Dajárám si vzpomněl na gurova slova: „Teď vstupuješ do nižšího světa, a duševní síla sama ti nestačí!“, vděčně se usmál a strčil pistoli do kapsy.
Přišel Anarendra s letenkami. Přátelé seděli u jídelního stolu až do výzvy k nástupu do letadla. A když byli už ve vzduchu, Dajárám se odhodlal položit Anarendrovi otázku, která ho mučila: „Jak chtějí bombajští přátelé najít Tillotta-mu?
„Už ji našli!“ odpověděl klidně Anarendra.
Kapitola 7
HVĚZDNÁ ZÁŘ
Tillottama stála a opírala se ramenem o sloup kryté verandy ovinutý květinami. Svah kopce s vilou byl obehnán kamenným plotem. Za ním byla řada podobných domů, dál bylo vidět kopce s málo stromy, leskla se hladká silnice do Bombaje a k oceánu. Sem, na okraj lázeňského městečka Ló-návly, ji po filmování přivezli. Příhoda na zdi v Govindarhu, kdy Tillottama, podléhajíc chvilkovému popudu, div neskočila tygrovi do tlap, Američana zneklidnila. Rozhodl se poskytnout své „hvězdě“ odpočinek, sám se také rozptýlit a zároveň vyřídit některé věci v Bombaji.
Po Khadžurahu viděl, že Tillottama se změnila, že je smutnější a že se každým dnem vzdalovala i od dřívějších zvyků i od něho, ale přímo se neprotivila. Tato pohrdavá trpnost Trazise rozzuřovala.
A nyní přišel potichu v měkkých střevících na verandu, potají si prohlížel svou hluboce zamyšlenou „hvězdu“.
Modročerné vlasy neměla spletené v copy, ale evropsky vyčesané nahoru a stočené do velikého chomáče, který se zdál příliš těžký pro její vysoko odhalenou šíji.
Trazis se na ni díval, přirovnával ji ke své nové známé, Italce Sandře, a podrážděně se zeptaclass="underline"
„Co je s tebou, nejsi nemocná? Nač pořád myslíš?“
Tillottama se překvapením zachvěla. Zdálo se jí, že v Tra-zisových otázkách zazněla účast.
Prosebně sepjala ruce, sklonila hlavu a klekla si:
„Propusť mě, pane! Říkals nejednou, že jsem ti přinesla víc peněz, než jsi za mě zaplatil starému Sohrabovi. Já už dál nemohu, mně se stýská. Dokud jsem v rodné zemi, mohu hledat ztracené rodiště a možná i svoje příbuzné. Nač potřebuješ obyčejnou tanečnici? Vidím, jak nespouštíš oči z krásné Italky, to je žena pro tebe. Nech mě jít mou cestou, a já na tebe budu s vděčností vzpomínat.“
Trazis mlčel.
Tillottama zvedla hlavu a uviděla posměšek v jeho očích, který jí říkal víc než slova. Vstala. Trazis si vzal cigaretu a cvakl zapalovačem:
„Jakou svou cestou? Do veřejného domu? Ne, na to jsi příliš cenná.“ A zle se rozesmál.
Ze zahradní zdi se ozvalo veselé hvízdnutí.
„To jsou tvoji italští přátelé. Běž za nimi, děvče, a přestaň myslet na hlouposti. Já ti opravdu nepřeju nic špatného! Omluv mě u nich, já teď odjedu a přenocuju v Bombaji.“
„Tamo, Tamo!“ volal jasný hlas.
,Už jsem ti, Leo, povídal, že se jí nemá říkat Tama. Jak se ukázalo, znamená to slovo Touhu. To je příliš důvěrné!“
„Nevrč, Césare, na tebe špatně působí vedro! Ta dívka je učiněná touha, a divím se, že proti tomu protestuješ.“
„Tak dost těch hádek, děti,“ řekla vážně Sandra, „jde Tillottama. Césare se začne hned kroutit jak hadí muž a střílet koutkem levého oka. Jak jsou muži před krásnými ženami směšní!“
„A hlavní je, že o tom ani nevědí,“ dodala Lea.
„Dost těch pomluv, moje trpělivost je u konce!“
A Césare uvítal Tillottamu hroznou angličtinou. Sandra mu přišla jako vždy na pomoc.
„Dnes hrají nový film, maďarský, bůh ví, jak se sem dostal. Nás zaujalo to, že jedna herečka je tam podobná Lee. Půjdeme se podívat na Leu do kina?“
Tillottama souhlasila a všichni čtyři se vydali do středu města. V Lónávle se Trazis nebál, že mu jeho „hvězda“ uteče, a důvěřuje Italům pouštěl s nimi občas Tillottamu, která však nebyla jistá, zdali za křovím a ve stínu domů za ní neslídí zvěd, a nemýlila se …
„Jestli se mi ve filmu budeš líbat s jinými, tak to nebudu trpět!“ oznámil Césare Lee.
„To je zajímavé, a co budeš dělat?“
„Střílet do plátna!“
„Z tuby s barvou?“
Italové se zasmáli. Sandra překládala. Tillottama se smutně usmála.
„Tak co se týče té tuby s barvou,“ řekl Césare, „až pojedu příště do Bombaje, koupím si opravdový revolver. Mám pocit, že po našich příhodách v jižní Africe taková hračka nemůže škodit. Jako by se kolem dokola hemžila nějaká sebranka a jenom čekala na příležitost.“
Sandra se obrátila k němu:
„Víte, Césare, já mám stejný pocit, jako by za námi pořád slídili. Necítím se tu dobře.“
„Jak jste oba citliví,“ řekla Lea. „Césare se zkrátka stal kapitalistou a bojí se, že ho oberou. Je pravda, že bez peněz jsme se cítili skoro lip. Ani ve snu mi nenapadlo, že od Cal-legariho dostanu tolik peněz, a představte si, že to ještě není zdaleka všechno!“
„Dobrá, já se bojím banditů, ale čeho Sandra?“
„Sandra se bojí toho Američana, toho Tillottamina bossa. Její slabou stránkou jsou vůbec démoničtí muži, vzpomeňte si na toho tureckého profesora v Kapském Městě! A když se Trazis podívá na Sandru, už se krčí.“
„To je hrozné, jak mluvíš,“ vzdechla si Sandra. „Ale nevy-trhujte mě z rozhovoru s Tillottamou. Je bůhvíproč pořád smutná. Vůbec má za sebou nějaký stín. Nebo se mí to zdá? Proto, že je tak krásná!“
„Myslím, že se ti nevyrovná, ty jsi příliš skromná, Sandro. Jsem přesvědčen, že by Tillottama v evropských šatech nebyla tak hezká. Co myslíš ty, Césare?“
„Devětadevadesát, šestapadesát, sto deset při výšce pět stop a pět palců neboli sto dvaašedesát podle našeho, evropského počítání,“ prohlásil sebevědomě Césare.
„Tak vidíš, že je malá!“
„Césare, z vás moc mluví praxe u reklamního podniku,“ ťala ho Sandra.
Film měl jednoduchý námět a slušnou hereckou úroveň. Sandra nenápadně pozorovala Tillottamu. Film Tillottamu zaujal. Viděla dosud málo evropských filmů, většinou dobrodružství gangsterů a statečných policistů nebo nejúspěšnější historické filmy o minulosti Západu, kterou málo znala. Několikrát viděla filmy, v kterých milionář, cestující na zapřenou nebo syn boháče se zamilovával do obyčejné dívky, vysvobodil ji z nebezpečí a z bídy, udělal z ní vznešenou dámu nebo slavnou zpěvačku. Ále maďarský film ukazoval obyčejný osud obyčejné mladé dvojice. Lidé v něm spoléhali pouze na sebe, neviděli žádné neštěstí v každodenní práci, dovedli se těšit z obyčejných radostí a byli oblíbeni u mnoha přátel.
Tillottama sledovala film. Veselé děvče se přijelo koupat se svým milencem. V červených plavkách s velikými bílými puntíky, které se hodily k jejím světlým vlasům a zlatě žluté osmahlosti seveřanky, škádlila svého milého, dokud ji ne-uchopil silnýma rukama a nezvedl do výšky. Oba se bezstarostně smáli, zapomněli na všechno na světě. „Jak je evropská žena svobodná proti nám,“ pomyslela si Tillottama, pozorujíc půvabnou dívku, skutečně podobnou Lee,,ta může být po celý život dětsky bezstarostná a není divu. Má takové plavky, za které by mě kamenovali. A přitom musím filmovat nahá, jako kdysi,pátí, nedotknutelní, kteří nesměli zakrývat své tělo šaty, aby nebyli na stejné úrovni s lidmi vyšších kast. Musím se obnažovat pro lidi, kteří nikoho nemilují a v nic nevěří.“