A Tillottama je v Láhauru. Stěží je ta gangsterská filmová společnost na široké třídě Mel. Spíš se usadila někde na periférii. Úzké tmavé ulice páchnoucí kuchyní, hnijícím ovocem a odpadky, s milióny much v těžkém vzduchu a v hluku. Ženy ve velikých závojích zahalujících je od hlavy k patě jdou pomalu středem ulice, lidé před nimi ustupují jako před malomocnými, protože žádný muslim si nedovolí dotknout se cizí ženy ani náhodou. Někde mezi těmi statisíci cizích lidí žije jako zajatkyně nejkrásnější dívka Indie. Začíná léto, nesnesitelné v Láhauru s jeho úmorným dusnem, a Tillottama se tam musí vrátit.
Musí ji vysvobodit! Ale jak, když je sám vězněm? Jaké šílenství ho přivedlo sem, do té zoufalé, nekonečné tmy?
Přepadla ho zoufalá touha po světle. Lámal si nehty, když drápal uschlou hlínu při pokusu o uvolnění kamenné desky. Cítil, že se blíží šílenství. Roztáhl se na prohnuté kamenné podlaze a tisíckrát se snažil soustředit všechnu svou vůli, aby Vitarkanandovi sdělil svou touhu opustit temnici. Od soustředěné vůle a od pravidelných opakování své myšlenky se mu točila hlava, zvláštní strnuti postupovalo pomalu nahoru po jeho nohách. Upadl do bezvědomí. Tma, která ho obklopovala, zmizela, ležel v šerém přízračném světle a slyšel stále vyšší a vyšší zvonivý hluk. Cítil, že umírá. Nad ním se skláněla Tillottamina tvář. V jejích smutných očích četl nesmírný soucit.
Kapitola 6
KAŠMÍRSKÉ ZAHRADY
Dajárám ležel s páskou na očích na něčem nezvykle měkkém. Natáhl ruku, aby pásku strhl, ale někdo ho zadržeclass="underline"
,Počkej, Dajáráme, brzo se setmí, a potom se budeš moci dívat. Teď jez.“ Dali mu šálek sladké smetany, která byla nevýslovně chutná. Živý hlas učitele vedle, pohodlí lůžka, jaké blaho! Ale pochyby nedávaly Dajárámovi přesto pokoj. A pojednou ho cosi napadlo.
„Učiteli, jak to, že jsem nic neslyšel a necítil, když mě propouštěli na svobodu? Nebo snad spím?“ Ramamurtí si v strašné úzkosti sedl.
„Ted nespíš, ale když jsme temnici otvírali, uspal jsem tě. Otřes mohl být příliš velký!“
„Jak dlouho jsem byl v podzemí, guru?“
„Osmadvacet dní.“
„Jenom? Byl jsem pevně přesvědčen, že jsem byl v té tmě aspoň rok! Tys uslyšel moje volání, učiteli!“ zašeptal Dajá-rám.
„Lhůtu tvojí zkoušky jsem stanovil na měsíc, takže chybělo docela málo. Ale tys dokázal sdělit mi své pocity, dosáhls, jak vidíš, veliké síly. Pravda, udělals to ve velkém návalu lásky. Proto byl tvůj úspěch jenom okamžitý, a potom se ztratil navždycky. Ale bud klidný, dva dni musíš strávit v cele, zvykat si na svět…“
„Dva dni!“ vykřikl Dajárám.
Neviděl zachmuřenou Vitarkanandovu tvář, ale podle jeho dlouhého mlčení provázeného pravidelným dechem pochopil, že učitel rozjímá.
„Učiteli,“ začal nesměle, ale guru, který mu přitlačením ruky na jeho hruď přikázal, aby ležel, vstal a odešel. Nekonečně dlouho ležel Dajárám, ale co bylo toto čekání proti beznadějnému živoření ve tmě!
Vitarkananda se nepozorovaně znovu objevil ve světnici. Přiložil k Dajárámovým rtům malý šálek, poručil mu, aby jej vypil a ležel dál, nehýbal se a nemluvil. Trpký hustý a nasládlý nápoj přivodil bolestivé pocity horka, píchání, nepochopitelné tísně, které se rozšířily zpod žeber po celém těle. Bezděčné zasténání se vydralo ze sevřených Dajárámových čelistí.
„Dobře!“ schvaloval guru. „A teď toto.“
Jedna za druhou sklouzly do sochařových úst dvě pilulky, zapil je mlékem. Palčivá tíseň minula, pocítil příliv energie, hlava byla jasná a chladná. Guru mu položil ruku na srdce a nařídil mu, aby pevně přivřel oči a strhl si pásku. Světlo prorazilo víčky a působilo jako rána.
„Vstaň, otevři oči!“ ozval se učitelův hlas. Dajárám rychle vstal a nesnesitelné světlo mu vniklo až do mozku. Spatřil ještě učitelův plnovous, stěnu světnice, a v silné závrati padl na tvář. Vitarkananda seděl u lůžka a hladil si dlouhý plnovous. Dajárám si sedl a začal do sebe vpíjet zázračné světlo polotemné světnice. Viděl! Nyní už nebylo pochyby, že se vrátil do světa viditelných věcí.
Profesor ho pozoroval, blahosklonný a klidný.
„Ted vidíš sám, že podzemí tě naučilo vážit si těch nejobyčejnějších věcí. Stal ses vnímavější a citlivější. Nezapomínej ani v budoucnosti na těch osmadvacet dní.“
Vitarkananda odhrnul záclonu a odešel. Okenní otvor v silné zdi otvíral pohled na svahy soutěsky. Stíny západu je proměnily v modré stěny s červeně zlatými hranami skal. Jako zuby ostré modré štíty se zabodávaly do žlutohnědé zářící oblohy.
Dajárám vstal, obešel celu, velikou světnici s dvěma měkkými sedadly, se záclonou, s nízkým stolem zaplněným svazky rukopisných listů stažených v zčernalých deskách žlutými hedvábnými šňůrami. Vitarkananda ho uložil v svém příbytku… Lehké gurovy kroky přerušily Daj aramovy myšlenky.
„Brzo se setmí a půjdeme na vrchol věže, kde se budeš věnovat dechovým cvičením.“
„To už mohu. Síly se mi vrátily, v srdci nemám prázdno a hlava se mi netočí,“ odpověděl živě Dajárám.
„Před setměním to nepůjde. Tvoje předčasné osvobození podrývá víru v sílu staré zkoušky. Slíbil jsem našim hostitelům, že tě v klášteře nikdo neuvidí. Za svítání tě budou dva rychlí koně s průvodcem čekat dole u řeky, kde jsme viděli respy. Půjdeš beze mě a překročíte Ladákhské pohoří do údolí Indu. Průvodce ví, kdy vyjdete na Srinagarskou cestu na západ od Léhá…, tam se utábořila geologická výprava. Mají vrtulník a lacino tě dopraví, když ne do Šrigaru, tedy na silnici. Chceš něco říct?“
„Ano, učiteli!“ Dajárám sklonil hlavu.
„Vím co. Ale to až později. Když se s tebou loučím, tentokrát na dlouhou dobu, musím ti dát to, co ti pomůže v tvé práci a v cestě za tvou Tillottamou. Neboj se útrap. Ale jako všechno v životě také útrapy mají mít míru, jinak se promění ve zkázu duše a stanou se pramenem zla.“
Profesor položil obě ruce Dajárámovi na ramena:
„Proto musíš přijmout moji pomoc, neodmítat ji pro zbytečnou hrdost nebo pro zbytečný stud. Jdeš do nižšího světa, kde jenom duševní síla, ať jakkoli veliká, ti nestačí!
S těmito slovy vytáhl Vitarkananda z kouta maličkou dřevěnou truhlici, otevřel ji a vyndal z ní tlustý balíček peněz:
„Tady máš…”
„Učiteli!“
„To je dar od lidí nakloněných tobě a tvé práci. Vezmi si to. Tys myslel zas jenom na sebe,“ vytkl mu Vitarkananda, dávaje mu peníze. „A co když její osud bude záviset na tom, jestli jsi vzal nebo nevzal tu hrst papíru? A teď půjdeme na věž pod hvězdy.“
Naposledy pod zelenou noční oblohou Malého Tibetu dělal Ramamurtí rozličné cviky, velmi pomalu vdechoval a vydechoval nejčistší vzduch horských výšin.
Vitarkananda vstal.
„Už musím jít. Spi dobře.“ Guru se doktl prsty Dajárámova čela, zvednutého k němu. „Vysvětlím našim pohostinným hostitelům, že tvůj odjezd bez rozloučení je tvoje životní nutnost, nikoli porušení pravidel úcty a vděčnosti. Loučíme se nadlouho a je mi smutno.“
„Učiteli,“ zašeptal zarmouceně Dajárám, který cítil, jak se mu sevřelo srdce. Teprve nyní si uvědomil, jak veliká je jeho láska a úcta k tomuto nesmírně dobrému, moudrému a skromnému člověku. Jeho výjimečnost nikdy Dajáráma ne-tísnila, a nic kromě ryzí náklonnosti nevycházelo z tohoto nejmoudřejšího ze všech lidí, které Dajárám znal.