Tillottama ani nezpozorovala, že film končí, a sotva si stačila zakrýt tvář, aby lidé neviděli její slzy. Šla domů a stěží se přinutila, aby Italům odpovídala. U vily se od plotu odlepila vysoká Ahmedova postava. Odemkl dvířka a Tillottama se rychle rozloučila.
Pokorná a opuštěná seděla Tillottama na kraji nízké pohovky pod zaprášenými trofejemi ozdobujícími „lovecký kout haly. Vedle, na mahagonovém stojanu, byly Trazisovy pušky a tesáky.
Tillottama vzala ze žlábku stojanu ručnici s krátkou hlavní zapuštěnou do dřeva. Její leskle černý konec s kroužkovitou muškou se jí upřeně zahleděl do tváře jako nehybný pohled jedovatého hada. A jako tehdy v Govindarhu, tak se jí také nyní zatočila trochu hlava z okamžité myšlenky.
Přitlumené vykřiknutí ji přimělo, aby se otočila. Vpravo, u vchodu do dolní chodby, se objevil Azan, malý tlustý muž, jehož povinnosti Tillottama neznala. Něco jako účetní a Tra-zisův osobní tajemník. Azan zavolal o pomoc a na prahu haly se ukázal Ahmed.
Tillottama zvedla ručnici. Ahmed se k ní vrhl s vyceněný-mi zuby. Tillottama ho chtěla jenom postrašit, nevěděla ani, kde je spoušť. Sotva se její prst náhodou spouště dotkl, třeskl výstřel. Ahmed klesl a Azan divoce zařval, zakrývaje si rukama tvář. Překvapená Tillottama ručnici odhodila a nezraněný Ahmed ji zdvihl s přidušeným klením.
„Hat džao! Ven!“ rozkřikla se velitelsky a vyskočila. Obě bílé postavy se daly na ústup s vyhrůžkami, že si budou stěžovat pánovi. Tillottama se hlasitě rozesmála a smála se pořád, dokud si neuvědomila, že nemůže přestat. Strčila konec copu do úst a běžela nahoru do svého pokoje, vrhla se na lůžko a plakala a smála se v hysterickém uvolnění po strašné chvíli svého života.
„Není už načase, abychom odsud vyrazili?“ Lea se líně rozvalila v křesle na verandě, která se velmi podobala verandě v Trazisově vile. „Nemohu už nic víc udělat.“
„Díky taky za to, že ta hypnotická sezení tě uklidnila a že jsme ti mohli se Sandrou říct všecko, aniž bychom tě lekali.“
„Taky ta černá propast se zaplnila,“ přikývla Lea, „ale jenom jak v nějaké knize. Jako bych o tom byla četla a potom si to představila.“
„Vysvětlení vem čert! Jenom když budeš jako dřív, miláčku!“ Veliká něha v Césarově tónu Leu dojala.
Už jsou skoro tři měsíce v Indii. Napřed jeli do ústavu parapsychologie v Gangánagaru, kde se zkoumaly všemožné podivné duševní jevy. Ale jeho ředitel profesor Banerdži tam nebyl, byl v Rusku, v Moskvě, a v ústavu, malém kolektivu nadšenců, zůstali pouze dva spolupracovníci. Ostatních pět se rozjelo na prázdniny, když nastala garma, horká roční doba. Italové se vrátili do Bombaje, a sem, do Ló-návly, přijeli do ústavu pro pěstování jógy založeného známým svami Kuvaljanandou. Ani zde nenašli příčinu choroby, ale uklidňující hypnóza jí pomohla nabýt dřívější rovnováhy duševní. Césare se ještě víc utvrdil v přesvědčení, že všechno zavinila černá koruna, ale tuto domněnku popírali parapsychologové i lónávlaští vědci.
Hlavní bylo, že se Lea cítila velmi dobře.
„Jsem zdravá jak … jak tygr…” „Spíš jako tygřice, ne?“
„No co, to není špatný titul!“ Lea vyskočila a octla se na zábradlí verandy.
„Leo, zbláznila ses?“ vykřikla Sandra. „Ještě spadneš do zahrady!“
„Neboj se, nic se nestane. Vždycky ihned reaguj u a při-způsobuju se. Césare má pravdu, jsem divoká kočka!“
„To jsem nikdy netvrdil!“
„Jak myslíš! Ale jde o to, že jsem zdravá a nenechám se už dál vláčet po psychiatrech, a ke všemu indických! S tím je konec! Musím už odsud, z těch nemožně nudných lázní. Nebaví mě to tu.“
„Souhlasím, pojedeme. Já a Sandra jsme neztráceli marně čas, zvlášť Sandra, z té je teď znalkyně starého indického umění. Jenom nevím, jak to spojí s amazonkami.“
„Vždyť ty máš taky pěkně těžký balík alb o týchž chrámech a muzeích, o kterých má sešity Sandra,“ zastala se
Lea přítelkyně. „Dávali jste mě lékařům napospas, a sáti mi…
„Nenaříkej, miláčku, nepřišlas tak o mnoho. Ale kam teď? Snad do Madrásu, střediska jihoindické kultury?“
„Výborně!“ zatleskala radostně Lea.,A z Madrásu pojedeme do Santiniketanu, do Thákurovy university umění, kde vyučují v parku, ve stínu stromů, jako ve starověku. Jenom škoda, že bude velké horko.“
„Když nás to unaví, pojedeme na sever, tam jsme ještě nebyli, třebas do Dillí.“
„Tak vida, plán máme. Ale co na to říká Sandra? Možná že přijde na něco jiného. Proč mlčíš, učená esteticko?“
Sandra pololežela v proutěném křesle a zamyšleně hleděla na prázdnou a žhavou ulici. Césarova slova o amazon-kách, na které zapomněla, ji přiměla, aby si v duchu obnovila dojmy ze svého pobytu v Indii. Ne, měla štěstí. Má-li se vážně zabývat dějinami zániku matriarchátu, nemůže se obejít bez staré Indie.
„Vzpamatuj se, drahoušku! Kde se toulají tvoje myšlenky?“ zavolala Lea znovu na Sandru.
„Ne příliš daleko, jenom v Karli. Césare, myslím, že tu knihu o amazonkách napíšu, ale musím víc poznat Indii. V jejím starém umění je plno ohlasů toho podivuhodného období lidské historie.“
„Proto chceš zůstat tady, v Lónávle?“
„Můj bože, to ne! Ale kam chcete vlastně jet, odpusťte, já jsem to přeslechla?“
„Do Madrásu. Poznat jihoindickou kulturu. A potom do Šántiniketanu.“
„Tak jedeme!“
„Všecko je tedy dohodnuto!“ divila se Lea. „Jedeme do Madrásu! Dej mi cigaretu a půjdeme zavolat do hotelu! A pošleme telegram strýčkovi Callegarimu, aby taky jel do Madrásu.
„Půjdeme všichni najednou,“ vstala Sandra, „a na zpáteční cestě navštívíme Tillottamu a rozloučíme se s ní. Taková skvělá dívka, člověk na ní může nechat oči!“
„Ale nějak nešťastná, o tom jsem přesvědčena,“ dodala Lea.
Přes rázné Césarovo klepání se dvířka Trazisovy vily neotvírala, dokud se na verandě neukázala Tillottama a nena-řídila Ahmedovi, aby hostům otevřel.
Zavedla je do salónku nahoře, omluvila se, odešla a brzy se vrátila s podnosem s cukrovím.
„Pustila jsem služebnou do města,“ řekla anglicky svým měkkým přízvukem a hbitě rozestavovala talířky.
Sandra pozorovala její pohyby, snažila se uhodnout, v čem je jejich neobyčejný půvab. V přesnosti, v plavnosti, či naopak v rychlosti, téměř prudkosti?
Lea také dávala pozor na hostitelku, ale myslela na něco docela jiného. Ta nádherná postava, nejhustší černé vlasy, něžná a přesná kresba tváře, oči tak veliké, že v jiné zemi by se zdály nepřirozené. Tillottama byla až příliš výrazně krásná.
Césare zahlédl dole v hale kytaru. Poprosil, aby ji směl přinést, a začal s Leou zpívat, zatímco Sandra se bavila s Tillottamou. Rozhovor se stával znenáhla důvěrnější. Sandra vyprávěla něco o sobě. Nešťastné příhody Evropanky, která vypadala tak samostatná a nepřístupná, Tillottamu překvapily a zarazily. Ani si neuvědomila, jak se stala sama upřímnou. Italka ji bez hnutí poslouchala. Nakonec začaly znenadání velké slzy kanout z jejích očí.