Šelmy, které se potulovaly okolo, něco zvětřily a schovaly se. Čas plynul. Jasné hvězdy pořád svítily a noční ticho nebylo rušeno ani lehkým větrem.
Náhle nejmladší lovec vtáhl do sebe silně vzduch, znamení, že zvětřil blízkost nebezpečí. Přitiskl ucho k vysokému balvanu a ostatní učinili totéž. Kámen přenesl vzdálené otřásání půdy, zrychlené a rytmické, jako pochod. Byl to také opravdu pochod ohromného sloního stáda. Blížilo se, míříc ke kopci, na němž byl prstenec balvanů. Je-li stádo opravdu veliké, pak se ani na stepních prostorách neuhýbá ze své cesty a všechno na světě smetá.
Ohně byly ztlumeny, aby nevzbudily zvědavost velikánů. Pomalu narůstal těžký dusot, sloni se na otevřené stepi nepohybovali tak nehlučně jak v lese. Kromě toho se stádo valilo dopředu pravděpodobně klusem nebo velmi rychlým krokem, stěhujíc se někam na odlehlá místa. Běda těm, kdo se včas nestačili odklidit stádu z cesty.
Vhluku blížícího se stáda bylo slyšet zvláštní rytmus. Zdálo se, že hluboko pod zemí tluče několik obrovských bubnů.
Po zádech lovců přeběhl mráz.
Veliké hvězdy blikající nad vysokou trávou těsně nad obzorem se zatemnily. Tam se rýsovaly černé, rychle se pohybující skály, předvoj stáda, skládající se z nejmohutnějších samců razících cestu ostatním. Podobné skvělé exempláře uzavíraly kdesi v dálce stádo, roztažené na několik tisíc kroků.
Neobyčejná výška zvířat, která se přiblížila, zaujala Selez-něvovu pozornost. Vládcové stepí patřili k zvláštnímu druhu vymřelých slonů, kterému učenci, potomci jeskynních lovců, ohromeni majestátným vzhledem zvířat, dali jméno archidi-skodon.
Selezněv věděl, že dnešní afričtí sloni, loksodoni, mají delší nohy a kratší choboty než lesní indičtí sloni, kteří se živí trávou. Archidiskodoni byli ještě vyšší než afrikáni. Jejich hlavy, se silnými kly a se sráznými čely, se houpaly ve výšce šesti metrů. Pravda, to šli samí mohutní vůdcové, avšak také lavina za nimi se tyčila ve tmě jako strmá černá stěna a připomínala spíše řady středověkých obléhacích věží než živých tvorů.
Archidiskodoni se hnali přímo na kamenný prstenec. Štěpní pevnosti neměly ještě nikdy co dělat s podobným houfem. Náčelník jeskynních lovců, obr se silně prošedivělou hustou hřívou vlasů a se stejně prošedivělým plnovousem, se jen krátce mračil při rozmýšlení. Zbývalo mu také pouze několik vteřin.
Na jeho tiché znamení ustoupili všichni lovci do středu a sedli si na bobek za druhou řadu kamenů, nahromaděnou mezi hlavními balvany. Sedli si a proměnili se v nehybné sochy, tak jak to umějí dělat všechna divoká zvířata očekávající rozhodující chvíli.
Sloni vystoupili na kopec, zvětřili lidi, a jako by se byli proměnili v nehlučné černé stíny. Vysokánští archidiskodoni zastínili půl oblohy. Polovice kamenného prstence byla pojednou tmavou, mlčící stěnou bez jakýchkoli průsvitů. To znamenalo, že proti každému úzkému průchodu mezi balvany stál slon. Tito obři byli tak vysocí, že jejich hlavy byly nad úrovní kamenné ohrady, ale svěšené choboty vtahující hlučně vzduch nemohly k lidem dosáhnout.
Selezněv se nepřetržitě díval do malých oček slona tyčícího se nad ním. Archidiskodoni znehybněli právě tak jako lovci, kteří ani vzdechem neprozrazovali své vzrušení.
Selezněvovi se zdálo, že v očích slona neviděl zlobu nebo údiv, ale pouze zvědavost, a dokonce trochu humoru. Archi- diskodon, který stál vlevo, maličko ustoupil, naklonil hlavu a přitlačil se čelem i kly na svislý balvan vnější ohrady. Ihned ho napodobili tři další sloni a opřeli se celou tíhou svých těl jako hora na jiné kameny. Selezněv nevěděl, jak hluboko byly zasazeny hlavní balvany, protože kamenný kruh postavila předchozí pokolení skalních obyvatelů. Nyní záleželo všechno na množství dříve vynaložené práce. Povo-lí-li jen jeden jediný balvan úsilí slonů, sloni rozbijí přehradu, a potom se sotva někdo zachrání. Obr vlevo zatroubil, znovu se skrčil do obrovského černého klubka a doléhal na balvan. Všichni, kdo byli před ohradou, mu odpověděli.
Dupot stáda ztichl, Selezněv viděl v obrazotvornosti, jak se shlukly před kopcem stovky slonů zadržené překážkou.
Předkové znali slony a předvídali, že by s nimi mohli mít co dělat. A tak nelitovali námahy a spustili základy balvanů do hlubokých jam a pečlivě udusali zem. Jediný ze slou-povitých balvanů se ani nepohnul. Okamžiky ubíhaly a Se-lezněvovo srdce se počalo naplňovat pyšnou radostí. Nebyl dosud jistý, jestli si archidiskodoni neusmyslí spojit své síly a nenaprou se na některý balvan tři nebo čtyři najednou. Ale vůdcům stáda buď chyběla fantazie, nebo si mysleli, že věc nestojí za to, pochopili, že nejlépe bude, když překážku obejdou; v každém případě velikáni odešli a ještě několik okamžiků postáli, jako by uvažovali. Vtom rozřízl ticho vysoký zvuk zatroubení, znamení dané týmž slonem, s kterým se pohledem dorozumíval Selezněv. Ihned přední houf, v kterém bylo asi dvě desítky samců, se rozdělil a obcházel kamenný kruh zprava i zleva. Rozdělilo se také celé stádo, které se dalo do pohybu, obtékajíc lidskou pevnost, jak obtéká řeka skálu, která jí neustoupila. Chvílemi se jeden dva sloni jako černé zdi objevovali před průchody. Natahujíce choboty sáli vzduch. Ještě jednou zazněly chraptivé zvuky. To přicházel oddíl samců-ochránců uzavírající průvod. Opodál, už za zády lovců, se jim ozvali vedoucí sloni. Zřejmě ar-chidiskodonové oznamovali jeden druhému, že v kamenném kruhu není nebezpečí, a zadní voj rychle prošel pravou stranou. Opatrní lovci vyčkávali, až utichne těžký krok. Teprve potom propukli ve vítězný jásot, který se nesl daleko do stepi a stoupal k hvězdnému nebi.
Podivné zážitky, sestavení souvislých obrazů z úryvkovi-cých vidění, hned neodbytně opakujících jedny a tytéž nepatrné podrobnosti, hned rychle se míhající jako celý roj obrazů ztrácejících se za nemožností je správně pochopit, to všechno Selezněva vyčerpalo, a jeho silná nervová soustava začala povolovat.
Girin se rozhodl, že pokusy přeruší. Domníval se, že Selez-něv, až si uvědomí své eidetické halucinace, navždy se jich zbaví. Vědec jen nerad zavíral tajemné okno, které se zázračně pootevřelo do minulosti, ale obava o Selezněvovo zdraví mu nedovolila, aby v pokusech pokračoval.
Selezněv naléhavě prosil Girina, aby pokračoval, chtěl ještě jednou prožít ta úžasná dobrodružství dávných dob.
Doktor zůstal neústupný.
Ale Selezněvovi se přece jen podařilo navštívit znovu marnivý svět minulosti.
Sergejovým nedopatřením se ztratil zápis o zkoušce nového přípravku s 8-azaguaninem, podle Girinova předpokladu biochemicky povzbuzujícího pamětní uzliny dědičné informace. Právě po tomto pokusu se stala úryvkovitá Selezněvo-va vidění souvislým pásmem. Girin zuřil. Selezněv poprvé viděl, jak jeho vlídné, všímavé oči dostaly tvrdý, cizí výraz. Girin nesnášel lajdáckou práci.
Sergej se zaklínal, že zápis štípli nepřátelé, s takovou pře-svědčeností, že Girin nakonec zavrtěl hlavou:
„Jak vás to vychovali? Není na světě ještě ani čtvrt století, a všude se mu vynořují nepřátelé.“
Přestože měl velikou úctu k svému učiteli, Sergej nebyl s to potlačit ironii:
,A vy myslíte, že je nemáte? A co závist? Ta je všude. A bude ještě hodně dlouho. Nezávidí vám někdo výsledky?“