Američan si nalil znovu likér a umělci čaj.
„Pokud jde o sochy v Khadžurahu, máte pravdu. Člověk by musel mít chorobnou pohlavní fantaziii nebo být desetiletým chlapcem, aby je považoval za nemravné. Ale můj milý, o to taky jde. Všichni fotografové krásných modelů vědí, že úplná nahota nemá, no, jak to říct, my tomu říkáme sex-appeal, pohlavní přitažlivost. Aby ji žena měla, je ji třeba mistrně napolo obnažit. Tak je tomu také ve filmech: nás vůbec nezajímá nahota a krása, ale jenom sex-appeal. I když je to ošklivé! Všechno má své zákony, a věřte mi, my je známe.“
„A víte vůbec, že je to zločin? Snad opravdu nevíte. Učíte lidi, jak krásu smýkat blátem, jak v ní vidět jenom živočišné pocity samce a samice. Krása je prostředek daný člověku, aby se povznášel a vzdaloval od němé tváře, je to cíl, ke kterému máme v životě směřovat. Ale vy používáte krásy podle zákonů, které znáte, ale nepovznášíte, nýbrž snižujete a znemravňujete lidi, podrýváte víru v krásu, a to je strašné neštěstí pro budoucnost, pro ty, kdo půjdou životem už od mládí otráveným vašimi záludnými výrobky!“
Trazis poslouchal Dajáráma, přimhuřoval oči a patrně se bavil. Když se umělec odmlčel, Američan mu položil ruku na koleno a řekl přátelským, důvěrným tónem:
„To je moc krásné kázání. Ale co má dělat ten, kdo nemá nic z toho, kdo nemá z krásy těla estetický požitek, ale má úplně zdravou touhu muže po krásné ženě? Kdo má jenom to a nic víc?“
Dajárám odsekclass="underline"
„Dříve jsem se taky rozhořčoval nad omezeností naší filmové cenzury, ale teď, po rozhovoru s vámi, vidím, že to bez ní nejde. Teprve teď jsem pochopil, že vy a s vámi podobní lidé jste příčinou toho, že je cenzura a že překážíte rozvoji normálního vztahu ke kráse lidského těla a k pohlavní mravnosti.“
„Poslechněte, vy jeden!“ rozzlobil se náhle producent. „To všechno stejně povídáte jenom proto, že jste ve své krásné zemi neviděl ani jeden takový film. Já vám teď hned ukážu jeden svůj film, film Noční klub, a jestli ten vás nenechá lhostejným a nevzbudí ve vás odpor, ale naopak uchvátí vás, přiznejte se k tomu. Já ten film miluju a vozím jeho kopii s sebou. Často mi pomáhá při obchodních jednáních. Ne, neodmítejte, to by nebylo sportovní! Vy jste mě vyzval, a já tu výzvu přijímám!“
„Já jsem viděl Noční klub před několika lety, nic to není! odsekl sochař.
Nyní bylo na Američanovi, aby se on dal do hlasitého smíchu:
„Vím, co máte na mysli. Vaši sladkou indickou vodičku, výrobek bombajského ateliéru Varma. Tam se filmová hvězda Kamini poprvé odhodlala ukázat své nohy, jaké otřesení zásad! Pravda, nohy nemá špatné, ale tím to taky všechno končí. Souhlasím s vámi, nic to není!“
Sluha přinesl kufr s přenosným promítacím přístrojem a jiný muž krabici s filmy. Nepřívětivý a vysoký, s krátkým plnovousem, připomněl umělci Tillottamina průvodce.
Výrobce se omluvil, že film poběží bez zvuku, protože přístroj je pokažený a na opravu je teď pozdě. Bude-li třeba, podá vysvětlení během promítání.
Přístroj mírně zacvakal, světlo zhaslo, na nevelikém promítacím plátně se zakmitaly světle modré mořské vlny a růžové pobřežní písčiny.
Dajárám, který sbíral své kresby, upustil dva listy. Zatímco je hledal pod stolem a dával do desek, titulky už proběhly. Spatřil na plátně ženu, která šla po břehu. Tillottama! Oblečená byla v těsně přiléhající živůtek z černého sametu vyšitého stříbrem a v širokánské kalhoty z průsvitného světle modrého gázu.
Dajárám ztuhl v křesle, cítě zvláštní nevolnost, a zavřel oči. Teprve když přestal šum přístroje a vzplanulo světlo, otočil se k výrobci a přinutil se, aby se klidně usmál.
„Tak co?“ zeptal se ho výrobce, vyměňuje film.
„Nic to není!“ odpověděl co nejlhostejněji umělec.
„Nic to není! To hraje přece Tillottama!“
„Všiml jsem si,“ potvrdil Dajárám.
Výrobce pouze pokrčil rameny.
„A teď přijde jedna z nejlepších scén. Z přístavní krčmy se dostane do nejpřepychovějšího klubu v městě a svádí milionáře! Dívejte se, já si sednu vedle vás, abych vám vysvětlil, oč v tom filmu jde. Mně se zdá, že jste to nepostihl.“
Tentokrát se Daj aramovi lest se zavíráním očí nepodařila, protože Trazis se pořád k němu nakláněl a film komentoval. Dajárám se tak často při poslouchání od něho odvracel, že výrobce zmlkl. Sochař použil opět lsti: hlavou nehnul, ale pohled otočil stranou od plátna. Ale přesto část filmového děje viděl.
Uviděl nádherné sály, malé i prostorné, rozdělené zimními zahradami a ústící do parku s velikým rybníkem. Hrdina, krasavec arabského typu, v černém večerním obleku, šel rychle sály, doprovázen úlisně se usmívajícím a klánějícím se tlouštíkem. V sále vyzdobeném tmavočerveným hedvábím se seřadily jako na slavnostní přehlídce půvabné dívky oblečené v stejné šaty různých barev, je-li možno nazývat šaty kousky látky, které pevně obepínaly a taktak zakrývaly střed jejich těla a byly svázány na zádech třemi velikými stuhami. V dívce, která stála trochu stranou v červeně zlatém oblečku s černými stuhami, poznal Ramamurtí ihned Tillottamu.
„Jak je nápadná i v takové konkurenci!“ řekl vesele výrobce. „A jaký má sex-appeal, že ano? Naše hollywoodské sex-bomby jsou proti ní prostě bledule! Stařík, který ji vykoupil a mně přenechal, byl dobrý učitel. Ovšem, je hloupé udělat z takového pokladu nevěstku. Počítá se, že pěkná prostitutka, vyškolená a nadaná, dá stejný zisk jako menší hotel nebo garáž pro dvacet nákladních aut. Ale filmová hvězda našich filmů … Bojím se prozradit výši zisku, abych nevzbudil závist.“
,Jestli hned nepřestane, tak ho snad zabiju!“ myslil si sochař a rozhlížel se v šeru po nějakém vhodném předmětu. Američan přestal a zapaloval si. Tillottama a hrdina na filmovém plátně odešli do mnohostěnného malého šálku s velikým zrcadlem v stříbrném rámu na každé stěně.
„Proč jste vstal?“ zeptal se producent.
„Vy jste ničema! Největší padouch, jakého jsem kdy potkal ve svém životě!“ Dajárám se už nemohl ovládnout. Chytil se desky stolu, aby překonal závrať, a zuřivě škubl elektrickým vedením filmového přístroje. Trazis rozsvítil, zapálil si a chladnokrevně odpověděclass="underline"
„Nedovolím, abyste mě urážel! Neumíte se ovládat, mladý muži. Jste-li ovšem vůbec muž. A teď laskavě co nejrychleji odejděte.“
Podivný sochařův stav zachránil Trazise před větší nepříjemností. Dajárám se taktak držel na nohách. Otočil se a potáceje se šel ke dveřím.
Trazis se šklebil v křesle.
„Tak už táhni! Vykouří trochu hašiše, a bude tu dělat scé-ny.
Producent dodal ještě nějakou nadávku. Dajárám ji dobře neslyšel, chtěl co možná nejrychleji odejít z tohoto odporného místa. Ten darebák ho pohostil cigaretami s hašišem! Proč? Aby se mu vysmál? Byl přece zpočátku tak srdečný. Ó bohové, jak těžké je jít rovně! Ne, nemůže se Anarendrovi ukázat v tomto stavu! Šel těžce, co noha nohu mine, směrem k vesnici, a cesta ke zdi chrámu se mu zdála nekonečně dlouhá. Za křovím si klekl a tiskl si hlavu rukama. Měl pocit, že se mu hlava užuž roztrhne od hrozného zveličení zvuků, od pitvorných přeludů tlačících se a hromadících se jeden na druhý, přeludů, v nichž se v nevídaném znetvoření ztráceli a znovu objevovali Tillottama, Anarendra, Trazis a chrámy v Khadžurahu …