„Rozcvička! Poslední! Za dvě hodiny jsme v Madrásu!“
Když si odpočinuli, Lea byla vyznamenána čestným místem vedle řidiče. Arvind teď jel mnohem pomaleji.
Do města vjeli po široké Punamské třídě, dvakrát přejeli železniční trať a rameno řeky, ostře zabočili od Pevnosti svatého Jiří na krásnou třídu Maunt, kde byl hotel, který byl dříve místem dostaveníček. Auto ještě ani nepřijelo k širokému schodišti hlavního vchodu, a už z portiku vyběhli Sandra a Césare.
Sandra přítelkyni něžně objala:
„Pokoje jsou objednány pro všechny. Tillottamu si vezmu k sobě. Nebuďte překvapeni, až uvidíte ve svých pokojích zbrusu nové kufry, v každém je jenom několik knih. Koupila jsem je s Césarem, Dajárám a Tillottama by nebyli váženými cestujícími, kdyby neměli zavazadla. Anarendra a Arvind jsou se svým úžasným automobilem velmožové, jejich kufry,zůstanou v autě.“
Arvind vysadil své cestující a slíbil jim, že se vrátí, jakmile v garáži auto umyjí, prohlédnou, namažou. Náhle všechny udivila Tillottama. Uklonila se hluboce Arvindovi a autu, koncem své šály utřela s krytu motoru vysoký prach, přitiskla rty na jeho lesknoucí se povrch a řekla něco, co zaznělo jako libozvučný mluvený zpěv.
„Říká,“ překládal vážný Dajárám, „že si z dětství pamatuje pohádku o modrém voze. O voze, který unášel lidi daleko od strachu a od utrpení do jasného, širého světa. Pohádka se vyplnila, vůz je tady, a je to náhoda, že je modrý?“
Kapitola 8
APSARA TILLOTTAMA
Malíř Césare byl nenadále přepaden. Večer v uličce u samého hotelu se na něho vrhli čtyři muži, svázali mu ruce a kamsi ho vlekli. Césare se zoufale bránil, volal o pomoc. Tu ho udeřili do hlavy. Tři týdny ležel v nemocnici s otřesem mozku. Bezpochyby nešlo o Trazisovu pomstu, protože ho chtěli někam odvést.
Italové se domnívali, že přepadení je spojeno s černou korunou. Najali si dům, kam brzy přijel kapitán Callegari. Nyní byl celý kruh přátel, kromě poručíka Andrea, pohromadě.
Po Césarově zranění je pocit bezpečnosti a klidu opustil. Lea si koupila samočinnou pistoli a naučila se střílet, nikdy se s ní nerozloučila.
Podle mínění Callegariho bylo načase, aby odjeli, když ne z Indie vůbec, tedy jistě z Madrásu. Sandra a Lea s ním souhlasily, ale nedalo se nic dělat, dokud se Césare úplně neuzdraví.
V předvečer Césarova návratu z nemocnice navštívil Italy Dajárám s radostnou zprávou, že se jemu a Tillottamě poštěstilo dostat všechny potřebné doklady a svědecké výpovědi. Tillottama vymyslela plán, podle kterého začali obcházet město, od ulice k ulici, dům od domu. Našla dům svého strýce, jediného z madráských příbuzných, kteří zůstali naživu. Bydlel v témže domku v čtvrti Triplikane jako v osudném roce 1947.
Brzy bude soudní řízení pro obnovení Tillottaminých občanských práv a pak se budou moci vzít.
„A odjet odsud!“ zvolala radostně Lea.
„Hned ne. Já jsem přece začal modelovat Tamu.“
„To je báječné! Přijdeme se podívat.
„Na dívání je ještě čas. Ale já vás chci všecky pozvat, abyste k nám přišli, protože brzo přijede ze Saláme můj přítel Rus, geolog, pamatujete se na moje setkání v Kašmíru? Césare už bude moci v tu dobu také přijít.“ „Přijdeme jistojistě,“ slíbila Lea, „ráda bych se seznámila s ruským vědcem. Ale…,“ zarazila se, „udělat sochu, jak jste chtěl, to přece trvá dlouho. A my odjedeme. Vy zůstanete tady dva, vy a Tama, sami v celém městě. Kdo ví, možná že vás Trazis najde. Myslím, že by to mohlo být nebezpečné i pro Césara.“
Ramamurtí se shovívavě usmál a začal odporovat s umí-něností, kterou neměl ve zvyku. Bylo vidět, že je příliš zaujat svou prací a nechce, lépe řečeno nemůže myslet na nic jiného.
Dajárám Ramamurtí se vrátil domů až kvečeru, po tom, když se dlouho toulal po jižním předměstí Madrásu, kde si s Tillottamou pronajali zbrusu nový bungalov u samého mořského břehu.
Dajárámův pokoj, který byl jeho ložnicí i ateliérem, měl nízké a velmi široké okno přímo na moře. Sochař rozevřel obě jeho polovice. Do pokoje vnikly vlhký mořský vítr, šumění vln a pobřežních palem, večerní hlasy ptáků. Malířský stojan s náčrtky uhlem a křídou a dva sochařské podstavce s nedokončenými skicami v hlíně stály u okna. U stěny proti druhému oknu se tyčila nedokončená socha v životní velikosti pečlivě zabalená do mokrého plátna.
Dajárám si sedl k oknu a zapálil si cigaretu.
On, Dajárám Ramamurtí, žije nyní za peníze svého guru, a jediné, čím může oplatit svůj veliký dluh i učiteli i všem, kdo s ním v těžké době stáli bok po boku, je, že vytvoří sochu.
Ale jeho úkol je veliký!
Pracoval jako posedlý, s nadšením, vděčností a láskou. Osud mu dal model skoro nadpřirozeně dokonalý. Po čem směl více toužit?
A veškeré jeho nadšení se rozbíjí o jakousi slepou, kluzkou, nepovolnou stěnu.
S hanbou si připomínal, co se stalo, když začínal pracovat. Udělal mnoho náčrtků Tillottaminy hlavy, zachycuje její nejrozmanitější pohyby a výrazy, a začal s náčrty její postavy v oděvu, neodvažuje se ji poprosit o více. Tillottama ho napjatě pozorovala, dívala se mu na jeho kresby přes rameno. A jednou, když se trápil, chtěje nakreslit linie jejích ramen, poprosila ho, aby se obrátil. Slabé šustění mu prozradilo její úmysly. Shodila svůj lehký oděv a vzpřímila se před ním v celé nádheře své nahoty, pobledlá, soustředěná.
Dělal náčrtek za náčrtkem, pouze tu a tam ji prosil, aby změnila postoj.
Kreslil dlouho, a když viděl, že by mohla únavou padnout, vzpamatoval se a přestal pracovat.
„Sedni si i ty, můj milý,“ řekla, třebaže zřídka používala tohoto oslovení, které z jejích úst bylo obzvlášť něžné. „Řekni mi pravdu, ale jenom pravdu, o sobě i o mně. Co máš tady?“ Položila mu svou ruku na jeho hruď tam, kde je srdce. „Vidím, že trpíš, že jsi nejistý, smutný. Jako kdyby tě opouštěly síly. A já vidím, že to není kvůli mně. My jsme se navzájem příliš sblížili. Je to snad špatné pro tebe, můj milý?“
„Jak může být špatné největší štěstí darované bohy?“
„Co ti tedy překáží a nedovoluje, abys tvořil?“
„Když tě tvořím znovu z hlíny a z kamene, přemáhám všechno temné, co se objevuje ve mně a co je možná taky v tobě. Jestli dokážu povznést se na tak vynikající tvůrčí čin, potom překonám také všechno ostatní.“
„Snad by bylo lépe, kdybych odešla…, opustila tě?“ Poslední slova pronesla Tillottama skoro neslyšitelně.
„To nesmíš! Nikdo tě nemůže vyrvat z mého srdce. Ale jestli to potřebuješ ty, potom je věc jiná!“
Místo odpovědi vztáhla k němu obě ruce. Dajárám je uchopil a v návalu lásky a nadšení ji přitáhl k sobě. Všechna krev jí ustoupila z tváře, rty se jí rozevřely a dech se jí zatajil.
Ramamurtí ji zvedl. Lehký sten se vydral z jejích úst, když pevně objala jeho pevná ramena.
A vtom se vzpamatoval. Spásné slovo „nezapomínej“ zaznělo znovu v jeho vnitřním sluchu. „Jiné, jiné, všechno bude jinak…,“ opakoval, když nesl Tillottamu v ateliéru. S nekonečnou něhou ji položil na stupínek, podstavec pro model. Tillottama otevřela zeširoka užaslé oči a uviděla v jeho tváři soustředěnost s nádechem zasmušilosti, skoro zoufalství.