„Bože můj, Sandro, co je to s vámi?“ vyskočil Césare, odhazuje kytaru.
„To nic,“ potřásla Sandra zlostně hlavou a vytáhla z kabelky kapesník. „Dejte mi rychle cigaretu! Povím to svým nejlepším přátelům, smím?“ Obrátila se k Tillottamě. Tillot-tama udělala oběma rukama posuněk i souhlasu, i nesouhlasu. Sandra s planoucími tvářemi, chvějíc se rozhořčením, stručně vyprávěla Tillottamin příběh.
Malíř praviclass="underline"
„Řekněte jí, Sandro, že ji odvezeme a potom najdeme taky toho sochaře. Já s ním pohovořím jako s kolegou kumšty — řem. Zkrátka, zítra jedeme do Bombaje a Tillottama s námi!“
Sandra jeho slova přeložila a přidala ještě několik svých přesvědčivých slov. Tillottama zavrtěla smutně hlavou:
„Jistě by nás dohonili. Nemohu chtít, abyste riskovali život. Ale všem vám z celého srdce děkuji!“
„A co budete tedy dělat?“
„Uteču, jakmile to bude možné. A když mě zabijí, tedy zabijí jenom mě.“
„A kdyby přišel ten váš sochař, taky byste odmítla jeho pomoc?“ vykřikla Lea.
„To je přece něco docela jiného!“
„Má pravdu, to je opravdu něco docela jiného,“ poznamenala Sandra.
Rozlehl se zvuk klaksonu. Tillottama se lehce zachvěla:
„To je jeho vůz! Prosím vás, ani slovo! A snažte se, abyste mu nedali znát, co si o něm myslíte. Změna ve vašem chování by ho vyplašila.“
„Ovšem!“ ušklíbla se Sandra.
Brzy vešel do salónu Trazis v sněhobílých šortkách a světle modré košili. Podle toho, jak se na ni podíval, Tillottama poznala, že už ví o příhodě s ručnicí. Trazis vlídně pozdravil, zabořil se do křesla a natáhl nohy.
„Nezazpíváte také něco pro ubohého cestovatele?“ řekl, když uviděl kytaru. „Italské písně mám hrozně rád.“
Césare a Lea užuž chtěli odmítnout, ale Sandra rozkázala: „Fado!“
Producent překvapením nechal klesnout ruku se zapalovačem.
Sandra postoupila dopředu, položila ruku na opěradlo křesla, a Lea přítelkyni nepoznávala. Zasněná, do sebe ponořená dívka zmizela. Místo ní se natáhla jako struna panovačná, neobyčejně sebevědomá žena, jejíž každý pohyb těla byl vypočítán na to, aby vzbudil smyslné okouzlení a zároveň dal najevo královskou lhostejnost ke všemu na světě.
Struny zadrnčely. Sandra začala zpívat starou portugalskou píseň, kterou se naučila v Angole. Césare opakoval refrén. Trazis mačkal rozčileně cigaretu. Tillottama se dívala překvapeně na zjihlého producenta a na svůdnou Italku.
Producent se vzpamatoval, zazvonil a rozkázal, aby byly přineseny nápoje. Pokáral Tillottamu, že ji to nenapadlo. Ale hosté rozhodně odmítli a začali se loučit. Sandra si lámala hlavu, jak by řekla Tillottamě, aby přece jenom uvažovala o jejich pomoci, a bude-li třeba, aby jim napsala do Madrásu. Netušila, že výrobce v tutéž chvíli přemýšlel, jak prodloužit známost, a nedovedl zatajit radost, když se dověděl, že jedou do Bombaje.
„A kam potom?“ zeptal se rychle.
,Do Nového Dillí a odtud do Kašmíru,“ odpověděl právě tak rychle Césare, který se rozhodl zatajit, kam jedou.
„Snažně vás prosím,“ uklonil se Trazis Sandře, „i vaše roztomilé přátele, abyste byli v Bombaji mými hostmi. Najal jsem si vilu na Malabarském vrchu, pravda, je stará, ale má krásnou zahradu…”
Sandra zdvořile odřekla za všechny, vymyslela si, že si už objednali pokoje v hotelu.
„Ale když nechcete být mými hostmi, potom dovolte, abych vám nabídl místa na závodech vodních lyžařů. Přijeli američtí, egyptští, jugoslávští a němečtí sportovci, stojí to za to vidět.“
„To můžete mít pravdu,“ souhlasila Sandra. „Tillottamo, sejdeme se s vámi na těch závodech?“
„Ano … ovšem,“ odpověděl za ni po krátkém zaváhání producent. „Tedy rozhodnuto. Pozítří pro vás zajedu do hotelu a zavezu vás na pláž.“ Trazis, sedící u volantu svého thonderbirda, zamával na Italy, kteří seběhli po schodišti hlavního vchodu. Jeho pohled utkvěl na Sandře. Ukázal v širokém úsměvu velké zuby, bílé pod úzkým černým knírkem.
Sandra se zastavila:
„A kde je Tillottama?“
„Buďte bez starosti! Hned se pro ni zastavíme, a přitom uvidíte, kde jsem se ubytoval. Prosím vás, abyste byli zítra večer mými hostmi, bude to malá oslava mého přestěhování.“
Z ulice Mahátmy Gándhího jeli okolo muzea a okolo university k fontáně Flóra.
„Co je to za vůz?“ ptala se Lea.
„Jeden z Fordových modelů. Líbí se vám?“
„Tahle kára s malým výkonem?“
Césare až povyskočil a užasle se podíval na Leu.
„Tak to je u vás kára, hm. A dovedla byste ji řídit?“
„Snad ano,“ odpověděla umírněně Lea.
Automobil zahnul na širokou cestu proťatou v pravých úhlech několika postranními krátkými uličkami. Trazis zabrzdil u vrat vily obehnané místo zídkou živým plotem z rovně zastřižených pichlavých keřů. Nevjel dovnitř, ale zahoukal. Na stupních nízkého schodiště se objevila Tillottama, potěšená návštěvou. Běžela k vozu a Italové na ni překvapeně hleděli. Nevěděli, že Trazis jí nařídil, aby se nastrojila jak princezna.
Opravdu, stála před nimi žena ze zkazek Mahábháraty nebo Rámájany, trochu udýchaná vzrušením. Jasné sárí z aloe vyšité zlatými hvězdami a obroubené stejným lemováním bylo pevně staženo širokým zlatým pásem s masivní čtvercovou sponou vykládanou ohnivými drahokamy. Těžká tkaná zlatá stuha připevněná ke sponě splývala vpředu. Volné dvojité smyčky lesknoucích se perel se křižovaly na pevných bocích. Čoli, živůtek, který se obléká pod sárí, byl z hedvábí černého jako uhel, s úzkými zlatými proužky. Krátké rukávy měla podchycené širokými starodávnými náramky s rubíny a s tyrkysem. Ještě masivnější náramky objímaly tenká Tillottamina zápěstí. Dvě šňůry perel, zlatý půlměsíc na prsou, zlaté kuličky na dlouhých řetízcích v uších a prolamovaná čelenka ostře vynikající v černých vlasech, všechny tyto skvosty měly i pro nezkušené oči Italů pečeť veliké starodávnosti. Sandra uhodla, že Tillottama si oblékla šat ušitý pro film. Tillottama se zarazila pod pohledy, které na ni byly upřeny, a prostým okouzlujícím pohybem indických žen si zakryla tvář cípem průhledného růžově fialového šálu, který jí spadal s hlavy.
Trazis se obrátil k Lee:
„Dovolíte, abych vám nabídl volant?“
Lea povzbudivě mrkla na vyděšeného Césara a sebevědomě si sedla na řidičovo místo.
Vůz se lehce rozjel a rychle nabíral rychlost. Na křižovatce Lea přidala plyn, a auto se otočilo na palec od obruby chodníku.
Trazis kouřil, uškliboval se, ale nakonec musel přiznat, že Lea je výborná řidička s tak rychlými reakcemi, jaké má málokdo.
„Kam teď?“ zeptala se úsečně Lea, vjíždějíc na Mořské korzo.
„Napravo, k té dřevěné bráně s prapory.“
Začali se protlačovat skrze hustý zástup k narychlo postaveným tribunám, na nichž se usazovalo vybrané obecenstvo. Bylo tam mnoho krásných žen, většinou v sárí, ale některé byly také oblečeny evropsky.
Sandra si všimla dvou hlavních typů indických žen. Vysoké, vznešené a klidné, s tvrdými „východními“ rysy tváře a se světlou pletí, to byly ženy ze severních a středních krajů. Druhé, tmavé, s velikýma očima, s kulatými tvářemi, menší, podobné cikánkám a právě tak temperamentní, sršící veselím, zosobňovaly drávidskou krásu jižní Indie.