Trazis měl v tu dobu naléhavou poradu se dvěma svými pomocníky, s Ahmedem Patanem, který stále doprovázel Tillottamu, a s žlutookým Galibem, Baltem, v astrachánové čepici posunuté na ucho.
„Viděl jsem vaši ráni s tím sochařem před čtyřmi dny, bara sáhibe!“ prohlásil Ahmed.
„Holomek! Ted je mi to jasné. Udělal jsem hloupost a řekl jsem, co jsem neměl, bručel výrobce anglicky a dělal dlouhé kroky po pokoji.
„Můžeš jít, Ahmede, a ty, Galibe, zůstaň tady,“ řekl.
Když Tillottamin průvodce odešel, vytáhl výrobce tobolku a dal Galibovi balíček desetirupiových bankovek. Galib se podíval vyčkávavě a oddaně na svého pána.
„Vyřídit sochaře, bahadure?“
„To ne, to ne! V žádném případě, slyšíš? Musí se udělat něco jiného, ale nesmí se ztratit ani minuta, než se ten omá-mený hlupák dostane domů.“
„Půjde až do rána, bahadure. Pamírské cigarety jsou na něho silné.“
Výrobce otevřel skříňku a podal Galibovi plochou láhev s whisky. Oba se naklonili nad stolek, šeptali jako spiklenci, a v tom okamžiku si byli podobni, jako by byli bratři. Se skobovitým nosem, s úzkými vousky nad tenkými rty, stejně kruté oči…
„Tady je klíč od mého auta. Vražda by přivodila vyšetřování, ale na ztlučeného ožralu se všichni vykašlou …
Dajárám seděl pod stromem a čekal, až se jeho tělo zbaví otravy a svět se přestane houpat, nejasně si uvědomil automobil se zhasnutými světlomety, který projel po cestě do vesnice a vrátil se do osady. Znovu se ozval hluk auta a přitlumené hlasy … „To je on, tady!“ odrazilo se bolestivě v nezvykle ostře slyšících Dajárámových uších. Jak je to směšné! Ti dva se plíží, ohlížejí se. Kluci, kteří si hrají na zbojníky, cha-cha! Dajárám div nepukl nezadržitelným smíchem, slzy mu tekly po tváři. Prstem ukazoval na přibližující se muže, jsou to ale blázni…
Popadli ho za límec, zvedli ho a hrubě ho táhli k autu. Jeli dlouho, velmi rychle.
Znamení aut, která jela proti nim, a škubnutí při brždění bylo stále častější a častější, blížili se k velkému městu. Ještě několik prudkých zatáček, světlomety zhasly, auto jelo chvilku pomalu, zastavilo se. Muž, který seděl na Dajárámo-vi, seskočil s jeho zad a vystoupil z auta. Sochař se začal zvedat. Prudká rána do spánku, a červené moře zaplavilo celý svět. Dajárám už necítil, jak ho surově a systematicky tloukli do obličeje a jak po něm šlapali. Bezvědomému začali lit do krku whisky, když mu rozevřeli zuby. Vzpamatoval se, zakuckal se, obrátil se, ale drželi ho pevně a vlili do něho půl láhve. Sochař sténal, pokoušel se vstát, ale znovu upadl. Auto se rozjelo a zmizelo ve tmě.
Dajárám přišel k sobě až v nemocnici v Iláhábádě. Měl zlomené žebro, ruku a klíční kost. Oteklou tvář mu zohavily podlitiny tak, že když mu přinesli zrcadlo, odložil je s odporem. „Opilého pobudu“ vyšetřoval policista až třetího dne, vyslechl ho se zřejmou nechutí a žádal ho, aby mu řekl jména příslušníků jeho tlupy. Co mu mohl Dajárám povědět?
Když mu dali sádrový obvaz, ulevilo se mu a prosil, aby ho z nemocnice propustili; když to lékaři odmítli, vyžádal si ředitele oddělení. Den ubíhal za dnem a Dajárám v hrozných obavách počítal, jak asi dlouho ještě budou filmaři v knížectví Réva. Volal, úpěnlivě prosil, naříkal, až ho položili na chodbu, a tehdy byl uznán za hodná návštěvy ředitele, který ho ani řádně nevyslechl a prohlásil, že bude v nemocnici přesně dva týdny, a potom ať si ho policie vezme a dělá, co chce. Rozzuřený Ramamurtí křičel, že stejně v noci z tohoto pekla uteče. Ředitel dal unaveným hlasem nějaký příkaz a státní ošetřovatelé sochaře uložili na lůžko se silnými okraji a shora je přiklopili ocelovou sítí. Ramamurtí pochopil, že osud je proti němu, a podrobil se.
Ležet na chodbě bylo o něco lepší než ležet v horkém pokoji. Stopy po ranách se ztratily a Dajárám nabyl znovu svou tvář. To pomohlo, ošetřovatel mu dovolil, aby za své peníze poslal telegram. Když se chystal telegrafovat Ana-rendrovi do filmového pracoviště, uvědomil si, že telegram dostane nejspíš Trazis. Oznamovat něco příbuzným, ani za nic! V tomto podzimním čase bylo možné, že přátele nezastihne, a on nemohl dát v sázku jedinečnou příležitost. Rozhodl se tedy telegrafovat do university v Ágre, kde jeho učitel měl přednášet v podzimním nepovinném běhu o umění v Mathure. Vitarkananda přijel, překonal ve Východním expresu za pět hodin vzdálenost z Ágry do Iláhábádu. Všechno se změnilo jak po mávnutí kouzelným proutkem. Jeden z bohatých profesorových žáků půjčil automobil, a sochař uháněl přes zákaz lékařů společně s policejním pod- důstojníkem do Révy, a tam se dověděl, že filmová výprava odjela.
Zajel do Khadžuraha pro své věci, a hlavně s nadějí, že se něco doví o Tillottamě. Ve vesnici mysleli, že musel narychlo odjet, a jeho věci uschovali, zmizely však desky s kresbami, které zapomněl na stole u producenta. Nezbylo mu než se vrátit do Iláhábádu, kde na něho čekal otcovsky starostlivý Vitarkananda. Dajárámovi se zanítily rány, profesor mu opatřil místo v dobré nemocnici a odletěl do Ágry ukončit přednášky a pak odvezl nemocného do buddhistic-kého kláštera v Malém Tibetu.
Ramamurtí vstal a sedl si, zuby mu drkotaly zimou. Odlesk sněhů za svítání pronikl do cely. Vítr za zdí vyl a svištěl. Sochař se zabalil do pláště, aby se zahřál. Pronikavé kvílení radongů a rachot velkých modlitebních bubnů oznamovaly, že se probudila druhá skupina mnichů, která vystřídala mnichy, kteří se modlili v noci. Sto hlubokých basových hlasů zapělo mohutný chorál. Celé dny nepřestávalo zpívání nesčetných modliteb. Hlučný úder se nesl nad horami. To udeřili do hlavního bubnu, který měl dobré tři metry v průměru.
Učitel a sochař se uchýlili na nejvyšší věž kláštera za ohradní zdí z hrubých kvádrů.
„Mnoho jsem o tobě přemýšlel, Dajáráme,“ začal Vitarkananda. „Nemohu ti říkat čela, ne proto, že už nejsi tak mladý, ale proto, že celou nebudeš, ani kdybys chtěl.. “ Na Dajárámův nesouhlasný posuněk odpověděl profesor úsměvem. „Můžeš být mým žákem v západním smyslu toho slova, víc nic.“
Na věž přišel chlapec v zašpiněném a roztrhaném teplém oděvu. Uctivě se uklonil Vitarkanandovi.
„Přines pánev, džbán a misku na rýži,“ požádal ho guru a ztichl v očekávání.
„Učiteli, ted jsem ztratil i smysl i řád života. Vyprávěl jsem ti o dívce, která je pro mne živou podobou Paramrati. Miluji a zároveň žárlím. Hrozně. Ten prokletý Trazis, ten věděl, čím mě otrávit! Co je proti tomu hašiš!“ Ramamurtí se odmlčel. Pojednou klesl k Vitarkanandovým nohám:
„Učiteli, já vím, že dovedeš mnohé, o čem jsi mi nikdy neříkal. Viděl jsem, jak jsi bez jediného slova přiměl polo-šíleného muže ze Šrinagaru, aby zapomněl na ztrátu milované matky. Viděl jsem, jak na rozkaz tvých očí se zloděj na cestě kál, plazil se a naříkal nad svými zločiny. Taky mi vypravovali…“
„Co vlastně chceš?“ přerušil ho Vitarkananda.
„Nařiď mi, abych na ni zapomněl, abych zapomněl na všechno. Rád zůstanu navždycky tady, u paty království světla, daleko od světa a od života!
V laskavých a zarmoucených učitelových očích si přečetl odmítnutí.
„Ty nechceš?“ zvolal.
„Možná že bych to udělal rolníkovi z dolní vesnice…, ne, ani tomu ne!“