„Tady máte spolucestovatele, pana Iverněva! Seznamte se, pánové, umělec Ramamurtí, který právě přišel z Malého Tibetu, a to je náš nový přítel, ruský geolog Iverněv. Promiňte, vaše první jméno neumím vyslovit.“
Ramamurtí si zvědavě prohlédl štíhlého, velmi lehce oblečeného muže, napohled vrstevníka.
„A byl jste dlouho v Ladákhu?“ zeptal se anglicky ruský geolog.
„Celkem půldruhého měsíce, v jednom tibetském klášteře.“
„Velmi rád bych se tam podíval,“ řekl živě Rus. „Víte, pro nás, romantiky, je Tibet se svými kláštery pořád ještě především tajemná země, země zvláštních nauk a obřadů.“
„Nepochybně jste četl západní dobrodružné romány!“ vmísil se vůdce ladákhských geologů.
„Ovšem!“ přiznal se vesele Rus. „Představy, které jsme si utvořili v dětství, neradi opouštíme. Ostatně, cožpak ze starého Tibetu nic nezůstalo?“
„Našel byste tam útočiště před životem,“ řekl Dajárám. „Já bych vítal tibetské kláštery jako místa pro duševní odpočinek nebo jako nervová sanatoria. Jednou jimi budou!“
„Co tomu říkáte vy?“ obrátil se Rus k vůdci výpravy, „byl jste tam přece dvě období. V klášteře ne, to se rozumí. Ale počkejte, slíbil jste mi oběd, když vám určím zajímavý nerost, který jste našli. Ale dovolte, abych pozval já vás, vy jste si to zasloužil víc. A pozveme také našeho nového známého.“
„Pan Iverněv tady byl na krátkém odpočinku,“ vysvětloval vůdce Dajárámovi, „a přátelsky dovolil, abychom využili jeho rozsáhlých znalostí mineralogie. Proto jsem přiletěl sem. Výprava, v které je náš ruský přítel poradcem, pracuje na jihu Indie…” „Potom vám musím být vděčný i já,“ uklonil se Dajárám, „kdyby nebylo vás, vlekl bych se teď horským údolím někde tak dvě stě mil od Šrinagaru.“
„To je vždycky příjemné, když člověka chválí za něco, za co nemůže.“
Iverněv pak sdělil, že má na zítřek zamluvený vůz, a pozval oba pány na vyjíždku.
Dajárám s radostí souhlasil, únavný den čekání uběhne rychleji.
Ruský geolog za ním přijel do hotelu přesně v smluvený čas. U volantu seděl vážný sikh zarostlý plnovousem až po oči, ale ladákhský geolog zde nebyl. Na Dajárámův tázavý pohled Rus odpověděl, že pan Pulla Šenoj má nějakou neodkladnou práci, ale jestli se pan Ramamurtí nebude nudit v jeho společnosti, když vůbec nezná Srinagar …
„Někdy je lépe nic neznat a jít s široce otevřenýma očima, být nezávislý na cizí znalosti a na cizím vkusu.“
Rus se na něho podíval a nic neodpověděl.
Sochař neměl příležitost poznat hlavní město Kašmíru cestou do Ladákhu. Zato si vštípil do paměti na celý život tento den společného toulání, „kam oči vedou“, po neznámém městě, které Thomas Moore v lyrické básni devatenáctého století nazval „rájem na zemi“.
Básníci Indie, muslimové stejně jako hinduisté, opěvovali údolí Kašmíru od nepaměti.
„Jsme chudí,“ říkají Kašmířané, „ale máme tři věci, které zmírňují smutek srdce: čistou vodu, zelenou trávu a krásné ženy.“
Přejeli nedaleko Šach-i-Hamada, krychlové mešity s ostrou špicí uprostřed postavené ze dřeva bez jediného hřebíku, bystrou a chladnou řeku Džhelam, která rozděluje město. Po skvělé silnicí objelo auto horu Šalomounův trůn, dvojitý kužel, který zahradil jižní konec jezera Dal. Iverněv a Dajárám objeli toto pětimílové jezero po silnici od východu, aby se podívali na Nišat a Šalimar, proslulé zahrady mughalských šáhů. Zvlášť slavná je zahrada Šalimar, založená na rozkaz jednoho z vynikajících mughalských vladařů Džahangiry, který v sobě spojoval, jak tomu často bývá, ukrutného vládce a sentimentálního zbožňovatele ticha, květin a žen. Podle pověsti i na smrtelném lůžku na otázku dvořanů, co si šach přeje, Džahangir odpověděl pouze: „Kašmír!“
Šalimar, se svými zelenými palouky, stinnými stromy, bazény a stupňovitými vodopády, s pozadím modrých lesnatých hor, Dajárama zklamal. Možná proto, že příliš často slyšel o jeho nevyrovnatelné kráse, a která se příliš podobala krásám jiných proslulých parků jeho vlasti.
Když objeli jezero Dal, ponořili se znovu do města po silnici mezi dvěma jezery, nechali na severu horu s pevností Hari Parbat, přejeli znovu Džhelam a pustili se po silnici na západ. Když vyjeli z města asi šest mil, řidič zastavil u třetího jezera, kde se silnice rozdělovala, obrátil se, tázavě se podíval na Iverněva. Geolog ukázal mlčky doleva, sikh spokojně kývl a automobil vyjel na mírný svah podél velmi bystré říčky s průzračně zelenou vodou.
Dajárám viděl, že jedou přímo k úpatí pohoří Pír-Pandžal, a už se chtěl zeptat, kam jedou. Vtom však Rus s nesmělým chlapeckým úsměvem řekl, že si nemohl odpustit, aby se nepodíval na Gulmarg. Gulmarg postavili Britové, trpící vedrem na indických rovinách, jako chladné horské letovisko. Když odešli, městečko osiřelo. Přepychové dvoupatrové hotely a vily zůstaly prázdné a dobytek horalů se pásl na travnatých promenádách.
„Mám hrozně rád vysoko položená, ne divoká, ale člověkem upravená místa,“ řekl Iverněv, „a potom, dočasně opuštěná, nikoli však jenom tak zanechaná letoviska mají svůj zvláštní smutný půvab. Velice rád se toulám na podzim — po místech na Karelské šíji. Veliké rekreační území u mého rodného Leningradu se na podzim vylidňuje, pěkná sanatoria a chaty jsou liduprázdné, a je v tom jakýsi zvláštní klid. Ten klid je ve všem: v chladném dešti i v padání purpurového listí, v šumění přímořského větru nad borovicemi. Ale není to pustina. Pod nohama jsou asfaltové pěšinky, po silnici uhánějí auta a hodinu jízdy odtud je ohromné město plné lidí. Promiňte, že jsem vás napřed neupozornil na tento malý výlet, možná že byste dal raději přednost městu.“
„Mýlíte se, velmi mě zajímá i tento výlet i vaše vyprávění,“ namítl Dajárám, a po chvilce váhání se zeptaclass="underline" „Vy jste prožil nějakou těžkou ztrátu?“ „Jak jste na to přišel?“ podivil se Rus.
„Ani nevím. Něco ve výrazu vašich očí, některá vaše slova a teď ta touha být se svým smutkem sám. Ind by se choval stejně, ale já jsem myslel, že Evropan by léčil duševní ránu tím, že by byl pořád mezi lidmi, hlučnou hudbou, pitím. Nebo mám o Evropanech nesprávnou představu?“
„Řekl bych, že jsou různí Evropané i různí Indové. Vám se také něco stalo, a hledal jste útočiště v tibetském klášteře.“
„Ano. Potom jsem zkoušel uniknout sám sobě.“
„Podařilo se vám to?
„Podařilo. Aspoň si myslím, že teď jsem jiný!“
Sochař nabyl znenadání takovou důvěru k Iverněvovi, že mu začal vyprávět svůj příběh i o zkoušce tmou. Cesta byla horší, deště jaksepatří vymlely silnici a automobil se hodně otřásal a nakláněl na bok, když objížděli výmoly. Rus si nevšímal, že cesta je nepohodlná, bez přestání poslouchal Da-járáma a chvílemi si zapaloval uhaslou cigaretu.
„Měl jste štěstí! Vaše příhoda je tak podivuhodná, že se mi zdálo, že vůbec nejde o vás, ale o jakéhosi nevšedního člověka…, možná o filmového hrdinu, nebo spíše o hrdinu starodávné legendy! Chtěl bych být na vašem místě…” Iver-něv zmlkl a zapaloval si další cigaretu.
„Na mém místě?“ užasl upřímně umělec.
„Ovšemže! Vy máte jasný cíl, pevné rozhodnutí, svůj boj. Můžete bojovat za svou ztracenou milou, víte, kde ji hledat, kam jít…“
„A vy?“
„Nemohu, nic nevím a nemám možnost se dovědět!“