„Tomu říkám konkrétní rozhovor, nezmýlil jsem se ve vás!“ zvolal spokojený Američan a plácal Dajáráma po koleně. „Ovšem, my známe film Vadhvani, a právě jeho úspěch nás přiměl k tomu, že jsme zvolili Khadžuraho. Přejete si cigaretu? Limonádu?“
Ramamurtí požádal o nápoj. Trazis pokračovaclass="underline"
„Nevyrábíme filmy pro Indii, ale pro Západ. A taky pro Pákistán. Já pokládám za nejzajímavější romantické filmy s dobrodružným dějem. Dobře se prodávají a hodně se žádají. Ale dnes je divák chytřejší a náročnější, nespokojí se s lacinými dekoracemi, jaké byly v Tarzanovi. Chceme mu tedy dát skutečnou Indii, s jejími chrámy, džunglemi, zříceninami…”
„A co máte na mysli, když mluvíte o romantice?“
„No, můj ty bože, o čem sní řadový divák, unavený hrozbou války, politikou, existenční nejistotou? Musíme ho přenést do úplně jiného světa, do nevídaných zemí, do tajemných podzemí, ukázat mu fakíry, zázraky, krásné dívky a odvážné prince. Ale dnes, ve věku cestování, proudových letadel, televize a umělých družic, je už těžké přimět diváka, aby uvěřil tomu, že se to může dít někde na naší kuličce. Film musí být proto buď historický, nebo unášet do vesmíru, na vzdálené oběžnice. Mě vesmír nezajímá, ale historické filmy, to je ten pravý byznis, ty umožňují nejpohádkovější fantazie, otřesná dobrodružství. A tento náš film bude historickým zlatým hřebem. Dobrodružství chrámové tanečnice, devádásí, unesené z rozbořeného chrámu za muslimského podmanění Indie, tanečnice prodané do harému a vysvobozené odtud indickým princem.
Nebudeme šetřit na snímcích chrámů a podzemí, pojedeme do Élóry a do Adžanty, ale předtím strávíme měsíc u ma-hárádži Révy. Tam, kde žijí obrovští bílí tygři. Několik jich chytili a ted je mahárádža chová v jednom ze svých opuštěných paláců v Govindarhu. Taková šťastná náhoda! Tygři přímo v paláci! A k tomu fakíři, rovněž skuteční, jak konečně už sám víte.“
Dajárám se usmál, vzhled jeho jemného a vzdělaného přítele se přece velmi lišil od filmově jistě přitažlivějšího potulného fakíra. Výrobce zpozoroval sochařovo pousmání a vesele na něho mrkclass="underline"
„To se ví, nejsem hlupák, a vím, že váš přítel, stejně jako jeho učitel, jsou vzdělaní lidé, a proč jsou ochotni hrát své úlohy. Ale co na tom, vyhovuje to i mně, a navíc budou za svoji námahu jaksepatří zaplaceni… Zdá se, že vy Indové si neceníte času tak jako Evropané, a zvláště my, Američané.“
„Tak docela tomu není. My a vy zkrátka různě oceňujeme životní události, a mnohé, co vy považujete za důležité, nás nezajímá.“
„Ale peníze potřebují všichni!
Ramamurtí pokrčil rameny. Přít se s obchodníkem se mu zdálo pošetilé. Začal vyjmenovávat zajímavá místa filmu o Khadžurahu, ukazoval své náčrty, fotografie a plány chrámů. Režisér, který poslouchal zpočátku nedůvěřivě, ťukal nyní pochvalně prsty do stolu, přikyvoval a kouřil jednu cigaretu za druhou. Hostitel naléval jemu i sobě jakýsi silný nápoj. Režisér dělal rychlé poznámky ve filmovém scénáři a ještě v nějakých papírech.
„Výborně, pane!“ zvolal, když Dajárám skončil. „Udělal jste dobře, bara-sahib, našel jste výborného znalce. Ale namí s vaším dovolením odejdu. Sálám!“
Dajárám vstal také. Trazis rázně protestovaclass="underline"
„Kam spěcháte? Ještě nejsme hotovi.“
„Dobrá. Jak jste sám řekl, čas, ten my Indové tak nece-níme,“ usmál se sochař.
„Potom dovolte, abych vám nabídl čaj. Ne, neodmítejte, nebo mě opravdu urazíte. Já jsem si přece dovolil přijmout vaši pomoc.
Trazis zazvonil a něco potichu řekl sluhovi, který přišel.
„Teď se seznámíte s naší hvězdou, která hraje úlohu de-vádásí. Říkají jí Tillottama, to je ovšem jenom pseudonym, ale pěkný, že?“
Dajárám, ve kterém se všechno zachvělo, požádal o cigaretu. Trazis už mu chtěl podat pouzdro s cigaretami, ale rozmyslil se, odtáhl ruku a rychle vstal.
„Pohostím vás těmi nejlepšími,“ řekl a vytáhl ze stolní zásuvky nalakovanou japonskou krabici nacpanou cigaretami v červeně zlatém papíře. Dajárám zhluboka vdechl voňavý dým s jakousi příchutí, ostřejší než u obyčejného tabáku.
Tillottama, která vešla rychle do pokoje, zbledla a překvapením se zastavila jako zkamenělá. Hostitel jí představil svého hosta, a Dajárám se neobratně uklonil, nespouštěje z ní oči. Trazis se na oba pozorně podíval a dal se do hlučného smíchu:
„Poprvé vidím svoji odvážnou dívku tak zmatenou! Že vy jako kumštýř jste při prvním pohledu ztracený, to je přirozené. Ale Tillottama!“
Tillottama se vzpamatovala.
Dajárám se povzbudivě usmál. Producent objal dívku okolo pasu, a v Ramamurtího duši začalo všechno vřít. Trazis pokynem ruky oba zval ke stolku.
„Zvu vás na čaj, který jsem panu Ramamurtímu slíbil už asi před hodinou. Posaďte se konečně!“
Tillottama rozhodně odmítla.
Trazis pokrčil lhostejně rameny: „Myslel jsem, že nám budeš dělat společnici. Ale když tu nechceš zůstat, prosím.“
Tillottama se uklonila a na prahu se znovu varovně podívala na sochaře a zmizela.
„Líbí se vám?“ zeptal se Američan, který propustil sluhu a sám naléval čaj.
„To snad se ani nemusíte ptát!“
„Nemám na mysli její ženské kvality,“ řekl stroze výrobce, „to mohu posoudit sám. Hodí se k úloze devádásí, co myslíte?“
„V celé Indii byste sotva našel vhodnější děvče,“ odpověděl upřímně umělec.
Trazis spokojeně zamručeclass="underline"
„Tak vidíte! Pravda, přišla mě draho, stála tolik jako pěkná jachta. Když jsem ji v nočním klubu uviděl, hned mi napadlo, že to děvče je vzácný poklad…, dovolíte, já si dám do čaje něco silnějšího …
Trazis si přisunul velikou stopku.
Ramamurtí cítil podivné rozčilení a podráždění. Producent se opíral o opěradlo. Nespouštěl z umělce přimhouřené tmavé oči. Všechno v jeho tváři, se silnými čelistmi a velikým, trochu zahnutým nosem, s širokými ústy a s vysokým hladkým čelem, dýchalo takovou jistotou, že to až hraničilo s drzostí. Ramamurtí si vzal další cigaretu.
„Vůbec nerozumím výrazům,přišla mě draho,stála,“ začal umělec, snaže se mluvit lhostejně. „Copak jsou dnes ještě otrokyně?“
„Můj mladý příteli, jste naivní. Věc se měla úplně obráceně. Já jsem to děvče zachránil před veřejným domem a před nočním klubem, udělal jsem z ní filmovou herečku.“
„Nemravných filmů?“
„Víte zřejmě víc, než jsem si myslel! Důvtipní lidé jsou nebezpeční, cha-cha-cha! Ale jenom z hlediska cenzury, hlavně vaši, indické, a pokud vím, ještě také jiných. Předseda vaší filmové cenzury napsal v novinách, že z hlediska Inda jsou nejenom nahota ženy, ale i veřejné polibky nepřípustné.
Ale vy jste přece jiní teprve od muslimského podmanění. Kdo byl odvážnější na celém světě v otázkách sexu, když ne Indové? Podívejte se z okna na Khadžurahské chrámy…Nahá dívka, a film už se zařazuje mezi nepřípustné! Ale vem to hrom, jaká je zato poptávka po neveřejném předvádění! Vy to nevíte, ale soukromé půjčování filmů milov^ níkům je u nás bezmála takové jako půjčování pro veřejně předváděné filmy. A platí se za ně ovšem mnohem víc.“
„Ale vy jste přece kromě jiného člověk umění, vy máte mít svědomí a vkus natolik, abyste viděl účel a hranici dovoleného. Je možné ukázat ženu úplně nahou, a přitom křišťálově čistou a vznešeně krásnou. Je možné zobrazit vášeň tak, že v tom nebude nic nemravného, ano, jenom se podívejte pořádně na tytéž khadžurahské sochy. Či vidíte je, vy Evropané, jinýma očima?“