„Počkejte! Tak jednoduché to zas není.“ Girin otevřel silné dveře komory s encefalografem a zavedl Selezněva k hlubokému křeslu. „Tady vás zavřeme a izolujeme vás od celého světa. Dorozumívat se budeme telefonicky. Budete nám sdělovat své pocity a my to budeme zapisovat. Můžete si i sám dělat poznámky. Tady pod světle modrou noční lampou jsou sešit, tužka a hodiny. Pokuste se zaznamenávat čas, budete-li moci. Tak, a to je už opravdu všecko!“ Girin mu stiskl ruku a odešel.
Sergej potom uzavřel dveře komory dvěma masivními závorami.
Selezněv prošel všemi stavy, které Girin předpověděl.
Trvalo celý týden, než se podařilo vyhmátnout potřebnou sestavu látek, která by dovedla jako pitevním nožem otevřít závory a překážky podvědomé paměti v těch místech, kde a Selezněva náhodou zeslábla. Něco v dlouhém přenosu dědičných mechanismů od předka k potomkům se zachovalo v celé své původní výraznosti, jako se zachovaly v ústním podání události minulých tisíciletí v bájích a pověstech. Ovšem, u Selezněva to nebyl hlas, který plynně a srozumitelně mluvil z temna tisíciletí. Muselo se překonat mnoho obtíží, než tento pozorný lovec a znamenitý vyprávěč byl s to vyjádřit slovy úryvkovité barvy, pocity a na konec kousky zrakových představ, které se vynořily z hlubin jeho vlastního „já“.
Nesdělitelný pocit vznešenosti a nesmrtelnosti ovládl Selezněva, když řetěz paměti ho spojil s minulostí a s jejími hrdiny, jejichž dědici se stal právem vzpomínek, které se v něm zachovaly. Náchylný k filosofickým úvahám, pochopil veškerou moc Země. Zdálo se mu, že stojí na obrovském sloupu nesčetných proměn všeho živého, na sloupu, který míří k nebi, a ten ho vynáší stále výš, k nepředstavitelným dálkám časů a vesmíru.
Jak zjistil Girin z porady s paleontology, asi čtyřicet tisíciletí oddělovalo tisící devítistý jedenašedesátý rok od úseku dějin člověka, který vyšlehl jako malý ohníček v Selez-něvově vědomí. Girin prohlásil, že tento úspěch je nepatrný. V budoucnosti se věda ponoří do větších hloubek paměti minulosti.
V horském pásmu byly jeskyně, obývané příbuznými kmeny — mohutní a veselí lidé, lovci divoké zvěře, kteří pohrdali rybáři žijícími u řek a pojídajícími želvy. Ti zase znali všechny rozmary vodního živlu a nebáli se plazů, krokodýlů a jedovatých hadů. A přitom se neodvažovali pustit se do mužného boje s vládci života na souši, se lvy, s tygry a s leo-pardy, strašnými šavlozubými kočkovitými šelmami, nejmladšími potomky dávného života, kteří ještě někdy připojovali své chraptivé vytí k ohlušujícímu ryčení lvů a k řevu tygrů.
Selezněv věděl, že jeho soukmenovci se nebáli otevřeného boje s obrovskými kočkovitými šelmami. Máš-li kopí, záleží ostatní už jenom na tobě, na tvé jíle, rozumu, rychlosti pohybu.
Člověk musí přijímat boj! I v skálách chráněných týlem, společně s věrnými přáteli, stejně neohroženými bojovníky, je s to ubránit své děti, ženy i v noci, kdy vládnou obrovití dravci. Jejich oči, které vidí ve tmě lépe než člověk, jim dávají ohromnou výhodu, když je to však v rodných skálách — žádné neštěstí! Ale na otevřené rovině, při výpravě za potravou, které je tak málo v horách, je zle i těm nejsilnějším lovcům, když je překvapí noc.
Každý keř, každá rokle, každý kopeček může být úkrytem, odkud se vzepne s řevem obrovská kočkovitá šelma. Ještě horší a strašnější je to, když znenadání, téměř bez hlesu a bez výstrahy je některý chodec rozdrcen těžkou černou masou těla, které na něj skočilo. Obratle chřupnou, výkřik hněvu a hrůzy odumře na rtech a zákeřný dravec zmizí v křoví, odnášeje našeho mrtvého kamaráda. Je zbytečné hledat ve tmě, i podle pachu čerstvé krve!
A nedá se nic dělat, musí se jít, lovit kořist, nést ji zpátky, musí se pít, voda na stepi je vzácná a napajedlo je nebezpečné… Člověk, který mnoho chodí a běhá, potřebuje mnoho vody…
Všechno to znal Selezněv pudově, celou svou bytostí, pozoruje úžasnou hojnost zvířat na nekonečné rovině. Toto moře býložravců slibovalo sytý život, hojnost morku pro děti, krve pro kojící matky, masa a tuku pro vypěstování silných a vy- trvalých svalů mužů-lovců. Ale zmocnit se kořisti i při takovém množství zvířat je možné jen tehdy, když se vzdálíme od ochrany skal daleko do stepi a budeme hříčkou náhody. Pro tisícihlavá stáda býložravců daň, kterou od nich bere dravá zvěř, je malá, ona pouze pomáhá, aby se stáda nerozmnožovala tak, aby až sežerou všechnu trávu a listí, nezahynula hladem.
Jinak je tomu s lidmi dávných dob. Je jich málo, každý je starostlivě ochraňován svými soukmenovci. Jak nesnadné je vypěstovat muže-bojovníka nebo silnou, schopnou ženu k zachování rodu! Nekonečně dlouho se pěstují lidská mláďata, než se stanou hodnotnými členy kmene. Proto každý člověk, který zahyne nebo je zmrzačený v boji s dravci, je veliká ztráta a smrt několika lovců nebo žen může celý kmen přivést k zániku.
Už dávno chytří vynálezci přišli na to, vykopat podél důležitých pěšin skrýše jako podzemní nory, v kterých by se mohli schovat zvěří pronásledovaný lovec nebo žena, která jde pro vodu. Ale tyto nory by mohly zachránit jednoho, nejvýše dva lidi. Co by měla dělat skupina lovců, a k tomu s těžkou kořistí? Kromě toho v norách nemohly být zásoby, zejména ne zásoby vody. Ne, pro pronikání člověka dál do stepi jsou nory málo vhodné!
Selezněv už to všechno věděl, když se spatřil v stepi, daleko od sutí rozpadlých skal a valounů. Obyčejně lovci, když táhli za kořistí, vždycky se snažili být v blízkosti záchranných kamenů, aby k nim v nebezpečí mohli doběhnout.
Nyní Selezněv pochopil, proč skály a útesy přitahují lidi až dodnes, po desetitisících let, proč se zdají útulné, něco připomínají, proč slouží jako pravzor architektonických staveb.
Selezněv uviděl střídající se, zpolovice neskutečné, jako na filmovém plátně v kinu, obrazy různých míst v stepi, valící se na něho mnohem rychleji, než kdyby šel nebo utíkal.
Nikdy nebude moci Selezněv zapomenout na jedno ze svých nejjasnějších vidění.
Byl v kruhovité kamenné ohradě — postavené na kopci nedaleko řeky — společně se skupinou lovců a mladých žen, které ještě neměly děti a které se také zabývaly lovem s mu- ži a připravovaly do zásoby maso. Nastala noc, bezměsíčná, s nespočetnými ohníčky hvězd, které planuly nahoře jako oči neznámých vzdálených dravců.
A na zemi se také rozhořely oči dravců toulajících se kolem lidské pevnosti, vdechujíce vůni živého lidského masa. Ale kamenný pruh byl nepřístupný, a nejen to, skrýval smrtelné nebezpečí. Lidé, pod ochranou balvanů nezranitelní, odráželi kopími každý útok. Kyje a sekery dokončovaly dílo, v chladných jeskyních přibývala nejedná měkká kůže veliké kočko vité šelmy, tak příjemná dospělým i dětem.
Vtuto noc podivný „šestý smysl“ upozornil lidi na blížícíse nebezpečí. Jaké nebezpečí to je, nemohl nikdo vědět.Přesto se všichni shromáždili okolo úzkých průchodů. Nebylomuže nebo ženy, kteří by se odhodlali spát a kteří by neupí-rali zrak do tmy noci, odkud se blížilo neznámé nebezpečí.