„Nermuť se! Někdy, možná, budu s tebou, budu se na tebe zpovzdáli dívat, pomáhat ti dobrou myšlenkou. Pamatuj si, synu můj, že myšlenky jsou dobré i zlé, ošklivé i čisté, že mají vlastní život a vlastní poslání. Když se jednou zrodily, vlévají se do společného proudu dějů, které určují karmu, tvoji, jiných lidí, ba celého národa. Proto na ně dávej dobrý pozor, nedovol kvést nehodným myšlenkám. Bud zdráv!“
Umělec viděl naposledy pod přečnívajícím obočím skoro kulaté Vitarkanandovy oči, jemný nos s hrbolkem, dlouhý šedivý plnovous, lícní kosti ostře vyznačené vpadlými tvářemi. Dovlekl se do přidělené cely v dolním patře věže a zhroutil se na lůžko. Zdálo se, že neuplynula ani vteřina, a už jím třásl za rameno neznámý mnich. Dajárám sjel na koni do soutěsky, a když se obrátil, aby se pohledem rozloučil s klášterem, bylo už pozdě, klášter zmizel za zákrutem kamenné strže.
Dajárám a jeho průvodce vjeli do průsmyku. Těžké dny osudné chyby, kdy se odloučil od světa, byly za ním. Návrat do samého víru lidských starostí a zmatku, očekávání a plánu ho nutily, aby jednal rychle a neústupně. Podivuje se sám sobě, cítil, že je přeplněn energií a silou. Po prvním průsmyku vjeli do druhého, a na noc vkročily nohy unavených koní na širokou náhorní rovinu porostlou šedým vonným pelyňkem a orámovanou žlutými srázy. Vystoupili na kopec, kde trčely kamenné desky.
Celá náhorní rovina, zaplavená paprsky nízkého slunce, se proměnila v louku světlého zlata. Od jihu rovinu chránila červeně fialová stěna strží a za ní se zvedaly hory zahalené modrým oparem. Nedaleké kopce měly barvu tmavého ultramarínu a z dálky se zdály fialové. Dál na jih, pásmo vedle pásma, byly jasnější. Stále veselejší, jasnější a čistší bylo jejich modré zabarvení. Měkké zakulacené vrcholy připomínaly vlny z mušelínu. Tyto horské řetězy se už přibližovaly k jeho domovu.
Příštího dne jeli dolů k Indu, asi dvacet mil. Vzduch byl teplejší, přívětivější se Dajaramovi zdála i údolí pokrytá rostlinami, vítr slábl.
Vůdce geologického oddílu byl překvapen, když se objevil mladý Ind v tibetském obleku, který na jeho ladákhské přivítání odpověděl bezvadnou hindštinou. K Daj aramovu štěstí povolali vůdce právě do Šrinagaru, vrtulník letěl poloprázdný a sochař nemusel svou prosbu podporovat penězi. Propustil svého průvodce s koňmi, přenocoval v táboře oddílu, a ráno podivný, hmyzu se podobající stroj zavířil ohromnými lopatami vrtulí, vznesl se nad Indus a pomalu letěl přes širokou soutěsku na jihozápad. Jako ve snu hleděl Ramamurtí průhlednou přední částí kabiny na pěnící se po- toky proplouvající dole, na kamenná skaliska, na špičaté řady skal, na lesy deodarů, himalájských cedrů.
Vrtulník přistál na letišti u úpatí pohoří Pír-Pandžal, šest mil od města. První vítězství! Dva dny místo předpokládaných dvou týdnů! Ale na tom neměl žádnou zásluhu, zatím ho vedla gurova pomoc.
Především obchod s oděvy a pořádná parní lázeň po tibetském půstu. A na poštu, možná že konečně přišla Anaren-drova odpověď.
Odpověd přišla, skoro měsíc tam ležel objemný letecký dopis. Byl tedy už na cestě, když přemluvil guru, aby ho zavřeli do temnice … Jaký omezený a umíněný hlupák je! Roztrhl nedočkavě obálku.
„Vůbec jsem vás v evropském obleku nepoznal,“ uslyšel známý hlas. Vůdce geologické výpravy stál opodál s mladým světlovlasým a modrookým Evropanem v šatě z tenké látky, „příliš lehkém pro Kašmír,“ pomyslil si Ramamurtí, který se přes své tibetské otužení postaral o silnější oblek.
Ještě když Dajárám byl v táboře geologů, jejich vůdce byl plný náklonnosti k tomuto mladému sochaři a společné nadšení kašmírskou přírodou za letu je sblížilo. Pozorný inženýr si všiml otevřené obálky v Dajárámově ruce a vyčetl vzrušení v jeho tváři:
„Promiňte, že jsem vás vyrušil! Ale ještě se uvidíme, naše cesty se jistě zkříží.“
Dopis začínal výčitkou. Anarendra se domníval, že kdyby mu Dajárám hned řekl všechno, že by byli Tillottamu vysvobodili už první večer. Anarendra popisoval zevrubně, jak filmovali v knížectví Réva. Starý palác v Govindarhu, kam ma-hárádža nastěhoval bílé tygry, které ulovil, se stal dějištěm druhé části filmu. Unesená z chrámu (to jest z Khadžuraha) „devádásí“ (to jest Tillottama) byla odvezena „princem“ do jeho starého paláce, střeženého tygry. Devádásí se pokouší o útěk a taktak, že nezahyne, ale „fakír“ (to je Anarendra) ji zachrání. Anarendra psal, že Tillottama ho, jogína zbaveného strachu, překvapila statečností, dokud nepoznal, že s ní není něco v pořádku. Byl okamžik, kdy devádásí během děje utíká po zdi, která ohrazuje vnitřní dvůr, osídlený tygry. Zastavila se na zdi, trochu zavrávorala, předstírajíc ztrátu rovnováhy a leknutí. Anarendra, který šel po zdi Til-lottamě naproti, viděl, že neutíkala dál, ale zůstala jako v zamyšlení stát a neslyšela rozhořčený režisérův povel. Obrovský bílý tygr s hustými černými pruhy se vzpřímil pod samou Tillottamou, vytáhl se na zadních tlapách a natáhl krk vzhůru. Jeho světle modré oči nepřetržitě slídily po ní, která se k němu nahnula a natáhla ruku. Polekaný režisér zmlkl a kameraman natáčel dál nečekaný výjev. Tygr otevřel tlamu, vycenil ostré osmicentimetrové tesáky, přitiskl uši a skrčil se. Jeho hlava se Anarendrovi zdála shora plochá a široká jako hlava hada, a oči, upřené úskočně na herečku, okamžik před tím pohrdavé a zkoumavé, začaly tmavět, plnily se zuřivostí. Tillottama zakolísala a Anarendra si uvědomil, že ještě vteřina, a tygr vyskočí tak vysoko, že ji dostane, nebo ona sama skočí se zdi za ním. Bleskurychlým pohybem uchopil umělkyni, prolétl po zdi a seběhl po krátkém žebříku do stínu smokvoně, která rostla v koutě dolního dvora.
Na filmu byl celý tento výjev velkolepý, a režisér nechtěl, aby byl filmován znovu. Dlouho vysvětloval něco producentovi, který přijel zároveň s filmovou výpravou. Když „fakíři“ zahráli svou roli, sám jim zaplatil, a ještě jim půjčil vůz do Iláhábádu.
Anarendra nemohl tušit, že tam v téže době ležel ztlučený Dajárám na nemocničním lůžku.
Jakmile se Anarendra vrátil domů a dostal Dajárámův dopis, ihned se ptal v bance, s kterou pracovala filmová společnost Orfeus, jak se jmenovala podezřelá výrobcova firma. Pán Trazis odjel s filmovou výpravou do Adžanty a do Ělóry, potom jel do Bombaje a nyní odpočívá v Lónáve, lázních nedaleko Bombaje, kam mu banka poukázala peníze na dva měsíce. Anarendra uložil svým přátelům v Bombaji, aby výrobce sledovali.
Anarendra jenom čekal na Dajárámův telegram, aby odjel do Bombaje nebo do jiného místa, v kterém se s ním bude chtít Dajárám sejity A telegram letěl do Nového Dillí a oznámil Anarendrovi, že Dajárám přiletí prvním letadlem ze Šri-nagaru, aby objednal dvě místa do Bombaje, že mimo všechno očekávání Dajárám peníze má. Jakmile sochař poslal telegram, vyběhl z pošty a úprkem se hnal do pobočky letec- ké společnosti. Měl štěstí, že dostal lístek, který právě odřekl jeden voják, ale bylo to letadlo, které letělo pozítří ráno. Víc než den čekání! A co když Tillottama opravdu nechce už déle žít?
„Říkal jsem, že cestovatelé se vždycky sejdou,“ zasmál se vesele ladákhský geolog, když vstupoval do pobočky letecké společnosti zároveň se svým dřívějším spolucestujícím. „Jdete si pro lístek, nebo už ho máte? Do Nového Díllí, že ano?“
„Mám lístek na pozítřejší let.“