„Copak tys nikdy neslyšel o respech?“ zeptal se ho překvapeně, jako by šlo o velmi známý jev. Když uslyšel Dajá-rámovu zápornou odpověd, vyprávěl mu Vitarkananda o obyčeji — užívaném odedávna v Tibetu — vyhledávat nejotužilejší a nejvytrvalejší lidi a dělat z nich světce, na které nepůsobí zima. Tu si také Dajárám vzpomněl, že viděl fotografie lámů, kteří stáli nazí v sněhu posvátné hory Kailás.
Podle učení tibetských mystiků mohli tito lidé uvolňovat ze svého mužského semene energii, které se říká tumo a která se šíří nesčetnými kanálky těla a tělo zahřívá.
Pečlivě vybraní nováčci se připravují pomalu, a postupně se podrobují cvičením a dechovým cvičením v mrazu, zpočátku v tenkém obleku a potom úplně nazí. Aby dostali hodnost respy, musí projít zvláštními zkouškami. Za mrazivé větrné měsíční noci si uchazeči sednou na zem u jezera nebo u řeky, ovinují si okolo těla neveliká prostěradla namočená ve vodě a musí je vysušit svým tělesným teplem. Dříve se musila vysušit aspoň tři prostěradla. Respové mohou stát na mraze dvanáct až čtyřiadvacet hodin. Někdy jim na těle vyvstává pot, tak je jim horko! Respa se odříká teplého oděvu a zahřívání ohněm a někteří, ti nejasketičtější, tráví zimy v jeskyních sněhových hor, oblečeni pouze do bavlněné tkaniny.
„Jak je to možné?“ žasl Dajárám, chvěje se hrůzou při pouhé vzpomínce na čtyři sochy na břehu ledové řeky.
„Lidé vědí málo o tom, co by mohli dokázat, a ještě méně si věří,“ usmál se guru. „Když se nad tím člověk zamyslí, potom není v úžasné odolnosti respů proti zimě nic nevysvětlitelného. Připomeň si, že to jsou Tibeťané, kteří se rodí na věčně studených náhorních rovinách v chladu jurty, v které se batolí nazí, taktak zahřívaní doutnajícím ohniš-tem.
Na širokém výběžku pod strmou stěnou horského hřebene se rozkládal sluncem ozářený klášter. Vysoká zeď ho chránila od jihu, nechávajíc horu, vybíhající do údolí a korunovanou hlavní budovu chrámu a klenotnice, nechráněnou. I zdi i budovy kláštera byly obarvené výraznými červenými a bílými svislými pruhy. To znamenalo, že klášter patří sektě Sakjapa, lámům Malého Tibetu, kteří nosili červené čepičky.
„Podívej se, tady žije staré umění.“ Vitarkananda ukázal na mohutné zdi a na krychlové budovy, které působí nevysvětlitelně lehce. Vidíš, zdi se nenápadně sbíhají nahoru a jejich geometricky přesné linie jsou trochu prohnuté, ale uděláno je to tak dokonale, že přes to, že materiál je hrubý a zdi silné, dosahuje se účinku ušlechtilé formy.“
Vklášteře vřískaly trouby, tupě a hluše duněly bubny,konala se slavnostní bohoslužba. Mnichové, sklonění nadsvazečky lístků hustě popsaných tibetskými písmeny, zpě-vavě ryčeli modlitby úmyslně hlubokými hlasy. Zvlášť horliví řvali tak, že stačili ochraptět, než zvoneček lámy ohlásilpřestávku. Plátna burhanů, svatých obrazů, visících se za-čazených stropních trámů, se houpala závany studeného průvanu, který nikomu nevadil.
Včtvercovém dvoře mezi prvním a mezi druhým chrámemse shromáždilo mnoho mnichů, jistě všichni obyvatelé kláštera. Mládež, chlapci, starci, všichni se smíchali v tom tísnícím se a strkajícím se davu. Skupina nejstarších mnichůse odlišovala podivnými čepicemi s vysokými chlupatýmidýnky.
Všichni s netajenou zvědavostí hleděli na čtyři příchozí, kteří pomalu vstupovali do hořejšího poschodí chrámu. Tam je čekali vrchní lámové: představený kláštera, hvězdopravci, lékaři a vysocí vysvěcenci. Dajárám se díval po očku dolů na hustě sražený zástup, páchnoucí zatuchlým olejem a nemytými těly.
Představený kláštera vyšel přívětivě naproti Vitarkanan-dovi, což byla největší pocta, a povzbudivě se usmál na Dajáráma. Sochařova typicky indická tvář se starému lámovi zalíbila. Obrátil se k shromážděným vrchním lámům, a protože věděl, že host tibetský neumí, řekl tibetský:
„Náš čestný host pandit a svami Vitarkananda prosí, abychom jeho žáka Ramamurtího podrobili zkoušce samoty. Umělec sám prosil o totéž v dopise, který jsem dostal před čtyřmi dny. Nevíme, proč bychom mu měli odepřít cestu, kterou si zvolil.“
Když představený domluvil, přítomní, kteří mu rozuměli, začali kývat: Staň se!
„Zavedte ctihodného hosta s jeho žákem do cely a vysvětlete mu tajemství obřadu. My připravíme všechno dole…”
Když se Dajárám, který neměl na sobě žádný jiný oděv kromě velkého pláště, do kterého byl zahalen až po uši, objevil na galerii, mnichové, kteří se už zmateně neshlukovali, nýbrž stáli v řadách, ho uvítali smutným jednotvárným zpěvem.
Padaly zpomalené rytmické údery talířů a bubnů, do taktu s nimi se rozkolébávaly řady lidí v stejných červených oblecích, protáhlé hlasy se slévaly, stoupaly a klesaly jako rytmický příboj zvuků. Dajárám, třebaže jeho nervy byly napjaté, podléhal hypnotickému vlivu kolébajícího se a zpívajícího množství lidí. Dajárámovo vnímání se otupilo, ztrácel schopnost vidět okolí. Jeden po druhém se přetrhávaly vztahy s vnějším světem a on se ponořoval do zvláštního pocitu neskutečnosti toho, co se děje.
Řady mnichů se kolébaly čím dále tím pomaleji, zpěv odumíral. Dajárámovi zakryli tvář pláštěm a vedli ho za ruce dolů. Slavnostní průvod sestupoval do podzemního chrámu vytesaného ve skále.
Chvějivé záblesky pochodní se rozběhly po stěnách, pomalovaných barevnými kresbami běsnících pekelných duchů. Chrám byl přeplněn oltáři, mnohorukými sochami, policemi se spoustami sošek. Na sloupech visely strašné škrabošky a věnce z lebek. Podzemí za chrámem pokračovalo širokou a krátkou chodbou končící kamennou stěnou. Průvod se zastavil. Provázející se mlčky shlukli v slepé uličce a vysoko zvedli pochodně. Dajárámovi odkryli tvář a on se ohlédl se sevřeným srdcem. Po obou stranách se v kameni černaly dva otvory, tak úzké, že prolézt jimi bylo možno pouze plížením. Tyto úzké díry vedly do podzemních kobek. Zkoušení se do nich zazdívali na roky, a v samotě dosahovali nejvyšší dokonalosti. Obě temnice byly prázdné, v klášteře už po mnoho let nebyli lidé, kteří by toužili povznést se tak hrůznou cestou.
Dajárám se zachvěl zděšením, když uviděl vedle černé díry těžkou, hladce otesanou kamennou desku přesně přizpůsobenou rozměrům otvoru.
Deska se musela namazat na okrajích hlínou a zastrčit do vchodu; nad deskou zůstala pouze úzká mezera, taktak postačující k prostrčení ruky. Vrchní okraj desky měl výstupek, který tvořil poličku, a na ni se kladla denní dávka jídla a vody. Vězeň mohl dostat jídlo rukou, ale pod otvorem pro ruku byl uvnitř rovněž výstupek kolmý na desku. Ani to nepatrné množství světla, které mohlo vniknout do slepé uličky podzemí, s,e nedostalo vůbec do vězňovy kobky …