„Bojím se na to myslet! Ale teď už musím jít!“
Dajárám přeskočil zábradlí balkónu a opatrně uchopil Til-lottamu, která skočila za ním. Na okamžik se její pevné horké tělo v tenkém sárí přivinulo k němu a v Daj aramovi se zatajil dech. Dívka poodstoupila a úzkostlivě se rozhlédla:
„Ne, nechoďte se mnou!“
„Jenom ke zdi, skrz to křoví!“
Umělec ji dovedl k východu, na silnici k hotelu. Tillottama se obrátila, složila ruce na pozdrav a Dajárám uviděl opět její velké oči, snažící se nahlédnout do tajných hlubin jeho duše. Nyní v jejím zraku jasněji než okolí zasvítila naděje. Kdo by ji mohl oklamat? On jistě ne!
Ramamurtí pospíchal domů, spočítal všechny své peníze a nutné výdaje, uklidnil se a usnul tak tvrdě, že vstal o hodi- nu později než obvykle. Neztráceje čas snídaní, šel k autobusové stanici, aby se dostal do nejbližšího městečka. Šel rychle, zamyšlený a nevšiml si, že v cestě mu stojí pěkně urostlý mladík ve vysokém turbanu a s široce rozpřaženýma rukama.
Ramamurtí do něho vrazil a byl by snad upadl, kdyby ho mladík nesevřel do náruče.
„Anarendro! Kde se tady bereš?“ zvolal radostně, když poznal přítele, s nímž společně studoval a společně prožil část svých cest po Indii.
„Jsem tady na učitelovu výzvu. Mám mu pomáhat, přihlásil jsem se ke spolupráci na jednom historickém filmu. A co ty tady hledáš? Pořád ještě Anupamsundartu?
„Už jsem ji našel,“ řekl vážně Dajárám, ale přítel to považoval za žert a pohladil ho povzbudivě po rameni:
„Ukážeš mi Khadžuraho? Přijel jsem teprve před hodinou!
„Rád, ale až večer. Teď pospíchám na autobus.“
„Proč? Můžeme si vyžádat učitelův vůz, sám tě odvezu.“
„Tebe mi seslali bohové! Řekni, mohl bys to udělat ne dnes, ale pozítří časně ráno? Tím bys mi pomohl.“
„Ovšemže mohu! Ale proč ten slavnostní tón? Co je to s tebou, nejsi nervózní?“
„To se dovíš později.“
Zabočili k chrámům.
Anarendra Kinkar byl umělec dekoratér, ale svému oboru věnoval pouze polovici času, oddávaje se usilovným cvičením hathy-jógy, to jest důkladné tělesné sebevýchově, která vyžaduje neobyčejně pevnou povahu a střídmý život a kterou někdy z neznalosti zaměňují s uměním východních kejklířů. Dajárámův přítel dovedl dělat pro normálního člověka nemyslitelné postoje, dovedl zpomalit tlukot srdce, vydržet pod vodou mnohem déle než kterýkoli jiný člověk.
„Budou vás filmovat jako jogíny?“ zeptal se ho Dajárám.
„Ano, v roli fakírů. Jiný význam naší tělesné kultury na Západě nechápou.“
„A jistě s povrchní mystikou?“
„Jistě. Budeme dělat.zázraky na pozadí chrámu, tygrů, krásných tanečnic, zkrátka celé naší pověstné exotiky!“ Dajárám se otřásclass="underline"
„A jak mohl učitel s takovým znesvěcením souhlasit?“
„Myslí, že má smysl ukázat Západu i tuto tvář našeho života. Doba přivedla naše kultury do těsného styku, a k sjednocení je třeba porozumění a společný cíl. A film má dvě velmi důležité síly. Názornost snímku a milióny diváků. To jsou jeho slova.“
„To je moudrý člověk, ten tvůj guru. Chtěl jsem se s ním už dávno seznámit. Řekni mi, to on se podvolil ukázat se vzácným hostům z Ruska? Lehl si prý pod prkna, po nichž pak přejel nákladní automobil s lidmi!“
„Ano, to udělal ze stejných pohnutek. Budu rád, když přijdeš.
Kapitola 5
CESTA TMY
Když vedro opadlo, vzal Ramamurtí své náčrtky soch z Khadžuraha a šel do osady u chrámů k Anarendrovi a k jeho učiteli. Našel proslulého guru sedícího na koberci v zatemněném pokoji hotelu.
Učitel hathy-jógy Šarangupta Džanah vypadal spíše jako dobromyslný buvol než jako mudrc. Jeho zevnějšek trochu umělce rozčaroval. Úplně oholená kulatá hlava a neobyčejné krční svaly táhnoucí se přímo zpod uší k vnějším důlkům ramen nesvědčily ani trochu o vzdělanci. Neméně mohutné svaly vystupovaly pod tenkým plátnem košile moderního střihu. Šarangupta byl vyšší postavy, ale jeho mohutné tělo ho dělalo zavalitým. Pouze když se Dajárám pozorně podíval na zářící oči tohoto muže, čisté jako oči dítěte, muže, kterému nemohlo být méně než pětačtyřicet let, uviděl v nich pronikavý rozum, humor a pozorovací talent.
Šarangupta navrhl Ramamurtímu, aby si umyl nohy v nádržce za záclonou, a pohostil ho ovocem a čistou vodou. Rozhovor přešel rychle na Dajárámova zkoumání a jogín se velice zajímal o jeho názory o dávném tělesném ideálu. Dajárám si ověřil čas až za dvě hodiny, a zhrozil se toho, jak je nevychovaný. Odešel společně s Anarendrou, který ho pozval na chvilku do svého pokoje, aby se dohodli o zítřku. Dajárám příteli ještě ani nic neřekl o svém setkání s Amri-tou-Tillottamou a o svých záměrech, a už někdo zaklepal na dveře. Vešel ramenatý muž, který si vedl s jistotou ma-hárádži, nepochybně cizinec, ale dobře mluvící urdsky.
„Zašel jsem vás pozdravit, pane Kinkare, a přitom se přesvědčit, jestli vás pěkně ubytovali. Přišel jsem právě z Bombaje, ale promiňte, vidím, že nejste sám!“
Anarendra představil umělce svému „šéfovi“, filmovému producentovi Trazisovi.
„Mám jako vždycky štěstí,“ prohlásil nově příchozí, „chyběl mi tu právě umělec, který zná chrámy. Jenom na malou poradu. Abych byl naprosto jistý, že jsem správně zvolil pozadí scény. Víte co, pánové? Půjdeme ke mně … Popijeme, pohovoříme… Vlastně, promiňte, vím, že to u Indů není zvykem, ale čaj a mléko mám. Vy oba jste kumštýři, takže porada bude krátká. Mimochodem, zítra večer začneme točit vaše epizody, ano?“
Dajárám, trochu ohromený proudem rychlých slov, podíval se tázavě na přítele. Anarendra, vlídně se usmívaje, odmítl pod záminkou, že má rozhovor s učitelem.
Američan se obrátil k Dajárámovi. Ten by se byl hrozně rád podíval na Tillottamina šéfa trochu zblízka a souhlasil tedy.
Když se Trazis dověděl, že umělec nebydlí zde, v osadě u chrámů, ale v Khadžurahu, vedl ho rovnou do svého bytu a Dajárám se taktak stačil dohodnout s přítelem o ranní schůzce.
Trazis bydlel ve dvou spojených pokojích vyzdobených koberci a nízkými stolky „mughalského slohu“, které cizincům vytvářejí iluzi Orientu. V pokoji zařízeném jako přijímací salón bylo dusno.
Na uvítanou vstal muž afghánského vzezření s velikou hlavou, v tmavočerveném fezu, s tváří rozrytou vráskami.
„Čekal jsem vás, pane!“ Chraptivý silný hlas Dajárámovi připomněl chvíli jeho ohromení ve Višvanathově chrámu. „Zítřejší plán se nebude měnit?“ „Proč? Všechno jde dobře. Seznamte se,“ řekl nedbale výrobce,,to je umělec Ramamurtí a to je režisér Hamrud.“
„Z Pákistánu?“ zeptal se přepjatě mile Dajárám.
Hamrud, který něco vyčetl z umělcovy tváře, se na něho podíval se skrytou nedůvěrou:
„Mně se zdá, že jsem asi viděl vaše obrazy na výstavách. Nebo se mýlím?“
„Určitě. Já jsem totiž sochař,“ vysvětloval Dajárám.
„Á tá-ák,“ protáhl režisér, dávaje najevo naprostou lhostejnost ke všem sochařům na světě.
Trazis si pospíšil, aby oba hosty posadil do hlubokých evropských křesel.
„Poprosíme pana Ramamurtího, aby nám poradil umístění kamer a aby nám vybral exteriéry a interiéry zvlášť pozoruhodné z uměleckého a historického hlediska.“
„Na to potřebuju znát účel a obsah vašeho filmu. A ostatně chrám v Khadžurahu byl filmován před několika lety státním indickým filmovým studiem. Film dostal první cenu na mezinárodním filmovém festivalu, myslím v Manile.“