Závody začaly. Vodní lyže byly pro Indii novinkou a mnohatisícový dav sledoval odvážné sportovce.
Rychlé motorové vlečné čluny se řítily s jedním nebo dvěma sportovci na tenkém nylonovém vlečném laně. Jejich rychlost rostla, a pojednou začaly krkolomné výskoky, obraty ve vzduchu a dlouhé skoky přes vysoké můstky. Pevně rostlá dívka v zelených koupačkách vyskočila a opsala ve vzduchu nízký oblouk třicet metrů dlouhý. Shodila jednu lyži, strčila pravou nohu do kličky na konci lana a uháněla, dělala klikaté obraty, stojíc na jedné noze jako baletka při tanci. Pak se v plné jízdě otočila zády k vlečnému člunu, a půvabně udržujíc rovnováhu rozpřaženýma rukama, posílala vzdušné polibky ohromenému obecenstvu, které hřmělo nadšením.
„To je neuvěřitelné!“ řekla Lea.
„Pokud vím, mají otáčivé vázání,“ odpověděl malíř.
Vysoký muž, svalnatý jako socha starořeckého vojáka, letěl se široce rozkročenýma nohama a otočil lyže v takovém úhlu, že úplně zmizely v pěně a v krůpějích. Zdálo se, že letí vzduchem a sotva se dotýká bosýma nohama zpěněné mořské hladiny. Celá pláž propukla v bouři nadšení.
„To, co dělala ta dívka, tomu se říká labuť na zádech, a to druhé je skluz naboso,“ vysvětlovala Sandra, nejpovolanější ve sportu.
Odvážný mladík se svaly řeckého zápasníka klouzal klikatě okolo břehu, chvílemi vzlétal skrze valící se vlnu skoro až na písek pláže, chvílemi se ztrácel znovu v zálivu, unášen vysoko zvednutým vlečným člunem.
Vítr zesílil a vlny u břehu se zvedaly výš. Podél příboje plul motorový člun, za nímž letěla na vlnách opálená dvojice. Jinoch a dívka spojili své čluny a uháněli s vítěznou odvahou jako bájeslovní lidé moře v pěně a v krůpějích.
Přihnal se rychlý kluzák, který táhl na vlečném laně pětiúhelníkového žlutého draka. Nedaleko tribun vyletěl drak asi třicet metrů vysoko. Pod ním visel za ruce na lehké kostře z hliníkových trubek gymnasta. Jeho vodní lyže skoro jako by hladily vrcholy obrovských kokosových palem skloněných nad vodou.
„To nemá meze, co dokáže člověk!“ zvolal Césare.
Lea s rozpálenými lícemi vyskočila. Ze zadní řady na ni zasyčeli a Sandra zatahala přítelkyni za ruku. Lea si sedla, podívala se na Tillottamu a řekla rychle italsky:
„Sandro, podívejte se, co je to s ní!“
Tillottama zvedla cíp své šály, aby skryla obličej.
Sandra se k ní naklonila a Lea, aniž se se Sandrou dorozuměla, položila Trazísoví nějakou „technickou“ otázku.
Tillottama zašeptala Sandře sotva slyšitelně:
„Dole jdou po pláži dva … jeden má turban … Vidíte, tam? To je on … Ramamurtí. Snažně vás prosím, dožeňte ho a řekněte mu všecko…”
Sandra uvažovala pouze vteřinu:
„Césare, vidím dole prodavače bonbónů. Doženete ho, než se ztratí v davu?“
A jako odpověd na překvapený Césarův pohled mu Sandra italsky vysvětlila, co má udělat. Malíř ji ani nenechal domluvit a běžel jako o závod.
„Kavalír!“ řekl Trazis s úsměvem za ním. „Co máte s Til-lottamou za tajemství?“
„Muži nás věčně podezřívají, že máme nějaké tajemství. Nevidíte, že jí není dobře?“
Trazis se podíval zkoumavě na Tillottamu.
„Zdá se, že bude nejlépe, když tě odvezu domů,“ řekl zamračeně.
„O nás nemějte starost,“ řekla Sandra, „ještě se chvíli budeme dívat a projdeme se po Mořském korzu k nádraží a tam si vezmeme taxíka. Tady se budou diváci stejně dlouho rozjíždět. Jsem vám velice vděčná za vzácnou podívanou.“
„Tak nezapomeňte, zítra. Určitě!“
Trazis se naklonil k Sandřině ruce a Lea zakroužila prstem nad jeho mírně plešatějícím temenem.
Sandra jí nenápadně pohrozila.
Italky se nemohly dočkat, až se producent a Tillottama protlačí k východu.
„A teď honem domů! Uložila jsem mu, aby Indy zavedl dál po pláži, k palmám, ale když si vzpomenu na Césarovu angličtinu…”
A vskutku, jazyk malíře zradil. Jakmile udýchaný a zpocený oba přátele dohnal, zapomněl v rozčilení všechna potřebná slova a dovedl pouze mumlat: „Wait, wait, sir, sir…,“ ukazuje na skupinu palem v dálce. Ramamurtí pokrčil rameny, chtěl jít dál, ale vtom Césara napadlo:
„Tillottama, Tillottama, wait!“
Ramamurtí sebou trhl, zbledl a spustil na Césara příval anglických slov. Malíř rozuměl jen každému desátému a znovu ukázal na palmy. Teď tam oba Indové bez odporu zamířili. Sandra koktajícího malíře vysvobodila a vysvětlila, kdo jsou.
„Bohové a milostivá karma mi vás poslali, drazí přátelé!“ uklonil se Ramamurtí hluboce Italům.
„Hloupost! Ale myslím si, že vám budeme moci ještě pomoct. Na zítřek jsme všichni pozváni k Trazisovi, proč byste i vy nemohl využít tohoto večírku a nedostat se do Trazisovy vily?“ řekl Césare.,My budeme pana producenta bavit, dokud Tillottamu neunesete.“ Sandra překládala a souhlasně přikyvovala.
„Italský přítel má úplnou pravdu,“ podotkl klidně Ana-rendra. „Musí se na zítřek všechno připravit a dohodnout se s Arvindem. Učitel sám nám nařídil, abychom mu dali vědět, aby byl nablízku…“
„Sám Šarangupta?“ divil se Dajárám.
„Bude krýt náš ústup, bude-li to třeba.“
„Dobrá, potom tedy přijdete k nám do hotelu zítra během dne. Ale bez Dajáráma. Američan by nás mohl náhodou také navštívit a všechno by se mohlo zkazit,“ řekla Sandra. „O všem se domluvíme.“
Indové se rozloučili a Italové šli pomalu za rozcházejícím se davem a uvažovali o novém dobrodružství, do kterého je vtáhla jejich dobrá vůle.
Sandra, Césare a Lea propustili taxík na zatáčce cesty, u které stála Trazisova vila, a začali se rozhlížet. Řídké svítilny byly hodně zastíněné stromy, a oni hned nepostřehli, že Dajárám na ně kývá. Čtyři Indové byli schováni pod visícími větvemi velikého platanu. Italové byli představeni Saranguptovi a hubenému automechaniku Arvindovi, který se netečně opíral o automobil. Lesknoucí se chladič auta trčel z hlubokého stínu. Čtyři světlomety, po dvou na každé straně, byly zapuštěny do masivní postříbřené mřížky, obrysová světla byla umístěna až u země, pod nárazníkem, ukrytým ve zvláštním chladiči, sahajícím pod spodek auta. Vysoká svislá žebra nad blatníky, hřeben uprostřed plochého krytu motoru a nad mřížkou veliká kovová písmena Olds-mobile. „Marie Panno, kde se tu vzalo takové auto?“ zašeptala Lea. Arvind jí vysvětlil, že kdysi pomohl jednomu bohatému darmošlapovi z veliké nesnáze. Teď mu ten boháč dal své nové auto, které dostal před dvěma měsíci z Ameriky.
„Vzal jsem si dovolenou na pět dní,“ pokračoval, „zavezu vás až do Madrásu a vrátím se přes Haidarábád.“
„Náš plán je tento,“ řekl Anarendra, který byl velitelem celé „operace“. „Arvind bude u auta, já a Dajárám vnikneme do vily, učitel se bude pro všechny případy procházet u hlavního vchodu. Sandra a Césare budou bavit hostitele a vy, Leo, kdyby došlo ke rvačce, odvedete Tillottamu k autu!“
„Pojedou tedy Arvind, Anarendra, Tillottama, Dajárám a já, pět lidí?“
„Právě tolik, kolik je v autě míst,“ řekl automechanik.
„Všichni nemůžeme odjet, to by bylo podezřelé,“ doplnila plán Sandra. „Já s Césarem zůstanu, vyslovíme hostiteli politování a přiletíme za vámi letadlem. To, že zmizela Lea, vysvětlíme tím, že jí nebylo dobře a odjela domů…”