Probudil se, když už hvězdy svítily. Vítr ze severních hor taktak proudil a naplňoval těžký vzduch vůní horských travin.
Horká tropická noc zněla a zvala rozmanitými hlasy daleko za stěnami chrámu. Kořenné vůně, dráždící a vzrušující, proplouvaly v nepatrně znatelných vzdušných proudech, mísily se, ztrácely se a znovu se vracely. Ve vzduchu poletovali netopýři, rejdil noční hmyz. Dajárám vyskočil a podíval se na hodinky. Teprve devět hodin, měsíc ještě nevyšel.
Kdesi se ozvalo výstražné znamení automobilu, paprsky světlometů chvějící se po stranách běžely po cestě na úpatí hor.
Pronikavě vykřikl noční pták.
Pojednou zachytil Dajárám jemný nářek strun viny, staro-indické loutny, nářek vycházející odkudsi zdola, jakoby z hloubky sloupové přesíně. Umělec napjal sluch. K vine se připojily sarangí, smyčcové nástroje indických tanečnic, a drobný jasný rytmus bubnů. Dajárám přistoupil k okraji výstupku a opatrně se naklonil dolů … Když nic neviděl, sestoupil do svatostánku. Tichou hudbu bylo lépe slyšet, nepochybně zněla uvnitř chrámu.
Druhý večer divů! Tušil, že to má něco společného s Tillot-tamou. Rychle se vytratil do vnitřního ochozu a spatřil světlo. Žluté a chvějivé, bylo jasnější než včera. Teď však lampičky nehořely v tajné místnosti svatyně, ale ve vysoké síni mezi svatyní a mezi sloupovou předsíní, kde končily vnitřní zdi ochozů.
Umělec se přikradl blíž a schoval se v neproniknutelné tmě za výstupkem polosloupu. Prostor uprostřed síně byl osvětlen několika lampičkami rozestavenými souměrně na vysokých bronzových podstavcích. Uprostřed tohoto matně osvětleného čtverce tančila Tillottama, nahá jako včera, ale s ozdobami. Úzký pás z pěti řad zlatých perel jí obepínal kyčle, pás měla stažený šňůrou z velikých zářících kamenů. Stejnými, nepochybně umělými skvosty se třpytily dva náhrdelníky na jejím krku, trojité náramky na zápěstích a prstence rolniček na kotnících. Vlasy učesané v tradičním slohu devádásí byly ozdobeny perlovými šňůrami, znaky měsíce a slunce, a růžicemi na spáncích. Umělec se rychle rozhlížel, hledaje hudbu schovanou někde v tmavé uličce levého ochozu, ale neviděl nic.
„Magnetofon,“ usoudil.
Sotva se Dajárám vzpamatoval z Tillottaminy krásy, pochopil ráz tance, jiný než včera. Některé pohyby se mu zdály známé. Například rychlý podřep na pravou nohu s levou nohou nataženou dozadu a s nádherným prohnutím zad. Ruce široce rozepjaté po stranách dozadu otočeného těla, to je adavadžethi…, a posléze také prsty co nejvíce roztažené a ohnuté na opačnou stranu, to je alapadma. Teď složila ruce nad hlavu dlaněmi vzhůru, to je andžali, jeden z nejkrásnějších postojů …
„Di-di-thaj, di-di-thaj,“ začal prozpěvovat něčí vysoký hlas ze tmy za sloupy,,thaj-tath, thaj-hi…”
Bubny sypaly neklidně své duté a hlučné údery, které se nepěkně odrážely od stěn a od sloupů. Zvuky sarangí se podobaly výkřikům a viny zněly jako dlouhé chvějící se sténání, které se ztrácelo za prudkého přerušování. Bubny zrychlovaly své údery a bily v prudkém tempu, předhánějíce se navzájem hned o čtvrt, hned o polovici taktu. Dajárám hleděl okouzlený na bronzové tělo, které odpovídalo každým svalem na složitý rytmus. Podivný tanec nepřipomínal nic, co sochař znal. Snad to byla improvizace, v níž se mísily Indie a Západ.
Ostře voněly vykuřovací tyčinky. A k nim se přidala vůně zvláštních voňavek. Dajárám si je zapamatoval už od prvního setkání s Tillottamou, jenže nyní byla jejích vůně mnohem silnější.
Dajárám se začal mimovolně kolébat do taktu, nespouštěje z tanečnice oči. Dívka se prudce zastavila. Na jejích rtech hrál sebevědomý, vyzývavý úsměv. Nabarvené bradavky pevných vysokých ňader se zdály černé a zesilovaly dojem nedobré síly vyzařující z tanečnice. Obrátila silně podmalované oči k místu, kde byl Dajárám, a jeho srdce se zastavilo, jako by ho mohla vidět. Odvrátil oči, přejel si jazykem suché rty a ani se nepohnul.
„Stačí! Jedeme!“ zahřměl v urdštině hlas, který se rozlehl po všech zákoutích chrámu. Sochař leknutím couvl a udeřil se hlavou o římsu tak, že se mu zatmělo v očích.
Světlomety vzplanuly oslňujícím namodralým světlem. A hlas shora hřměl dál, rozléhal se v chrámu, který se naplnil hlukem mnoha hlasů.
„Připravte se, jedeme! Pozor! Ticho!
Dajárám vyskočil z výklenku a bez rozmýšlení vběhl do tmy ochozu, místo aby se schoval v svatyni.
„Začínáme!“ zařval neviditelný muž a přerušil svůj povel, když se Ramamurtí zapletl do elektrického vedení nataženého napříč ochozu, upadl a táhl za sebou třínožky se světlomety.
„Co se to tam děje, dobytkové! Posviťte do ochozu!“
„Nějaký chuligán vlezl do chrámu, pane!“
„Chyťte ho, pacholka, a zmažte ho!“ zařval zesilovač. „Ahmede, a ty taky, Alibehu!“
Dajárám vyskočil, uhnul muži v šedém turbanu, který se k němu vrhl, a uskočil do tmy. Nyní se mu to, že znal všechna chrámová zákoutí, velmi hodilo, a za malou chvilku se schoval na témž vysokém balkóně, kde před půlhodinou spal.
Hluk za stěnou byl zřetelnější. Nyní šlehaly do tmy z ochozů i z balkónů snopky silného světla. Bubny se odrážely v kuželovitém stropě svatostánku, a Ramamurtí v duchu jasně viděl, jak ted tam dole Tillottama, celá zalitá paprsky světlometů, předvádí svůj tanec. Předvádí, to je správné slovo! V tom je tedy její tajemství: je filmová herečka!
A její včerejší oduševnělý tanec beze svědků byla pouze příprava ducha k roli devádásí! Ó bohové! Ale co vlastně čekaclass="underline" Že dívka je služebnicí neznámých bohů a kněžkou dávných obřadů? Jak to mohlo vzniknout? Pouze v jeho divoké fantazii. Přišla, opozdila se o půl hodiny, jak je to v Indii dovoleno. Ale pocit času měla jistě evropský, protože se začala omlouvat:
„Stalo se něco nepředvídaného, a proto jsem se opozdila.“
„Vím. To nepředvídané jsem byl já. Zapletl jsem se do elektrického vedení a málem jsem převrhl vaše osvětlovací tělesa,“ přiznal se mrzutě sochař, který opustil svou původní myšlenku zatajit, že byl v chrámě.
Tillottama se narovnala, chvilku mlčela a potom se sotva slyšitelně zeptala:
„Vy jste všechno viděl?“
„Ano!“
Uplynula chvíle, než Tillottama řekla:
„Nechci zapírat, kdo jsem. Chtěla jsem prostě, abyste věděl, co je třeba, než — než se lépe poznáme…”
Přejela si rukou tvář a šeptala:
„Dajáráme!“ Jeho jméno, které vyslovila tak, že ho bylo sotva slyšet, jako by jí dodalo odvahu. Pokračovala rychle a odhodlaně: „Nevím, jaké o mně máte mínění. Neznáte mě ti a…“
„Znám vás! Znal jsem vás už tenkrát, když jste klečela před sochou ženy u lva! Když jste poslouchala moje úvahy o dávných umělcích. A nejvíce, když jste se snažila poznat podstatu života skrze posvátný tanec arátí, sama, pozdě v noci, včera.“
Tillottama potlačila výkřik úžasu a ustoupila až k zábradlí balkónu.
Ramamurtí udělal krok k nehybně strnulé Tillottamě.
„Včera…“ A umělec vychrlil ze sebe proud nesouvislých slov, pokoušeje se vyjádřit celou hloubku svých zážitků, kdy spatřil živou podobu svých mnohaletých snů o Anupamsu-dartě. O přílivu hrdinské síly, výzvě k velikému činu, o snaze kleknout si a úpěnlivě prosit, aby mu stála modelem, nedotknutelnou nebeskou apsarou.