Tillottama hleděla na sochu, jako by ji viděla poprvé.
Césare se podíval na indického kolegu skoro se zděšením:
„Pašák!“ A ohnivý Ital objal Inda.
Všichni spustili najednou. Ateliér hlučel italštinou a angličtinou. Tillottama vyběhla a úkradkem se podívala na Rusa. Ten seděl nenucené opřený o kuřácký stolek, hlavu obrácenou k soše, a zdálo se, že si jí už nevšímal.
„Co chcete dělat dál, Dajáráme? Odlít ji do bronzu, nebo vytesat z kamene?“
„Nevím,“ přiznal se upřímně umělec. „Rád bych ji vytesal z dakšinského čediče, z toho, z kterého se tesaly staré sochy v Karli a v Élóře, ale bojím se, že na to nebudu mít ani dost sil, ani čas.“
Kouř cigaret se táhl od okna a všichni se dívali na posmutnělého Inda, který neodvracel zrak od svého díla. První porušil mlčení ruský geolog:
„Dajáráme, vyslechněte mě pozorně! Dostávám tady od naší vlády hodně peněz. Víte, že nejsem přítel nakupování, že jsem svobodný … Počkejte!“ Rusův tón byl rozkazovací. „Proto budu-li moci zaplatit nějakou částku na vaši sochu, bude to pro mě milý dar vaší zemi, kterou jsem si velice zamiloval. Ne, vy nemáte právo odmítat. Nejde přece o vás. Jde o osud sochy, která vám už nepatří. Vím, že byste dostal peníze taky tady, ale kdy! Nesmí se riskovat! Přijměte to od Rusa jako znamení společného snažení a společných citů…”
„Ne, dovolte, vy myslíte rychleji než my!“ vmísil se Césare. „Ale věřte mi, že jsem chtěl udělat stejný návrh. Donedávna jsem byl chudý malíř. Kdo už vám má, Dajáráme, rozumět, když ne já. Náhoda mi přinesla slušnou částku peněz. Musíte přijmout tuto částku od nás.“
Trapné rozpaky se projevily na Dajárámově tváři.
„To je výborné!“ řekl smířlivě Rus. „Přispějeme společně na znamení společného přátelství.“
„Tedy po dvou tisících, a nechť je apsara Tillottama odlita v téže dávné slitině, kterou připravili vidžajnagaramští hutníci! Že je to mnoho? No, když něco zbude, tak to vrátíte mně i panu Pirellimu. Ale nezapomínejte na dopravu! Tady je šek!“
„Vy znáte vidžajnagaramskou slitinu?“ podivil se Rama-murtí.
„Trochu jsem studoval dějiny techniky země, která mě pozvala, abych v ní pracoval! Staří Indové byly mistři, pokud jde o kovy.“
„A vy znáte všechny slitiny?“ zajímal se Césare.
„Co vás napadá,“ usmál se Rus. „Na celém světě je jich mnoho!“
„Ne, já mám na mysli kovy, kterých se užívalo ve starověku.“
„Trochu jsem je studoval. Ale archeologové objevují každoročně něco nového. Ukazuje se, že už staří hutníci dávali do slitin nejrozmanitější přísady. Možná že taky takové, které dosud neznáme.“ „Copak jsme dodnes nepředstihli starověk?“ zeptala se Sandra.
„Přijde na to v čem! Staří mnoho dosahovali tak říkajíc oklikou. Chcete-li příklad, tedy břitvy z černého bronzu, zvláštní slitiny s vzácnými kovy, která má tvrdost wolframové oceli, z mykénských vykopávek, zhotovené mistry před třemi tisíci roky. Nebo meč ze slitiny, v které je vanadium a mangan, vyzvednutý z mořského dna ze ztroskotané lodi…”
„Bože, to je zajímavé! To jsem nevěděla!“ zvolala Sandra. „To jsou podmořské nálezy…” Sandra se na varovný pohled kapitánův zarazila. Ale Césare překypoval důvěrou k Rusovi.
„Z čeho může být černá slitina, která ležela v moři tisíce roků a které se vůbec nic nestalo? zeptal se odvážně.
„To nevím. Záleží na tom, co z té slitiny bylo uděláno. Vezměte známý železný sloup v Dillí, zhotovený před půl druhým tisícem let z černého železa, které nerezaví. Je osm metrů vysoký, váží šest tun a je sám o sobě dokladem nemalého umění, o kovu ani nemluvě … Možná že ten váš černý kov je taky takové železo?
Césare se odhodlal a vypravoval Iverněvovi o černé koruně.
Všichni si všimli neobyčejného vzrušení ruského geologa.
„Tak to jste vy, ti Italové!“ zvolal, jakmile malíř znovu nabral dech. „To je náhoda! Pak vám řeknu něco, co vás bude zajímat!“
Třebaže Iverněvovo vyprávění o nezapomenutelném večeru jeho zasnoubení v Leningradě bylo krátké, mohl ho taktak dopovědět do konce, zasypán otázkami Italů. Rozruch, který vypukl, zastavila nakonec Sandra.
„Jde tedy o pověst, kterou znají historikové a archeologové. Potom je jasné, co chtěl profesor Deragazi!“
Iverněv ztratil svůj obvyklý klid a vyskočiclass="underline"
„Promiňte, prosím, slečno, vy jste řekla Deragazi? Kde jste se s ním sešla?“
„V Kapském Městě,“ odpověděl Césare. „Ten podivný profesor mi nabízel za tu korunu obrovskou částku. Vy ho taky znáte?“ Iverněv neodpověděl, vstal a začal se procházet po pokoji.
„Černá koruna s šedými kameny,“ mumlal, „šedé kameny, kde jsem to jenom slyšel o šedých kamenech? Aha!“ vykřikl pojednou, nápadně oživuje. „O šedých kamenech mi povídal můj přítel, leningradský mineralog. Kameny ukradené v muzeu … ukradené! Musím mu napsat… Myslíte, že hlavně ta koruna byla příčinou onemocnění vaší ženy?“ zastavil se u Césarova křesla.
„Myslím si to, nevím, jaká by mohla být jiná příčina. Nikdo nepotvrdil moje dohady. Chci o tom promluvit s některým vědcem, ne s úzkým odborníkem, těch mám dost, ale s člověkem s všestrannými vědomostmi.“
„Já napíšu svému učiteli Vitarkanandovi,“ vmísil se Da-járám. „To je znalec starověkého umění a má rozsáhlé vědomosti. Možná že pomůže vysvětlit původ té koruny?“
„Jestli máte vy pravdu a vězí to v té koruně, potom se nedivím, že se dost lidí snaží, aby se jí zmocnili.“
Geolog si zapálil další cigaretu, vzal si Tillottamou nabídnutý čaj a pokračovaclass="underline" ,Já znám taky vědce s všestrannými vědomostmi, lékaře a biologa, je to doktor Girin. Při-jedete-li na sjezd psychofyziologů do Dillí, budete se s ním moct sejít. Jak dlouho tady ještě budete?“
„V Madrásu, či v Indii vůbec?“
„V Madrásu, abych dostal ještě odpověď od svého přítele mineraloga, a v Indii, jestli hodláte navštívit Dillí.“
Italové se dorozuměli pohledem:
„My jsme chtěli zůstat tady tak dva týdny, do polovice října,“ odpověděl za všechny kapitán Callegari, „a potom jet do Kalkaty a do Urisy.“
„Ale můžeme jet hned do Dillí!“ dodala Lea a mrkla na Césara. „A do Kalkaty potom!“
„Výborně,“ řekl Iverněv. „Dejte mi svoji adresu, a mně pište sem, na tuto adresu.“ A dal jim svou navštívenku.
Iverněv se všem uklonil indicky, na chvilku se zastavil před sochou apsary, cosi rychle pronesl a odešel.
„Co to povídal?“ zeptala se Tillottama, která se dívala za hostem z daleké a chladné ruské země.
„Řekclass="underline" ,Květ na úsvitu,“ odpověděla Sandra. „Ale já bych to nazvala jinak:,Úsvit na květu.“ „První i to druhé je správné!“ zvolala Tillottama. „Tělo apsary je opravdu květ na úsvitu, ale její duše je úsvit na květu. Mají tedy pravdu oba!“
Po velmi širokém schodišti ze světlého kamene vešli Tillottama a Dajárám do místnosti umělecké výstavy v levém křídle muzea vystavěného jako palác v dnešním slohu.
Obrovské sály, plné světla a vzduchu, podlahy a schody šedomodré, kovové věci a zábradlí ze stříbřitého hliníku. Okna přes celou stěnu, místy křišťálově průhledná, místy jemně opalizující…
Na výstavě bylo málo lidí. Ale slepá ulička postranní chodby se pořád plnila návštěvníky.
Červenohnědý kov sochy s nafialovělým nádechem zdůrazňoval všechny linie těla. Skromný nadpis „Dajárám Ra-mamurtí: Apsara“, hrubé šedé plátno, kterým bylo potaženo dřevo podstavce, kout prázdných žlutošedých stěn. A nic víc!