„Dovolíte mi, abych se považoval za vašeho přítele?“
„Ráda. Ale musím stejně brzo odjet…“
„Sejdeme se ještě?“
„Dobře! Ale zítra ne. Možná za dva dni, možná za tři. Ne-tvařte se nešťastně, já opravdu dřív nemohu. Dobře, tak v pět hodin za dva dni u lva. A kdybych nepřišla, potom.. potom najdete lístek ve lví tlamě. Umíte i číst malajalsky?“
Než se Ramamurtí vzpamatoval, už byl v prázdném chrámu sám. Z druhé schůzky s Amritou-Tillottamou v něm zůstal nejasný pocit smutku, který se tak lišil od radosti z prvního setkání. Proč z ní vyzařuje takový zvláštní smutek?
Ramamurtí šel domů a snažil se vzpomenout si na všechno, co věděl o Naj arech.
Tito obyvatelé Malabarského pobřeží, jedna z nejkrásnějších a nejvzdělanějších indických národností, si zachovali starý matriarchální způsob veřejného života. Přežitky ma- triarchátu jsou kromě toho známé pouze u malých indických kmenů, takzvaných obyvatel hor, a v jiných zemích světa ještě u Tuaregů na Sahaře.
Ale nikde na světě se rovnost žen a mužů neprojevuje v tak úplné a čisté podobě jako u Najarů, na vesnicích i ve vznešených rodinách.
Manželství u Najarů není obyčej, který vrhá ženu k nohám muže s povinností sloužit mu do smrti. Provdaná žena neopouští svůj dům a muž neopouští svůj. Děti žijí s matkami a jejich ženskými příbuznými, se strýci a tetami, kteří jsou hospodářskou základnou rodin.
Nejstarší muž je hlavou celé rodiny, ale nemá právo nakládat s jměním bez souhlasu ostatních členů rodiny. Pro najarského muže se nesluší, aby do svého domu přivedl svou ženu a své děti na delší dobu než na několik dní. Ženy nesmějí přijímat od svých mužů dary. Podle mínění Najarů přijímají dary pouze milostnice. Proto jsou Najarové jediní lidé na světě, u nichž vztahy pohlaví nejsou spojeny se vztahy hospodářskými. Rozvod je u nich velmi snadný, a možná právě proto jsou rozvody velmi vzácné.
Postavení žen u Najarů má jistě řadu předností před patriarchálními základy života ve všech jiných krajích Indie. Najarská žena není nikdy snížena do postavení svých sester v Pákistánu. To vždycky udivovalo všecky cestovatele po Malabaru, kteří poprvé viděli, že trapné a — zdálo by se — nevyhnutné spojení pohlavního života a hospodářských podmínek vůbec není nutné a že je to tak lepší.
Proč ve všech jiných krajích Indie láska a úcta k ženě, které prošly tisíciletími historie indického národa, šly stále bok po boku s ponížením, s nedůvěrou a s tisícem obezřetností způsobených nevírou v ženu, obavou, že bez těchto opatření najisto padne a dojde úhony?
Tillottama-Amrita se příštího dne neukázala, třebaže se umělec potuloval po všech chrámech, neschopný soustředit se na práci. Lezl odvážně po římsách chrámu Kandarji Ma-hádévy a ve výšce deseti metrů studoval pás soch. Jeho samota byla rušena hlukem automobilů, křikem lidí a rámusem motorů. Kameramani, kteří natahovali černé hady elektrického vedení a rozestavovali ohromné světlomety.
rychle se měnících a prudce tuhnoucích postojů, které si umělec v chabém světle nemohl ani vrýt do paměti.
Některé postoje mu živě připomínaly tančící apsary na freskách v Táňčavúru, vytvořených v téže době jako sochy v Khadžurahu. Ruce, rovné v ramenech a ohnuté v loktech, byly roztažené do stran a zvolna se kolébaly dolů a nahoru. Obraty těla ve vosím pase působily střídavě pohyby rukou a dělaly dojem třepetání křídel mořského ptáka. Ale v Tillottamině tanci nebyl povinný podřep s ohnutými koleny, který v Bháratnátě znamená tíhu pozemského života.
Tillottama se přibližovala a vzdalovala, prudce se napři-movala a krok za krokem dělala všechno nepřítomněji a nedostižněji. Bez jakýchkoli příkras, bez herectví nebo obvyklých tanečních pohybů byla prostá, pravdivá a upřímná, sama se sebou i s pánem světa Džagannáthem.
Sochař, který se nesměl ani pohnout, díval se bez dechu na Tillottamu. Její tělo bylo krásnější, než si představoval. Ani nejmenší rozpaky, výčitky svědomí nebyly v jeho duši, pouze čisté vnímání krásy a lehké ohromení z toho, jak neuvěřitelné je to, co se před ním odehrává. Pravděpodobně je to sen, jakmile se probudí, všechno zmizí. Někde v jeho paměti se vynořilo vědomí, že o tom slyšel.. Bohové! Tillottama přece tančila tak, jak byl tento tanec vylíčen v knize známého indického estetika Adžita Mukerdžího, která vyšla před šesti lety. Ano, tak je to!
Dajárám byl přesvědčený, že Tillottama Mukerdžího studovala a tančila přesně podle jeho výkladu. Ale proč?
Tanečnice přestala tančit a rozhlédla se. Ramamurtí se ještě ani nevzpamatoval, a lehký vánek jejích rtů už zhasl světla. V okamžiku všecko zmizelo v neproniknutelné tmě. Dajárám ustoupil za výstupek zdi, vtiskl se do výklenku. Sotva slyšitelně se ozvaly lehké kroky. Nesměl se pohnout, stál dlouho ve tmě a potom šel do portiku a opatrně se rozhlížel. Vysoko a vítězně se vyhoupl měsíc, sochy na stěnách vystoupily ještě silněji z výklenků, ale umělec se jim už nemohl obdivovat. Viděl tajemství živé krásy, stokrát více strhující než všechny sochy v Khadžurahu, zúčastnil se obřadu minulosti. Jak to, že teprve teď poznal, že sami bohové mu posílají model k vytvoření Anumpamsundarty Paramrati? Pouze ona, Amrita-Tillottama, ho může inspirovat k velikému dílu.
Do Khadžuraha přišel už za denního světla, ale ani v zatemněném pokoji nemohl dlouho usnout. Tillottama byla jako obživlá apsara neodbytně v jeho mysli, právě tak naplněné plamenem života, jako jím byla naplněna ve tmě Višvanathovy svatyně. Cigareta ho neuklidnila. Vyskočil a začal se oblékat. Už jsou dvě hodiny! A co jestli na lístku, který bude dnes ve lví tlamě, určí Tillottama časnější hodinu? Aniž dbal na to, že vedro vrcholilo, když trochu pojedl, spěchal pryč.
Obvyklé prudké vedro se řinulo po černých výstupcích a po žlutých dlaždicích chrámu Kandarji Mahádévy. V chrámu nebylo živé duše. Filmaři ukončili svou práci. Jejich výstroj byla naložena do uzavřeného nákladního automobilu, který stál nedaleko, spojena s přenosnou elektrárnou. Da-járám se bezděčně ohlédl, vešel do pavilónu a strčil ruku do důlku na místě uražené lví čelisti.
Lístek v malajalštině mu oznamoval, že se dnes nesejdou.
„Zítra v deset hodin večer na malém balkóně Višvanathova chrámu, pod stromy. Musím vám něco říci!“
„Miláčku!“ Dajárám nazval Tillottamu v duchu poprvé. „A kolik ti toho chci říci já!“
Balkón za svatostánkem na protějším konci chrámu, kam bylo možno se dostat pouze úzkou chodbou ze svatyně, byl nejosamělejším místem. Vysoké kamenné zábradlí ho obklopovalo ze tří stran, shora se na něj skláněly větve nízkých stromů. A odsud by mohl seskočit na výstupek chrámové podezdívky a odtud na zem, a zmizet v křoví. Tillottama jistě chtěla, aby jejich schůzka zůstala nezpozorována. Lepší místo nelze najít!
Ze zármutku, že dnes Tillottamu neuvidí, zbylo pouze mírné roztrpčení, ale i to zmizelo, jakmile si uvědomil, že schůzka byla odložena možná proto, že Tillottama bude dnes opakovat svůj podivný tanec. Do jedné hodiny v noci bylo ještě velice daleko. Ramamurtí už se chtěl dát do práce, ale oči odpíraly, pro vedro a pro dvě probdělé noci, vidět s nezbytnou ostrostí. Rozhodl se, že půjde do Višnavathova chrámu a zůstane v něm do noci a do Khadžuraha se ne- vrátí. Už dříve objevil vnitřní schodiště, které vedlo ze svatostánku k základu předního ze čtyř hlavních výstupků hluboko rozeklané věže. Tam byl skrytý balkón, vznášející se nad vrcholem jehlancovité střechy sloupové předsíně. Dajárám rychle vnikl na tajné místo a s úlevou si oddychl. Slabý větřík, který dole nekolébal větvemi keřů, zde foukal silněji. Desky s kresbami pod paždí, pouzdro s tužkami pod hlavou, unavený Dajárám se s rozkoší natáhl na malé prostoře orámované nízkou kamennou obrubou a tvrdě usnul.