Vzrušená, zmatená Tillottama se schovávala za závěsem na vedlejším schodišti, odkud bylo vidět i slyšet všechno, co se dělo u sochy. Viděla se jako v mlze, nahá a bezbranná, vystavená soudu zástupu. Kritické poznámky, které zaslechla, přijímala jako urážku svého milého.
Hlasy zřejmě patřily uznávaným znalcům. Tito lidé stáli až u sochy a prohlíželi ji a mluvili o ní.
„Ošklivé tělo,“ řekla s opovržením hubená žena v evropských šatech, „Podívejte se, jaké má kyčle a neskutečně štíhlý pas.“
„To je vasnottedžak, smyslné chápání podoby ženy,“ zazněl silný hlas, „návrat k starému primitivismu!“
„Je nepochopitelné, co tím chtěl sochař říct, třebaže je na tom něco dynamického, něco…”
„Nic na tom není, je to prostě stylizované podle starého kánonu!“
„Má příliš mnoho živočišné síly! Přímo se rozplývá chtíčem!“
Tillottama ustoupila a zacpala si uši. Chtěla by vyběhnout, zakrýt sochu svým tělem a zakřičet: „To není pravda! Copak to nevidíte?“
Ale Dajárám, plný sebevědomí, se na Tillottamu usmál. „Ať je to kdokoliv, neboj se jich. Jejich zdánlivé vědění je ve skutečnosti slepota. Pojď!“
Ramamurtí vzal Tillottamu za ruku a svedl ji ze schodiště.
Diváci poznali v Tillottamě model a uhodli autora. Tillotta-ma zčervenala, zakryla se šálem, vrhla na sochaře vyčítavý pohled. Ramamurtí však do rozpaků nepřišel. Nenucené a vesele se uklonil těm, kdo chtěli upřímně vyjádřit své nadšení nad jeho apsarou.
Tillottama přemohla ostýchavost a ohlédla se. Nevrle, nespokojené tváře byly pouze blízko sochy. Desítky lidí stály opodál a nespouštěly z apsary obdivné zraky.
„Úsvit, v kterém je dosud mnoho tmy,“ řekl si muž s velikými zlatými brýlemi, „ale docela jistě úsvit!“
„To je to pravé,“ pomyslil si Dajárám. „Mnoho tmy je v Tillottamě i ve mně. Socha je dobrá a příští musí být ještě lepší.“
DÍL ČTVRTÝ
OSTŘÍ BŘITVY
Kapitola 1
KAMENY V STEPI
Selezněv viděl Girina podruhé, v bílém plášti se mu ted zdál jiný, neznámý a přísný. V dusné sklepní laboratoři špatně osvětlené nízko zavěšenými žárovkami sedělo u dlouhého stolu několik lidí, starých i mladých. Poslouchali Girina, jenž rázně chodil sem a tam podél stolu.
„Innokentij Selezněv přijel z východní Sibiře, aby našel vysvětlení nevysvětlitelných halucinací, které se u něho ukázaly po zranění na frontě a zvlášť zesílily po náhodné otravě houbami. Halucinace záleží v nejasných znepokojujících viděních. Tyto pocity se zostřují, má-li dojem, že na něho číhá smrtelné nebezpečí. Stíny zvířat známých pacientovi jenom z obrázků, jako slonů, nosorožců a velkých koč-kovitých šelem, se objevují a mizí hned po jednom, hned v celých houfech. Máme důvod se domnívat, že se jedná o velmi vzácný případ projevu podvědomé paměti, zděděné informace, podle dnešní kybernetické terminologie. Tato paměť je zakódována organismem k práci v oblasti podvědomí. Jenom ve zvláštních případech, a podle všeho jenom u člověka, se může prodrat do vědomí a může být dešifrována v představivosti.
Chcete se na něco zeptat?“ obrátil se Girin k staršímu muži, který se na něho díval pochybovačně zpod brýlí s tenkou obrubou.
„Chci vysvětlení. Vy se tedy přidržujete Freuda a rozdělujete vyšší nervovou činnost u člověka na vědomou a podvědomou?“ „Nepřidržuju se Freuda, ale objektivní skutečnosti příro-dy…
Někdy některé pocity z nastřádané paměti minulé zkušenosti pokolení vedou k vzniku halucinací, třebaže halucinace zpravidla vznikají při chorobném rozštěpení normální mozkové činnosti. Ale já mám na mysli jenom invertní, zvratné halucinace vzbuzené ve vědomí nějakými částicemi, které vyrazily z nepřehledné zásoby paměti. Ty nás vedou k závratné možnosti nahlédnout skrze člověka do nesčetného množství uplynulých věků jeho historie, vzbuzujíce v jeho vědomí zakódovanou zásobu paměti. Můžeme nejenom rozštěpit vědomí a podvědomí, ale také odkrýt podvědomou paměť, a když ji odrazíme do vědomí, tuto dešifrovat.
To je zatím jediná cesta, protože dešifrovat svůj kód může jenom mozek sám. Domnívám se, že halucinace Innokentije Jefimoviče jsou zvratné, a proto jsem mu navrhl, aby se podrobil neškodnému, třebaže ne snadnému pokusu, a on byl ochoten prokázat vědě službu.“
„Já jsem přitom taky pochopil, oč jde,“ poznamenal Se-lezněv, který velmi pozorně Girina poslouchal.
„Oč tedy jde. Normální člověk je ten, jehož, obrazně řečeno, ručička ukazatele duševního života se chvěje na nule, na nepostižitelné hranici mezi vědomím a podvědomím, navzájem na sebe působícími a splývajícími podél toho jemného — jak ostří břitvy jemného — duševního jádra dokonale zdravého,já. Tento stav je zajišťován velice složitou soustavou chemických pochodů navzájem na sebe působících hormonů, enzymů, ba i jednoduchých látek zcela protikladných a zároveň střídavě se kývajících na stejně tenkých osách. Jednou z hlavních chemických os duševního života je osa hormonů hypofýzy a nadledvinek neboli pituitoadrenální osa, která upravuje oběh fosforu v mozku a v organismu vůbec. Zadržet odchod fosforu močí a rozviklat tuto osu může například takový přípravek, jako je LSD-25. My ho soudruhovi Selezněvovi dáme a rozštěpíme tak jeho vědomí a podvědomí. Dále se uvidí, co použít k vzbuzení potlačeného vědomí, aby bylo co nejcitlivější pro signály podvědomí, které se oddělilo. Hodlám užít napřed bufoteninu. Možná že se bude muset zvýšit obsah serotoninu v mozku nebo zkusit kouření semene kochaby, jihoamerické rostliny. Kromě toho bude radno zvětšit intenzitu myšlení. A to je všecko.“
„Jak udělat myšlení intenzivnější?“ zeptal se Sergej.
„Porušit rovnováhu, která vznikla v mozku mezi choline-sterázou a mezi acetylcholinem, které jsou rovněž navzájem v protikladu jako všechny ostatní soustavy. První látka podněcuje činnost mozku, zostřujíc myšlení, druhá ho tlumí. Je však zajímavé, že čím níže se spustíme na vývojovém žebříku živočichů, tím větší bude aktivita otupujícího acetylcholinu. Našel jsem způsob, jak neškodně vstřiknout cho-linesterázu do mozku skrze krevní lakuny…”
„Tomu moc nerozumím,“ řekl Selezněv, „ale zajímá mě, jaký bude výsledek. Začal jsem cítit, že hlavu nemám příliš pevnou, a obávám se, aby to nedopadlo zle, když všechno balancuje na ostří nože.“
„Všecko na světě tak balancuje, a přesto svět existuje milióny let.
A stane se toto — dám vám hned dávku LSD-25, a vy upadnete do euforie. Budete se cítit dobře a zbavíte se všech starostí, hněvu a strachu, všeho ošklivého v životě. Bude to štěstí, jaké někdy prožíváme v krásném snu. Bude vám krásně, ale ne dlouho, a potom vám bude zle, velmi zle! Euforie se promění ve smutek. Po smutku přijde těžce po-psatelný stav blízkosti kosmického bezedná, budete se bát, že se do něho zřítíte. Zřítíte se a budete úpěnlivě prosit o pomoc.“
Girin se obrátil k svým posluchačům a poznamenaclass="underline" „Přízraky pekla a pekelných muk jsou u schizofreniků vždycky spojené se zoufalou hrůzou a nepochybně vyvolané tímto stadiem rozštěpení duševního života. Až tyto výrazné pocity vyblednou, zůstane pouze lhostejnost a netečnost ke všemu. Možná že se vám ještě bude zjevovat úzká cesta mezi propastmi, ale ty propasti vás už nebudou lekat. Ba i slunce se zakalí a vy se budete vzdalovat do prázdnoty prostoru, chladný a vzdálený celému světu. To je poslední stadium. Až projdete asi za čtyři hodiny všemi třemi stupni, dostanete se do normálního stavu. Rozmyslete si to, ještě můžete odříci. Znovu opakuji, že pokus je nepříjemný. Záleží jen a jen na vás, chcete-li ho podstoupit.“ „Ale ne, doktore! Nebál jsem se v životě ničeho, neleknu se ani těch propastí. Jen mi ty pilulky dejte.“