Za války jsme bydleli u muže mojí starší sestry v Trivan-dramu,“ vysvětloval umělec rovněž malajalsky.
„A já jsem se narodila v Núgarkóilu, ale rodiče se už dávno odstěhovali do Madrásu. Tam jsem chodila do taneční školy, ale maminka těžce onemocněla a teta si mě vzala k sobě do Bengálska…, ale to už je nezajímavé!“ „Netroufám si naléhat, ale zajímá mě všecko, co se vás týká.
„To je dlouhá a smutná historie.“
„Tak mi řekněte aspoň, kde bydlíte teď?“
„V Láhauru.“
„Jak to, v Láhauru? Copak jste Pákistánka?“ zvolal umělec.
„Ted ano!“
„A tam máte muže? Jak to, že jste zde…sama?“
„Nejsem vdaná a nejsem zde sama,“ odpověděla ostře Tillottama a podívala se na hodinky pohledem, který více než cokoli lekal umělce.
„Dobře, vidím, že jsem vás svými otázkami unavil. Půjčte mi svou ruku, tak vidíte, znamení kotva-hák k řízení slona, znak královského původu. Nepochybuju, že na levém chodidle máte kroužek, který znamená, že jste se narodila, abyste byla královnou,“ žertoval Ramamurtí, který se snažil rozptýlit nastalé odcizení.
„Nenarodila jsem se, abych byla královnou, ale abych byla otrokyní,“ nenadálé pohnutí zaznělo v jejích slovech a ona ihned změnila tón, „jako všechny indické ženy. Ale já už musím jít, už se stmívá. Děkuju vám ještě jednou, můj učený příteli.“ Dívka se opět uklonila jako herečka.
„Dovolíte mi, abych se považoval za vašeho přítele?“
„Ráda. Ale musím stejně brzo odjet…“
„Sejdeme se ještě?“
„Dobře! Ale zítra ne. Možná za dva dni, možná za tři. Ne-tvařte se nešťastně, já opravdu dřív nemohu. Dobře, tak v pět hodin za dva dni u lva. A kdybych nepřišla, potom.. potom najdete lístek ve lví tlamě. Umíte i číst malajalsky?“
Než se Ramamurtí vzpamatoval, už byl v prázdném chrámu sám. Z druhé schůzky s Amritou-Tillottamou v něm zůstal nejasný pocit smutku, který se tak lišil od radosti z prvního setkání. Proč z ní vyzařuje takový zvláštní smutek?
Ramamurtí šel domů a snažil se vzpomenout si na všechno, co věděl o Naj arech.
Tito obyvatelé Malabarského pobřeží, jedna z nejkrásnějších a nejvzdělanějších indických národností, si zachovali starý matriarchální způsob veřejného života. Přežitky ma- triarchátu jsou kromě toho známé pouze u malých indických kmenů, takzvaných obyvatel hor, a v jiných zemích světa ještě u Tuaregů na Sahaře.
Ale nikde na světě se rovnost žen a mužů neprojevuje v tak úplné a čisté podobě jako u Najarů, na vesnicích i ve vznešených rodinách.
Manželství u Najarů není obyčej, který vrhá ženu k nohám muže s povinností sloužit mu do smrti. Provdaná žena neopouští svůj dům a muž neopouští svůj. Děti žijí s matkami a jejich ženskými příbuznými, se strýci a tetami, kteří jsou hospodářskou základnou rodin.
Nejstarší muž je hlavou celé rodiny, ale nemá právo nakládat s jměním bez souhlasu ostatních členů rodiny. Pro najarského muže se nesluší, aby do svého domu přivedl svou ženu a své děti na delší dobu než na několik dní. Ženy nesmějí přijímat od svých mužů dary. Podle mínění Najarů přijímají dary pouze milostnice. Proto jsou Najarové jediní lidé na světě, u nichž vztahy pohlaví nejsou spojeny se vztahy hospodářskými. Rozvod je u nich velmi snadný, a možná právě proto jsou rozvody velmi vzácné.
Postavení žen u Najarů má jistě řadu předností před patriarchálními základy života ve všech jiných krajích Indie. Najarská žena není nikdy snížena do postavení svých sester v Pákistánu. To vždycky udivovalo všecky cestovatele po Malabaru, kteří poprvé viděli, že trapné a — zdálo by se — nevyhnutné spojení pohlavního života a hospodářských podmínek vůbec není nutné a že je to tak lepší.
Proč ve všech jiných krajích Indie láska a úcta k ženě, které prošly tisíciletími historie indického národa, šly stále bok po boku s ponížením, s nedůvěrou a s tisícem obezřetností způsobených nevírou v ženu, obavou, že bez těchto opatření najisto padne a dojde úhony?
Tillottama-Amrita se příštího dne neukázala, třebaže se umělec potuloval po všech chrámech, neschopný soustředit se na práci. Lezl odvážně po římsách chrámu Kandarji Ma-hádévy a ve výšce deseti metrů studoval pás soch. Jeho samota byla rušena hlukem automobilů, křikem lidí a rámusem motorů. Kameramani, kteří natahovali černé hady elektrického vedení a rozestavovali ohromné světlomety.
„Netroufám si naléhat, ale zajímá mě všecko, co se vás týká.“
,To je dlouhá a smutná historie.“
„Tak mi řekněte aspoň, kde bydlíte ted?“
„V Láhauru.“
„Jak to, v Láhauru? Copak jste Pákistánka?“ zvolal umělec.
„Ted ano!“
„A tam máte muže? Jak to, že jste zde… sama?“
„Nejsem vdaná a nejsem zde sama,“ odpověděla ostře Tillottama a podívala se na hodinky pohledem, který více než cokoli lekal umělce.
„Dobře, vidím, že jsem vás svými otázkami unavil. Půjčte mi svou ruku, tak vidíte, znamení kotva-hák k řízení slona, znak královského původu. Nepochybuj u, že na levém chodidle máte kroužek, který znamená, že jste se narodila, abyste byla královnou,“ žertoval Ramamurtí, který se snažil rozptýlit nastalé odcizení.
„Nenarodila jsem se, abych byla královnou, ale abych byla otrokyní,“ nenadálé pohnutí zaznělo v jejích slovech a ona ihned změnila tón, „jako všechny indické ženy. Ale já už musím jít, už se stmívá. Děkuju vám ještě jednou, můj učený příteli.“ Dívka se opět uklonila jako herečka.