„Nějaká, třebas malá možnost je vždycky. Jenom se odhodlat a pevně za svou věcí jít.“
Projeli okolo Tangmargu a vyjeli do výšky přes dva tisíce metrů. Cesta byla stále víc vymletá a po další čtvrthodině řidič zastavil a ukázal posuňkem, že cestující budou muset jít pěšky, aby ušli dvě zbývající míle a vystoupili ještě o čtyři sta metrů.
Dajárám a Rus šli po povlovném svahu po cestě pro koně. Obrovské stříbrné himalájské jedle až sedmdesát metrů vysoké, štíhlé jako svíce, stály zde v nejprůzračnějším vzduchu o samotě s blankytnou oblohou. Mohutné stromy, které mohou obejmout teprve tři lidé, zvedaly do nebeské hlubiny nesčetné množství poschodí větví, velmi krátkých s hustým tmavým jehličím. Lidé vypadali u těchto ohromných stromů jako trpaslíci. Iverněvovi, zvyklému na nízké stromy jeho severní vlasti, připadal les jako přenesený z dávných dob, kdy na Zemi žila obrovská zvířata. Svůj dojem svěřil Dajárámovi. Ind si smutně povzdechclass="underline"
„Jsou to opravdu lesy staré, které se zachovaly z dávných dob. Nejstarší bratr mé matky je lesník, a od něho vím, že tyto lesy, když se vykácejí, se nevysazují znovu. Takoví velikáni už nikdy nevyrostou. Cosi se ztrácí z jejich životního prostředí, právě tak jak u sekvojí v Americe.“
„Anebo u limb u nás na Sibiři. Ostatně svým tmavým jehličím mi silně připomínají limby. Svou štíhlostí se himalájské jedle podobají našim ťanšanským, ale jehličí ťanšanských je světlejší a poloviční! Jak je tady krásně! Člověku je mnohem lip,“ řekl zamyšleně geolog, nabíraje plnou hruď vzduchu, „nás seveřany indické vedro sužuje. Zítra budeme v Dillí, kde je všechno docela jiné, a já musím ještě dál na jih.“
„Na jih? Nebude ode mě neskromné, když se zeptám: kam?“
„Do Madrásu, tam je totiž základna výpravy, v které pra-cuju.“
„Do Madrásu? Já tam budu za několik dní taky. Musím najít Tillottaminy příbuzné a obnovit její indickou příslušnost. Musím začít v Madrásu, to je jediný klíč.“
„Snad mi dáte vědět, jak skončil váš odvážný plán, kterému ze srdce přeju úspěch. Věřte mi, to není pouhá zvědavost.“
„Kde vás v Madrásu najdu?“
Rus vytáhl z náprsní tašky navštívenku.
„Tady je všechno, i telefonní číslo i adresa. Rajapet, nedaleko od Mount Road.“
„Děkuju vám. Dovíte se to brzy…, nebo se nedovíte nic, a tak poznáte, že jsem neměl úspěch.“
Zelený palouk Gulmargu, ovroubený tmavými, od hustých jedlových lesů skoro černými horami, byl ovíván trochu chladným větrem ze skalnatých srázů. Nad modrou terasou hor se zvedaly ještě dva stupně, pokryté sněhem až do ostrého ledového vrchu pohoří Pír-Pandžal.
Řady dřevěných domů, hotelů a obchodů se seřadily podél ulice, na které člověk nepotkal živou duši, jako v zakletém zámku. Žalostně skřípaly a bouchaly ve větru okenice a někým pootevřené dveře, zesilující dojem opuštěnosti a samoty.
Když se z Gulmargu vrátili, poobědvali společně, potom se projížděli na šikaru, loďkovém taxíku, po průplavech a jezeře Dal, zaplněném řadami plovoucích hotelů a pronajímaných chat na vlečných nákladních lodích. Rozloučili se až pozdě večer.
Dajárám nemohl usnout, znovu prožíval a probíral v mysli den strávený ve společnosti nového známého, zdálo by se tak cizího, a přitom tak blízkého, jak zřídka bývá i příbuzný.
Ležel podle svého zvyku se zavřenýma očima a obrazy toho, co viděl, proplouvaly před ním jako ve zpomaleném filmu.
Pestré tržiště s houfy trhovců, kteří seděli lhostejně u svého zboží, a kupujících, kteří nic nekupovali. Všude, kam se člověk podívá, jako v celé Indii, žebráci, mrzáci, dotěrní chlapci, špinavá cikánská děvčata s krásnými pravidelnými tvářičkami a ohromnýma očima.
Světská marnivost a žebrota vedle prostoty a vznešenosti. Jiskřící sněhy, chladná čistá jezera a úzké uličky se zápachem a se špínou. Zde, v zázračném údolí obklopeném veškerou nádherou horských hřebenů, luk a lesů, vynikaly obrovské protiklady Dajárámovy vlasti ostřeji.
Nesčetné lodky trhovců pluly po jezerech a v průplavech. Na loďkách posedávali pod přístřeškem důstojní nebo naopak podlízaví muži, pokuřovali vodní dýmky. Prodávali všechno. Od čepic a výšivek až po strach nahánějící nože a pistole. Velkolepé byly lodky obsypané květinami. Skvostné čerstvé kytice, jasně rudé, žluté, modré ležely jako hustá vonící kapa po celé délce úzké kocábky.
Nový ruský přítel překvapil Dajáráma, který byl zvyklý na to, že Evropané se s lačným zájmem ženou na tržiště a do obchodů, chtějíce nakoupit, co se dá. Iverněv se podíval zvědavě na pozoruhodné výšivky, na koberce, na tepané džbány, na vyřezávané dřevěné výrobky, jimiž je Šrinagar proslulý, ale jeho zájem nebyl větší než o všechny jiné zvláštnosti života tohoto města. Nekoupil nic. Pouze jednou, když trhovec, který připlul až k jejich loďce, rozestřel před ním nádhernou kůži sněžného levharta, Iverněv trhovce odmítl se zřejmým váháním.
Střídání obrazů ho znenáhla uspalo. Probudil se o chvilku dříve, než do jeho pokoje vešel hotelový poslíček.
Letiště se naplnilo cestujícími. Sochař uviděl zdaleka svého nového přítele, obklopeného hloučkem lidí, mezi kterými jediným známým byl vůdce ladákhského geologického oddílu. Dajárám k nim nešel, pozdravil oba zdaleka a pospíchal, aby se dostal do letadla. Teprve když vzlétlo, sedli si s Rusem vedle sebe na prázdné sedadlo vzadu.
Letadlo sebou házelo a kymácelo se v kraji, kde studený vzduch Himaláje se střetával s horkým pásmem údolí Indu a Gangu. Dole se rozestřela jednotvárná žlutá mlha. Ještě chvilka, a letadlo se lehce dotklo přistávací dráhy ohromného letiště v Novém Dillí. Cestující doslovně přepadl žár. Dajárám se s Rusem rozloučil a pospíchal za Anarendrou a za tlustým veselým inženýrem Sešagiriraem, kteří na něho z daleka mávali.
„Tibet ti prospěl!“ zvolal inženýr. „Vypadáš báječně. To se právě hodí k dobývání krasavic!“
Anarendra se podíval vyčítavě na přítele. Jak může žertovat o tak vážných věcech? A řekclass="underline"
„Nejsi-li unavený, můžeme letět dál ještě dnes. Dvě místa jsou zamluvená!“
„Copak ty, Sešagirirao, nepoletíš s námi?“
„Ne, Anarendra mi řekl, že je vás dost i beze mě. To se mi hodí, protože teď se nemohu snadno uvolnit, ale kdyby to bylo zapotřebí…”
„Vůbec to nebude zapotřebí,“ řekl rozhodně Anarendra, „půjdeme na oběd. Máme ještě půldruhé hodiny času. Jděte obsadit stůl a já půjdu koupit lístky…”
V rohu restaurace bylo mnoho volných míst. Když si sedli, inženýr se ohlédl a stiskl Dajárámovi ruku: „Slib mi, že mi dáš vědět, kdybys potřeboval mou pomoc. Jen ji neodmítej předem!“ A Sešagirirao vytáhl náprsní tašku. Dajárám ho zaraziclass="underline"
„Věř mi, že peníze nepotřebuju! Podívej se, vezu s sebou moc peněz, jak nějaký spekulant…“ Umělec ukázal inženýrovi napěchovanou náprsní tašku.
,Ó bohové! Proti tomu je mých pět set rupií směšných. Ale mám pro tebe ještě jinou věc. Sáhni pod ubrus!“
Dajárám ucítil v ruce něco těžkého, kovového. Lesklá černá ocel pistole s krátkou hlavní se ostře blyštěla.
„Nač to?“ vykřikl Dajárám a vracel zbraň s odporem. „Nemůžeme být přece jako gangsteři.“
Sešagirirao bezstarostně mávl rukou:
„Znám stejně dobře jako ty nesmyslnost zákonů, podle kterých je slušný člověk vždycky beze zbraně, a kterýkoli bandita a zloděj, který na zákony kašle, si dělá s neozbroje-nými lidmi co chce. Proto, aby se předešlo ponížení pro bezmocnost před každým ničemou, vymyslel jsem tohle. Žádný soud ji neuzná za střelnou zbraň. Podívej se!“ Inženýr otevřel záchytku a vytáhl z rukojeti pistole plochou lahvičku s opalizující tekutinou. „To je místo zásobníku a nábojů. Tady je píst, který tlačí zespodu, tady je klapka, která otvírá ústí hlavně, když zmáčkneš jazýček spouště, a tady je ještě jeden píst s rozprašovačem. Útočník dostane do obličeje dávku ostré, ale neškodné chemické látky, její složení je moje tajemství! Lahvička je na dvacet takových.výstřelů, a tady máš ještě dvě náhradní. Je to špatné? Vezmi si to, můžeš to potřebovat!“