„Nabídněte mi cigaretu, Césare!“ Sandra se na něho tázavě podívala.
Césare, podávaje jí pouzdro na cigarety, zvedl palec. Sandře zablýsklo v očích radostí.
Do jídelny vrazil Trazis s pistolí v ruce, s opuchlou a umazanou tváří. Za ním běželi s puškami v rukou Ahmed, řidič a sveřepý horal, který dělal zahradníka. Hosté leknutím vyskočili, převrhovali židle a sklenice s nápoji.
„V domě jsou zloději!“ zařval Američan. „Honem, pojďte honem! Nemohou být daleko. Odpusťte, dámy a pánové. Do domu vtrhli banditi! Utekli, ale já…“ Konec této věty hosté už neslyšeli a za okamžik se z ulice ozvalo vzteklé zaklení. Trazis zjistil, že jeho auto je bez volantu. Bylo slyšet hlasy mužů, kterým Trazis spílal a hrubě odpovídal na jejich pokusy o obhajobu.
„Mám dojem, Césare,“ řekla klidně Sandra anglicky,,že bychom měli jít domů. Hostitel už asi nebude mít tu pravou náladu.
Hosté začali volat telefonem své automobily a taxíky.
Trazis se vrátil. Celý zrudlý šel k telefonu.
„Řekněte nám konečně, co se vlastně stalo?“ zeptala se ho Sandra. „Vyběhl jste ode mě ze salónu jako šílený a zmizel jste. Přepadl vás někdo?“
Trazis se ohlédl po jídelně a vztekle se ušklíbclass="underline"
„Vy nic nevíte? Ale jděte! A kde je vaše přítelkyně?“
„Pokud jde o Leu,“ řekl Césare odměřeně, „přiběhla sem se slzami v očích a řekla mi, že jste ji urazil. Nepodařilo se mi ji zadržet, utekla mi a vzala si taxík, který jel okolo. Doufám, že se omluvíte.“ Trazis zvedl obočí, mávl rukou a sahal po telefonu. Césare dal na sluchátko ruku:
„Pane, vy jste urazil moji ženu! Žádám vás znovu, abyste se omluvil.“
„Jste opilý, pane Pirelli! Nechtě mě!“
„Já? Vy jste opilý, pane Trazisi! To přestává všechno! Pozvete nás k sobě, opijete se, útočíte na mou ženu a nakonec vrazíte mezi hosty s nabitým revolverem v ruce! To už přestává všechno!“
Trazis se dusil vztekem. Kdyby se tak mohl do toho Taliána trefit. Musel však couvnout.
Nuceně se usmáclass="underline"
„Omlouvám se vaší ženě i vám. Byla blízko ve chvíli… hm … rodinného výstupu, nevěděla vůbec, oč jde, a pletla se do toho. Musel jsem ji odstrčit, a toho lituji. Ale teď, promiňte, musím rychle zavolat policii.“
Hosté se začali rozcházet.
„Zřejmě to všechno dopadlo výborně,“ řekl malíř Sandře, když jeli v autě do hotelu.
Sandra se zeptala:
„Teď do Madrásu?“
„Ano, podle plánu. Letenky jsou objednány. Já pro ně zajdu a vy připravíte věci v hotelu. Letadlo letí ve dvě hodiny v noci, a musíme se vytratit dřív, než se náš milý hostitel začne znovu domáhat vaší přízně. Všechno jde znamenitě, milá Sandro!“
Césarova jistota by byla mnohem menší, kdyby zaslechl rozhovor dvou mužů u pokladny letenek.
„Měl jsi pravdu,“ pravil ten s černými brýlemi, „to je on, ten zatracený Talián, který utekl v Kapském Městě. Shrábneme tisíc dolarů.“
„To bych rád věděl, proč se s ním jeho pán tak pára. Od-krouhnout ho a hotovo! Nač s ním takové ciráty!“
„To není naše věc. To zatím nejde. My se na to můžeme vyfláknout, platí nám, tak co…”
Anarendra dohnal Tillottamu, Leu a Dajáráma až u pla-tanu, kde stál automobil. Arvind čekal s otevřenými dvířky a přešlapoval netrpělivostí. Obrovské auto se rozjelo naprosto tiše.
Byla tu opravdu jen čtyři místa i s místem pro řidiče, protože zadní sedadlo bylo odděláno. Obě ženy se posadily na jedno sedadlo a pevně se přitiskly k sobě na safiánu, měkkém jako rukavice z jemné kůže, prošívaném do úzkých příčných válečků.
Auto projelo tovární čtvrtí Parel a Dadar, vjelo prudce na hlavní silnici a zpomalilo na Šajónské hrázi, kde nepřetržitý proud aut a povozů jel oběma směry. Konečně se auto dostalo na volnou silnici, a v tu chvíli čtvereček rychloměru, svítící slabým zeleným světlem, začal stoupat po dlouhé lince. Vzduch tlumeně hučel, klouzaje po střeše. Lea ještě včas zahlédla ukazatele odbočky do Lónávly.
Vůz letěl jednotvárnou tmou po široké silnici, snadno předháněl a nechával za sebou dopravní prostředky, které jely stejným směrem.
Ručičky na černém čtvercovém číselníku s jemnými soustřednými světélkujícími čárami uprostřed předního štítku ukazovaly jednu hodinu v noci, když se po dlouhém stoupání před nimi objevila světla Púny. Od jihu se přiblížily Stolové hory. Teď vjeli do kraje, který neznali. Auto míjelo smutné rovné ulice bývalého anglického vojenského městečka. Ještě jeden přejezd, a zase je noc, prorážená světlem světlometů na prázdné silnici.
Těžká obluda oldsmobilu seděla na zemi a vtiskovala se do silnice. Čtvereček rychloměru se pomalu posunoval doprava. Vlevo nahoře se na jeho ciferníku rozsvítilo červené světlo.
Ozval se hluboký monotónní zvuk.
„Co je to?“ naklonila se Lea k Anarendrovi, neodvažujíc se vyrušovat Arvinda.
„Výstraha! Největší rychlost stodvacet mil! Dvě stě kilometrů!“ houkl Arvind.
Měkká těžká chvoj šlehla ty, kdo seděli v autu na předním sedadle.
Daleko vpředu, kam až dosahovala záře světlometů, se jako šedý přízrak mihl vůz s párem volů. Arvind zpomalil, ale přesto projel okolo vozu tak prudce a s tak hrozným sviš- těním pneumatik, že si všichni až nyní uvědomili, jak uhánějí.
„Prosím, přitáhněte si lip řemeny!“ zvolal řidič.
Všichni si poslušně připjali široké pásy jako v letadle.
Vzrušení začínalo slábnout, dostavovala se ospalá únava.
Obloha nalevo na východě se jasnila. Na širokém okraji silnice Arvind auto pod kopcem zastavil. Bylo zvláštní ticho. Všem znělo v uších a pohybovali se nejistě, jako po nervovém otřesu. Odepjali řemeny a vystoupili z auta. Arvind stiskl knoflík. Kryt motoru vyskočil vzhůru. Prohlédl motor, otevřel prostor pro zavazadla a vytáhl plechovky s pohonnou směsí, kterou Dajárám a Anarendra nalili do prázdné nádrže.
„Museli jsme si vzít pořádnou zásobu. Žere jenom nejlepší směs speciál, a do Béngalúru takovou neseženeme,“ vysvětloval Lee, která k němu přišla.
„Je to ještě daleko?“
„Do Béngalúru? Asi tři sta padesát mil, kolem pěti set padesáti kilometrů.“
„A odtamtud?“
„Asi čtyři sta kilometrů do Madrásu.“
„Víc ne?“
„Ne! Vám se to zdá málo?“
„Ne. Ale ted už nás nedohoní. Proč tedy takový děsný závod se smrtí?“ Lea se něžně dotkla řidičovy bledé tváře, „vy se přivedete do hrobu a nás taky.“
„Dám si pozor. Tak, hotovo! Sedněte si! Hned pojedeme! S jídlem budeme muset počkat. Nezastavíme se ani v Dhár-váru, ani v Hubli, obědvat budeme v Béngalúru…” Anarendra to anglicky opakoval Lee.
„Neměla bych vystřídat Arvinda, aby si odpočinul?“ zeptala se.
Anarendra to považoval za žert, ale Tillottama mu řekla o jejím řidičském umění.
„Teď vystřídám Arvinda já,“ řekl Anarendra, „a potom poprosíme taky vás.“
Závod trval už šestnáct hodin. Řídila Lea, která si brzy zvykla na vůz. Arvind a Anarendra dřímali, za jejich zády spala Tillottama, s hlavou na sochařově rameni. V Koláru Lea zabloudila a taktak se protlačila úzkými postranními uličkami. Uběhlo ještě půldruhé hodiny, a Lea projela okolo Čittúru a zahlédla pouze příkré taškové střechy domů. Silnice klesala do širokého údolí nějaké řeky a ostře zahýbala vpravo. Daleko na jihu se objevila železnice, která opustila silnici za Béngalúrem. Arvind se narovnal, rozhlédl se, zapálil si a poprosil Leu, aby zastavila.