Dajárám, také ve skutečnosti zasažený neobyčejnou silou citů, padl na kolena a pozvedl zrak k velikým Tillottaminým očím, které se ještě více zvětšily na její zbledlé tváři. A tu mu odpověděla:
„Stalo se někdy, aby umělcův model nebyl jeho milen- kou? Stalo se to? Že ano? A nebyla to spíš výjimka? Odpovězte mi!“
Dajárám mlčel.
„Tak vidíte! Dokonce i apsary sestupovaly z nebe a vzdávaly se mudrcům a hrdinům a pokoušely askety. To mělo hluboký důvod, mně se zdá, že pocit krásy je velice pevně svázán s pocitem lásky a vášně…”
„To je pravda, aspoň většinou, ale já přísahám …
Tillottama položila konečky svých prstů na Daj aramovy rty:
„Netvrdte nemožné! A prosím vás, vstaňte! Nejsem bohyně, ani apsara, ani mahárádžova dcera, jak jste si myslel. Jsem jenom tanečnice, která hraje ve špatných západních filmech o Indii. Poslechněte si můj příběh.“
Tillottama se pouze mlhavě pamatovala na městečko na kamenitém výběžku předhoří Kardamonových hor, potom na řady palem na břehu moře, na rákosové houští podél lagun, když ji vezli po klidné vodě na veliké lodi s přístřeškem. Vyrostla v matčině domě, když jí bylo pět let, odvezla ji matka do Madrásu, kde žil starší strýc, věčně zaměstnaný přísný muž. Dva roky prožila maličká Amrita v internátní taneční škole někde na okraji severní části velikého města a naučila se tamilský.
… Amritě bylo sedm let, když její matka těžce onemocněla. Něco se přihodilo v strýcově domě, ale co, to děvčátko nechápalo. Přijela za ním příbuzná (matka ji nazývala sestrou, nevypadala však jak Najarka), docela mladá žena, která žila se svým mužem někde v Bengálsku. Chtěli si vzít maličkou Amritu na jeden nebo na dva roky k sobě. Osud všechno tvrdě rozbil. Děvčátko vlastně nevědělo, co se stalo, a teprve později pochopilo, že obě, matčina „sestra“ i ona, se ocitly v době, kdy vrcholily úžasné nepokoje, vraždění, loupeže a náboženský fanatismus, které zachvátily Indii při srážce mezi muslimy a hinduisty v roce 1947.
Amrita se dosud pamatuje na hořící nádraží, na křik vražděných cestujících hinduistů a na hrozný nářek muslimů, na bezhlavý útěk pod rouškou noci, na úmornou cestu následujícího dne s nesnesitelným zápachem rozkládajících se mrtvol, s lidmi, které potkávali a kteří se hnali jako zvěř, aby se pomstili vrahům svých příbuzných.
„Jak máme krátkou paměť,“ řekla hořce. „Stal se strašný zločin. Nemohl vzniknout z ničeho. Kdo ho zavinil? Je zvláštní, že to dodnes nikdo úplně nevyšetřil.“
„Vy jste byla taky postižena?“ A sochař se něžně dotkl dívčiny ruky, ležící na kamenném výstupku. Tillottama se zachvěla, jako by se horká jarní noc naplnila studeným zimním větrem.
„Ne,byla, ale,jsem. Ani nevíte jak. Poslouchejte.“
A vypravovala dál.
Matčina „sestra“ Šakila, také velmi mladá, byla z té hrůzy úplně bez sebe. Amrita si pamatuje, že je posadili do vlaku ženoucího se zběsile na západ, na docela opačnou stranu, než jely předtím. Znovu byla dlouhá zastávka a ony znovu prchaly, až našly útulek v bohatém domě, kde prožily několik dní. Potom dům vydrancovala banda a jako kořisti se zmocnila nejhezčích žen. Šakila se společně s Amritou ocitly nakonec v Pákistánu, zároveň se sty jiných mladých a krásných žen uloupených a prodaných bandity do veřejných domů.
„Dodnes se vyjednává mezi Indií a mezi Pákistánem o vydání těchto dívek.“
„Já vím, že do Indie vrátili asi čtyřicet žen…”
„Bylo jich tedy víc?“
„Mnohem víc! Ale mnohé mlčí, proč by se vracely, jak by žily?“
„A co Šakila?“
„Ta se otrávila. Mne dali na vychování k bývalé devádásí. Byla z těch, kterým říkali Lakšmi Kali-Jógi, a jméno Ven-katešvara měla vypálené na stehně. Nebyla to špatná žena a mnoho věděla. Učila mě tancům, umění svádět, umění krášlit se. Dovedla zpaměti celé strany Mahábháraty. No a to se ví, učila mě všemu, co sama načerpala z Kamasutry, z Ratirahasi a z Anangarangi…”
„Z nejdůležitějších starých knih o umění milovat. A co bylo potom?“ pobízel umělec netrpělivě vyprávění.
„Potom jsem byla starší a učila mě jiná žena, muslimka odněkud ze severní Afriky. Taky tancům, ale i jiným věcem.“
„A potom?“
„Vrátila jsem se k dřívější paní.“
„Do toho … domu?“
„Ano, ale po vzdělání, které jsem dostala, jsem měla velikou cenu. Neuběhly ani dva měsíce, a paní mě prodala jednomu boháčovi. Zaplatil jí hodně!“
„Kolik vám bylo let?“
„Sedmnáct. Byla jsem podle jihoindických představ úplně dospělá. V Láhauru mysleli, že jsem starší.“
„Jak jste se dostala k filmu?“
„Můj pán byl už starý a považoval za výhodnější, abych tancovala v nočním klubu. Uviděl mě filmový režisér Hamrud a přivedl producenta. Ten rozhodl, že se velice hodím pro.zvláštní filmy, zaplatil ještě větší částku, než za mě dali té paní, a ted jsem tady. Hvězda.zvláštních filmů, bezejmenná a nesvobodná, opravdu otrokyně…”
„Zvláštních, to znamená, promiňte, pornografických?“
„Ano, tak to je!“
„Ó bohové, ó bohové! Jak je to možné?! V naší době!“ Da-járám byl úplně zoufalý. „Ale proč jste… můžete přece utéct, vrátit se ke svým?“
„Po tom, když jsem byla patnáct let bůhvíkde? Vlastně ne, je to horší, jsem bez dokladů, bez příbuzných. Sedmiletá holčička neznala nic než svoje jméno … Kam utéct? A jak? Filmová společnost, která mě koupila, není o nic lepší než gangsterská tlupa. Všude má svoje lidi, všude jsou úplatky, v patách za mnou chodí průvodci, jednoho z nich jste viděl. To je tady, a ve velkém městě mě nepustí samotnou vůbec nikam.“
„Ale vy přece umíte řeči, i anglicky. Ne?“
„Producent, hlava firmy, je Američan portugalského původu. Ten mi našel učitele … Chce ze mě udělat hlavní hvězdu.“
„Takových filmů? A co vy?“
„Budu dělat cokoli, jenom abych nemusela tam, kde zemřela Šakila! Mají prostředky, jak mě pevně držet.“
„Jaké?“ „Lepší nemluvit!“
Měsíc, který vyšel, ozářil její zdviženou hlavu a oči plné slz.
Ramamurtí uchopil její ruce:
„Tamo, já jsem ochotný udělat všechno. Pojďte se mnou. Nejsem boháč, nemám vlivné příbuzné. Všechno, co mohu udělat, je, že vás mohu odvézt pryč, získáte znovu domov a budete znovu člověkem. Utečme co nejrychleji!“
Dívka několikrát zhluboka vzdychla, snažíc se potlačit mrazení, které ji přepadlo, a zavrtěla hlavou:
„Teď ne, Dajáráme! Musíme zvolit vhodný čas, jinak budete ve velikém nebezpečí, a mě odvezou a už se nikdy nesejdeme.“
„A kdy tedy?“
„Za dva dny tady ukončíme natáčení. Potom musíme jet k mahárádžovi Révovi, jeho knížectví je nedaleko. Může to být pozítřku v noci, jestli se vám podaří opatřit dobrý automobil. Musíme zmizet tak, aby nám nepřišli hned na stopu a abychom se mohli ztratit uvnitř Indie.“
„Tedy příští noc po této, v jednu hodinu, tady.
„Ne, lépe ve zříceninách kaple za hotelem. Tam je hned vedle silnice.“
„Ujednáno! Kdyby se něco změnilo, nechtě vzkaz v poštovní schránce ve lví tlamě.“