Představený přistoupil k Dajárámovi a sňal s něho plášť. Sochař zůstal úplně nahý. Všechny vlasy a chlupy na jeho těle byly vyholeny, bylo provedeno očistné umývání. V podzemí nebylo příliš chladno, ale Dajárám se třásl. Se svěšenou hlavou přistupoval po řadě ke každému lámovi, který ho doprovázel. Mnich šeptal jakousi modlitbu, a když ji dokončil, postrkoval zlehka čekatele k temnici. Posledním byl představený kláštera. Pokropil Dajáráma vodou z posvátného jezera a náhle vykřikl a odvrátil tvář. Sochař si klekl, strašná chvíle nadešla. Rozechvěle se rozhlížel, dokud se nesetkal s očima svého učitele.
Lámové zpívali svými hlubokými křiklavými hlasy a všichni k němu rázem vztáhli ruce. Guru mu dal sotva viditelné znamení. Se smutkem a se strachem si Dajárám lehl na zem, obrátil se na bok a protlačoval se do úzkého otvoru. Jeho vysoká hruď s vyvinutými svaly se do otvoru nevešla. Musel vydechnout vzduch a stáhnout ramena. S námahou se posunoval po centimetrech kupředu. Byl uvnitř. Svírající tíha kamenného vchodu se mu zdála hroznou pastí. Byl si pojednou jist, že není ani pomyšlení na to, aby se odtud dostal.
Slepý zvířecí strach zatemnil jeho vědomí. Chtěl křičet. Ale jako v hrůzyplném snu se z jeho staženého hrdla vydralo jen nesrozumitelné zakvílení.
Dajárám si lehl znovu na bok, aby se vrátil a navždycky se vzdal této nesmyslné zkoušky. Nemůže přece měřit své síly s askety, z nichž někteří zde strávili celá léta.
Světlo zhaslo. Dajárám začal hledat rukama kraj otvoru, a pojednou uslyšel mírný úder. To zapadla těžká deska a odřízla jakoukoli možnost návratu. Nepopsatelný strach zaživa pohřbeného znovu třásl celým Dajárámovým tělem. Teď teprve ho napadlo: „Guru neřekl, jak dlouho bude ta zkouška trvat! Jak učitel, i při své neobyčejné moudrosti, pozná, kdy mám být osvobozen? Budu snad muset strávit v této pasti celé roky a umřít, aniž ještě uvidím světlo?“ Tato myšlenka ho přivedla k šílenství, křečovitě lapal ústy vzduch. Nakonec upadl do polospánku, polomdloby.
Když přišel k sobě, ležel dlouho strnulý. A potom začal ohmatávat svou temnici.
Potřeboval mnoho času, aby zjistil tvar kobky. Měla tvar položeného vejce s velmi pečlivě vyhlazenými stěnami. Uprostřed prohloubené podlahy byl odtok. Úzká šachta nahoře ve vejci byla nepochybně větrací, protože vzduch v kobce byl dost svěží. Ve tmě nahmatal rohožku a dlouho lezl po podlaze, až našel místo, kde si mohl lehnout bez obav, že se skutálí do prostředka. Podle vůně hlíny našel otvor pro ruku a vylil skoro všechnu vodu a řídkou kaši z upraženého ječmene, když vtahoval otvorem nad deskou šálek a nízký měděný čajník. Než postavil nádobí zpátky na poličku, naučil se sundávat nádoby bez nakláněni.
Dajáráma přemáhaly mučivé záchvaty strachu a zvukových halucinací. V polovičním bezvědomí náhle vyskakoval, když „uslyšel“ čísi hlasy. Občas ho volali dávní známí, a nej-častěji se mu zdálo, že slyší vzdálené nářky a volání o pomoc jakoby pronikající skrze silné kamenné zdi. Napínal sluch a s úzkostí myslel, že klášter hoří a on že bude navždy pohřben pod popelem spáleniště. Potom ho trýznila hudba, která začala tichým přebíráním strun viny nebo slabounkou písní ze vzdáleného konce temnice. Postupně byla hudba silnější, celý orchestr hrál pod klenbou podzemí a nedával pokoj ani na chvilku. Aby hudbu přehlušil, Dajárám něco křičel, mluvil nebo se pustil do zpěvu. Ale tak, jak plynul ničím nezaznamenávaný čas ve tmě a v naprostém tichu, zvuk vlastního hlasu byl stále podivnější. Dajárám přestal mluvit sám se sebou a nepozorovaně přestávaly sluchové halucinace. Začal chápat účel krutého uvěznění. Bylo třeba vytrhnout člověka, dokonale spojeného s okolním světem, ze všech pocitů naplňujících jeho rozum. Také pocit ubíhajícího času zmizel. Vteřiny, minuty, hodiny, dny a noci se ničím nelišily od všeho předešlého, co se rozplynulo v beztvárné tmě. Čas se zastavil. A člověku, který byl tady uvězněn, se zdálo, že je na samé hranici bytí a že se dívá za onu záclonu s pohádkovými kresbami, s májou, přeludem života. Podle záměru starých asketů musel se vězeň očistit od všeho, co mu překáželo, aby opustil pomíjející život. Tak, aby duše, vyleštěná jako zrcadlo, mohla odrazit celou hloubku vesmíru.
Bohužel bylo to jenom zdání. Člověk a svět, který ho obklopoval, jsou jedno!
Tibetská zkouška tmou nezničila přirozené tělesné pocity, tíhu, orientaci nahoře-dole, námahu a pocity svalů, a proto nezbavila Dajáráma možnosti soustředit se a zostřovala do krajnosti jeho obrazotvornost.
Tak, jak se ztrácely strach, přeludy zvuků a tělesných pocitů, vnitřní zrak se stával jasnějším a zároveň s tím všechny úzkosti a naděje žily v umělcově duši dál. Nejvíce místa ve viděních zaujímala Tillottama.
Pozorná a ostražitá jako laň v lese, v svém černém sárí u lvího pavilónu zaplaveného sluncem. Odpovídající pouze očima, v kterých je smutek nad minulostí a radost ze setkání.
Nebo bohyně zbavená sama sebe, apsara, v pološeru svatyně, pod sloupy ztrácejícími se v tmavé výšce, tančící hádanku života.
Hořký smutek přepadl Dajáráma. Zaháněl od sebe sžíravou žárlivost, ale jeho bohatá obrazotvornost mu ochotně kreslila Tillottamíny obrazy koupené otrokyně nejméně dvou pánů, muslima a Američana. Kousek filmu, který viděl onoho
osudného večera, se rozvíjel v nekonečnou epopej, strašně ho mučil, začal dokonce nenávidět ženu, která mu způsobila tolik utrpení. Proklínal ten horký polední čas, kdy ji v Kha-džurahu potkal.
Proč, když začne po ní toužit, jakýsi démon mu otráví krev a působí mu taková muka?
Přivedlo ho sem přání zapomenout — a zatím?
Dajárám nevěděl, kdy mu přinášejí jídlo, ve dne, večer nebo v noci, nemohl vypátrat, v jakých časových úsecích, a proto si nedovedl vůbec představit, kolik dní uběhlo ve tmě a v naprostém tichu.
Pojednou přišlo něco nového. Poprvé si na Tillottamu vzpomněl nikoli v souvislosti se svou láskou a žárlivostí, ale tak, jako by byl sám na jejím místě. Tyto nové myšlenky nezmizely, ale vracely se znovu a znovu.
Až dosud se díval na Tillottamu jako na svůj budoucí majetek, který se musí vzít jinému vlastníkovi, vzít tak, aby byl výhradním, naprostým držitelem své milé v její minulosti, přítomnosti i budoucnosti. A vztek vlastníka, který nebyl pánem nad její minulostí, neznal hranic. Tillottama však není věc, jde svou cestou.
Dajárám vyskočil. Poprvé za celou tu dobu beznadějnost, která ho zdousila, z něho spadla jako břemeno s poutníka, který vystupuje na příkrý sráz. Nahý a bezradný, zazděný do podzemí, stál ve tmě a s nadějí se díval nevidoucíma očima. A bezedná hloupost jeho chování se znenáhla před ním objevila s jasností, která ho ponižovala.
Utekl jako kluk, schoval se v horách a dívku zanechal v moci hrubých a zištných podnikavců.
Co v něm viděl moudrý Vitarkananda, který s ním strávil tolik času? Trpký stud se ho zmocnil, když si vzpomínal, jak dlouho se věnoval pouze sobě, svým zážitkům. Jak málo se uměl ovládat a trestuhodnou zbrklostí zkazil, co se dalo. Strach o Tillottamu pořád rostl. Co se tam s ní děje? Co si o něm myslí? A on si zatím v měsíčním okouzlení Khadžura-ha o sobě myslel, že se podobá dávným hrdinům!
Amrita-Tillottama … Dajárám si vzpomínal na zrcadlové laguny travankurských osad, na mohutné palmy sklánějící se před lagunovou hladinou oceánu, na modré skály Kardamo- nových hor, na veselé dovádění mořského větru a na mužně truchlivé písně malabarských rybářů. Lehká bílá roucha žen, jejich radostné upřímné tváře.