„Učiteli! Proč?“
„Snad jsi zapomněl, že sám tvoříš svoji karmu, sám pomalu a vytrvale vystupuješ po nekonečných stupních zdokonalování. Jenom duše sama odpovídá za sebe na této cestě, které se nemůže vyhnout ani jeden atom na světě. Ó veliká cesto zdokonalování! Víš přece, jak pomalu a bolestně v nesčetných pokoleních šeredných oblud, požíračů bahna a zdechlin, v tupých přežvýkavcích, v zuřivých a věčně hladových dravcích se v tisících a miliónech let měnila hmota, aby se obohatila duchem, nabyla vědění i vládu nad slepými silami přírody. V tomto proudu jsme také my dva a veškerenstvo jako kapky v Ganze.“
Vitarkananda zvedl ruce k horám, jako by je velikým máchnutím sháněl dohromady.
„Ty, Dajáráme, máš dosud závoj na očích duše, ale přesto vidíš, že karma ti dovolila, abys žil řádně a ušlechtile přes všechna pouta přeludů. Copak je možné vyrvat něco z tvých prsou násilím? Nač by to bylo, synu můj? Byl bys to potom ještě ty?“
Přišel chlapec a Vitarkananda vzal od něho vysoký měděný džbán, postavil na něj plochou misku, na kterou položil rozžhavené dřevěné uhlí z pánve. „Složení lidské duše bylo dávno známo indickým mudrcům a je vyjádřeno ve větě:,Perla v lotosovém květu. Lotos, to je tato miska s drahocenným ohněm duše.“ Guru vhodil na uhlí špetku jakýchsi zrnek. Vyšlehnutí vonného dýmu se vzneslo z misky a rozplynulo se ve vzduchu.
„Tak,“ pokračoval učitel, „se rodí, vyšlehují, vznášejí se vzhůru a mizí vznešené tajné myšlenky, ušlechtilé tužby, vzbuzené ohněm duše. A dole, pod lotosem, v měděném džbáně, je hluboký a záhadný základ, vidíš, jak se tlačí dolů a jak pevně přilnul svým dnem k zemi. Taková je duše tvoje a každého člověka. Vidíš, jak mělká je miska lotosu a jak hluboký je džbán. Z tohoto dávného základu vycházejí všechny nejasné tajné myšlenky, pudy a bezděčné odezvy, vypěstované milióny let nepozorovatelného zdokonalování živočišné duše. Čím silnější je oheň V misce, tím dříve očisťuje a přetavuje ty dávné hlubiny. Ale všechno na světě má dvě stránky. Silný oheň bývá v silném těle, ve kterém jsou mocná dávná volání duše. A jestliže karma neprohloubila misku lotosu tak,“ Vitarkananda přiložil kraje dlaní k okrajům misky, „potom z hloubky džbánu může vyvstat časem něco tak nečekaného a silného, že to oheň nemůže přetavit, a dokonce hasne sám. Ty, Dajáráme, jsi silný, máš oheň v lotosovém kalichu, ale jsi pevně svázaný s dávnými základy života.“
Vitarkananda se odmlčel. Dajárám zatajil dech a snažil se, aby mu neušlo jediné slovo.
„Vyprávěls o své podobě Paramrati,“ pokračoval profesor, „a mně bylo jasné, že jsi úplně v moci iluzí. Krása a žárlivost, obě jsou z dávné duše, odtud,“ guru zaklepal na džbán, který vydal dutý měděný zvuk, „ale krása působí vzestup a žárlivost sestup.
Čím větší bude tvoje láska, tím silněji ovine had tvoji duši, tím horší bude žárlivost. Bojovat s tím můžeš jenom ty sám. Nebo dlouhým úsilím přetavit všechno staré v tvé duši v železnou kázeň rádža-jógy. Ale tato cesta není cestou tvou.“
Vitarkananda zmlkl. Zdálo se, že stařec zapomněl na všechno a ponořil se do pozorování dalekých vrcholů.
„Učiteli,“ obrátil se k němu Dajárám znovu, „slyšel jsem o zkoušce tmou, která rychle a spolehlivě změní duši člo- veka, dodá mu nadlidskou pevnost a odvahu. Pomoz mi prožít to a zanechat za sebou jako bezcenné haraburdí všechno, co mě pevně opřádávalo a spoutá válo. Tady, říkají, je dosud ve skálách vysekáno podzemí, kde tráví léta nejhorlivější kajícníci buddhistioké víry. Já, jak víš, nejsem buddhista a nejsem náboženský fanatik, ale touto zkouškou bych snad taky dosáhl klidu.“
Vitarkananda se otočil k sochaři s neobvyklou příkrostí.
„Jenom úplná neznalost všeho, co se týká duševních cvičení, nutí tvoje myšlenky, aby plynuly touto cestou! Copak se hodí pro dnešního vzdělaného člověka s vytříbenou fantazií a pamětí, člověka nervózního a neotužilého, zkouška, která se v minulosti ustanovovala pro zdravé syny hor? Je to hrozný nátlak na duševní život, který působí rozštěp normálního rozumu. Vidění, úzkosti a teprve nakonec šťastné uklidnění po zničení všech obyčejných citů a pocitů, to je cesta tmy.“ Vitarkananda se odmlčel, mírně se zamračil, jako by odsuzoval svou zbytečně citově zabarvenou řeč.
Dajárám sklonil hlavu.
Vitarkananda bedlivě sochaře pozoroval, zvedl svou ve-, likou ruku a pohladil si vlnitý plnovous.
,Oči tvé duše jsou zavřené a dětská víra v zázrak, v okamžité spasení ti brání, abys je otevřel. Budiž! Podívej se tam, na Hatha-Bhoti. Na té hoře není nádherná sněhová koruna jako na ostatních. Její kamenité svahy jsou příliš srázné. Ta zledovatělá strmá stěna, zbavená všeho živého, je neuvěřitelně svízelná pro výstup. Jdi a vystup na tu horu! Odhodláš se?“
Dajárám cítil hrozivou vážnost gurova tónu a srdce mu zabušilo. Navlhčil své vyschlé rty a po chvíli sotva znatelně přikývl. Guru si přehodil přes rameno cíp pláště a beze slova rozloučení sešel dolů.
Rychlý posel, kterého vyslali do velkého sousedního kláštera, se vrátil téhož dne, a následující jitra se guru, Dajárám a tři průvodci vydali na cestu. Dva dny šli údolím nad strmými srázy a nad hučící vodou, až přišli k Šajoku, velikému přítoku Indu. Jarní počasí Tibetu je velice nestálé, a také nyní, v květnu, přišlo silné ochlazení. Na západě drobný déšť, padající od poledne, se proměnil v mokrý sníh, který byl později suchý a bodal. Dajárám mrzl tak krutě, že ani nevěděl, jak došli do vesničky a zahřáli se čajem s máslem a tučným jačím mlékem. Do kláštera sekty Sakja-pa, kam měli dojít, měli už jenom několik hodin cesty, ale guru vstal, jakmile se rozednilo. Noční mráz přivodil hustou mlhu, která zaplnila soutěsku. Tmavošedé stěny se náhle objevovaly v bělavé, nahoře růžové mlze v zákrutech sou-těsky.
Dajárám se nikterak nemohl zbavit pocitu, že ho odvádějí navždycky od světa a od života, že už nebude nikdy nic kromě ledové zimy, mlhy a hukotu prudkého proudu …
Řeka řádila a hlučela stále silněji, jako by mu to chtěla dokázat. Tenká křišťálová vrstvička ledu pokrývala hladké kameny na cestičce. Nejmenší neopatrnost, a pocestnému hrozilo, že spadne ze srázu. Přestože byla zima, Ramamurtí se námahou zpotil.
Když přišli na rozšířený úsek soutěsky, Vitarkananda řekl, že si odpočinou. Tady nebyly balvany a řeka tu neřádila a nevířila. Slunce vystouplo nad hory a vodopád hnědě žlutého světla se řítil z nebe a donutil stěnu mlhy, aby ustoupila. Sluneční paprsky hrály v nesčetných pěnových bublinkách, které uháněly na hladině. Vitarkananda se zamyslil a ukázal na ně Dajárámovi.
„Nesčetněkrát jsem přemýšlel, když jsem seděl na březích horských řek, o podobnosti takového proudu s životem lidí. Podívej se, ty bublinky jsou jako naše životy. Jedna je větší, na druhou dopadá víc slunce a ona je jasnější, svítí všemi duhovými barvami. Ta tam proplula do středu osvětleného pruhu, ale v tu chvíli praskly a navždy zmizely tisíce jiných … Tak je tomu také s námi. Když se bublinka ztrácí, nepřestává existovat, mění jenom formu, spojuje se s celým proudem. Naučit se cítit se stále částí proudu, bez zřetele na celou svou individuální neopakovatelnost, to je nezbytná podmínka moudrosti! A ještě se podívej: čím prudčeji se voda prodírá překážkami, čím rychlejší je její běh, tím více se rodí bublinek a tím kratší mají život. A dole, na klidnější vodě, je bublinek málo, ale žijí déle.“ Šuměním řeky se prodralo pronikavé volání radongů a rakovin. Ledový vítr, který vyrazil z postranního údolí, pronikal Dajárámem jako nůž. Náhle se zastavil a strnul úžasem. Na kamenité kose, která jako trojúhelník vnikla do řeky a byla pokryta čerstvě napadlým sněhem, stáli čtyři úplně nazí muži. Stáli zcela nehybně, poléváni vodními krůpějemi, zasypáváni sněhem. Kdyby nebylo par jejich dechu, odnášených větrem, mohli by je považovat za sochy ze žlutého kamene…, ale ne, teď se jeden naklonil, namočil kousek bílé tkaniny do vody a dal si ho na záda, nastavená mrazivému větru. Užaslý sochař nechtěl věřit svým očím, dokud ho Vitarkananda nevzal za ruku a neodvedl na cestičku, která zahýbala vlevo.