Dům na břehu moře se proměnil v útulek dvou poustev- níků. Dajárám a Tillottama trávili v ateliéru celé dny a nezřídka také noci.
Ponenáhlu se stále jasněji ukazovalo, co je třeba v Anu-pamsundartině soše vyjádřit, a tak vyvstávala v plném rozsahu nadlidská nesnadnost úkolu. Nestačilo do krajnosti vy soustruhovat živočišnou dokonalost, musel ji naplnit jasným a silným plamenem myšlenky, vůle, lásky, trpělivosti, pochopení, dobroty a péče, vším, čím žije duše člověka, duše ženy.
Bohové, jak to splnit?!
Postoj sochy umělec už dávno rozhodl. Jednou uviděl Til-lottamu klečící na mořském břehu, hledala mušle. Kolenem se dotýkala země, druhá noha se opírala o prsty. Levou rukou, zvednutou do týlu, se přidržovala vlasy rozplétané větrem, a pravou, napřímenou, s roztaženými prsty, měla zabořenu do písku. Zavolal na ni, otočila k němu tvář se široce otevřenýma očima, soustředěná v svých myšlenkách. Za okamžik se jí tvář rozsvítila jejím zvláštním, nevýslovně milým úsměvem. Zvedla se na konečcích prstů, pružně narovnala své tělo. V tu chvíli umělec spatřil Paramrati-Tillot-tamu, malounko ohnutou, s rameny dozadu, přidržující si vlasy v týlu. Nataženou pravou ruku odchýlila na stranu, jako by něco odstrkovala, pevně sevřené nohy se napjaly, narovnávaly se v kolenou. Okamžik prudkého a svižného ohybu těla splynul s probuzením zamyšlené, skoro smutné tváře, ozářené přívětivostí a radostí. Jedinečnou vteřinku přechodu v těle i v duši dovedl umělec zachytit a zapamatovat si. Lepší postoj pro sochu nemusel hledat!
Ramamurtí dovedl velmi brzo udělat studii sochy.
Čas plynul, a čím více se socha blížila k svému dokončení, tím byl neklidnější. Víra ve vítězství, která ho naplňovala, když začínal pracovat, tála každým dnem. Strach se ho zmocňoval stále silněji …
V okně se ukázala Tillottamina hlava. Šla se koupat. Když uviděla, že Dajárám u okna kouří, udělala indický zvoucí pokyn prsty rukou, držíc dlaně od sebe. Dajárám vyskočil z okna a oba se pustili po travnatém svahu.
Vyšli na břeh. Mlha zakryla dálky a proměnila břeh v pří-zračný palác s bludištěm stříbrných prosvítajících stěn. Bronzová Tillottama byla v tom rozplynulém, nehmatatel-ném světle jako jediná živá skutečnost, zřetelná, zarážející jistotou.
Tillottama hleděla na Dajáráma a viděla ho právě takovým jako poprvé v chrámu Kandarji Mahádévy.
„Tamo!“ Dajárám padl na kolena.
Tillottama chtěla něco říci, a zalkla se. Po dlouhé touze, po Dajárámově žárlivosti, po zoufalství neuskutečněných tužeb jí radost ze smyslné lásky otřásla do nejzazších hloubek její bytosti. Krátký potlačený vzlykot se z ní vydral.
Tillottaminy černé vlasy byly rozhozeny na písku, její kulaté tváře hořely, její rty šeptaly slova lásky a díků. Přehrada, která je dlouho oddělovala a zdála se pevnější než železná stěna, se rozplynula jako dým, jakmile se rozhořely plameny opravdové lásky.
Mlha se rozptýlila, moře se v prvních záblescích červánků zbarvilo modrošedě a písek zrůžověl. Tillottamino tělo na něm vypadalo tmavé, litinové, jako odlité z prapůvodní hmoty, oči jako studnice tajemství, proužek pravidelných zubů v pootevřených rtech jako nádherné perly. Černé tahy obočí zdůrazňovaly modř okolo víček, pružné ruce měla zkřížené pod týlem, ňadra se vysoko zvedala a podlouhlý důlek jejího těla se prohloubil. Ještě dokonalejší a zřetelnější byly všechny linie, vybroušené nárazem vášně. Tato nová krása byla tělesně hmatatelná také pro něho, který si na okamžik pomyslil, že dělat její sochu musí právě teď.
Dny ubíhaly. Dajárám skoro nejedl, nespal, celý hořel tvůrčím nadšením, které někdy přecházelo v nebezpečné vytržení, podobné vytržení, jakého dosahují jogínové a sád-hové …
A jednoho dne byla socha dokončena.
Tillottama měla divný pocit. Socha nebyla taková, jak si ji představovala. Byla skvělá, ale Tillottama nepociťovala radost.
Dajárám byl také nespokojený. Celé hodiny zlepšoval nepozorovatelné maličkosti. Byl neklidný a bezděčně odkládal dokončení sochy, jako by se bál přiznat se k svému neúspěchu, k tomu, že víc neumí. A přesto tento okamžik musel jednou přijít.
Umělec stál a prohlížel si každou vrásku vlhké hlíny.
„Konec! Vidím mnoho chyb, ale víc neumím. Není to takové, jak jsem si představoval, jak jsem zamýšlel. Ale ať, víc nemohu.“
Bledé a zhublé je oba zastihl ruský geolog Iverněv, který, protože Dajárám. mlčel, měl podezření, že něco není v pořádku.
Ramamurtí vzpomínal na svůj někdejší výlet do neznáma, na společnou vyjížďku a na rozhovor plný důvěry, a měl velikou radost, když se díval na jemnou geologovu tvář, opálenou do světle červena, a když slyšel jeho rozpačitou angličtinu s nezřetelnými koncovkami slov a se zvláštním hrčivým,ir“. Vítr vnikající do okna čechral jeho měkké, do barvy lnu vybledlé vlasy a odnášel popel z jeho dlouhé ruské cigarety. Radostný úsměv ozářil jeho tvář. Umělec si pomyslil, že tak upřímně a radostně se může smát pouze člověk ze severu, který má světle modré oči. V úsměvu dětí jihu je vždycky něco skrytého.
Iverněv vstal, vzrušeně se prošel po pokoji a znovu se usmáclass="underline"
„No a ted mi ukažte tu, kterou jste unesl. Je to možné?“
Dajárám zavolal Tillottamu, která si oblekla své černé sárí a vzala si skleněné náramky indické vesničanky. Geolog se na několik okamžiků zarazil, přetřel si oči a potichu se zasmál. Na tázavý umělcův pohled řekl zdrženlivě:
„Copak apsary potřebovaly poklony? A vy, vy jste přece apsara! Tillottamo, mohu vám tak říkat taky já?“
Tillottama, která odhalila evropsky svou tvář obdivnému pohledu hosta, se ostýchavě indicky poklonila se složenými dlaněmi…
„Podívejme se, kde se schovávají!“ bylo slyšet v okně zvonivý Lein hlas.
Tillottama jim radostně vyběhla naproti a uviděla Sandru a Césara, hubeného, s vpadlými očima, který šel vedle čer-venolícího šedivého muže v námořnickém stejnokroji. Přivítala je.
„A my jsme si už mysleli, jestli vám něco neudělali Trazi-sovi kumpáni!“ řekl Césare. „Báli jsme se o vás, a tak jsme se na vás přišli podívat. Kam jste tak zmizeli?“ „Pořád jsme pracovali,“ usmál se provinile Ramamurtí a seznámil Italy s ruským geologem.
Lea si sedla vedle nich, aby mohla ukojit svou zvědavost.
„Co jste to vlastně vyrobili?“ zeptal se Césare, dívaje se na zabalenou sochu. „To nám musíte ukázat. Třebaže jsem malíř reklam, jsme přece jenom kolegové…”
Dajárám vstal a chvějícíma se rukama stáhl se sochy plátno. Zavládlo ticho. Lea zatajila dech, pootevřela ústa, a umělec s velikou úlevou poznal, že se jim socha velmi, opravdu líbí.
Odhrnul záclonu a světelné paprsky zahrály na vlhké hlíně jako na živé Tillottamině pokožce, jako by se skřítci slunce spustili z nebe a začali pobíhat po soše, záříce, smějíce se a radujíce se. Jejich veselými plaménky přiměla čarovná jemnost umělcovy práce tělo apsary, nebeské družky smrtelných lidí, aby se jeho linie vlnily jako živé.
Mladá žena byla prohnutá prudkým trhnutím, přidržovala si těžké copy v týlu a odrážela se rukou od země. Nohy měla napjaté jako silná péra, zvedajíc amforu širokých tuhých kyčli. Nad tímto středem ženské síly se nakláněl dozadu tenký trup a nastavoval nebi i slunci polokoule vysokých ňader. A dalším stupněm snahy zvednout se byla dlouhá silná šíje, držící zpříma hrdou hlavu. Tvář, ozářená láskou a myšlenkou, chovala kdesi v obrysech víček, obočí a úst snivý smutek nejistoty.