Girin se s ním přel a nakonec mávl rukou.
„No co, začneme škaredou práci. Odvážíme se tedy ještě jednou potýrat soudruha Selezněva.“
Když se Selezněv znovu usazoval do známého křesla, byl rozčilený více než jindy. Snad proto, že to měla být jeho poslední cesta do světa jedinečných jevů, které doktor Girin vyvolal jako na fotografii.
Na tuto poslední schůzku s minulostí přišli do laboratoře Selezněvovi přátelé, geologové Andrejev a Turiščev. Lovcova dcera Irina šla s Ritou do rytmiky.
Andrejev se zajímal o pokusy od samého začátku.
Přátelé museli jít domů, aniž se dočkali konce pokusu. Přípravek tentokrát působil zvlášť dlouho. Lovcova vidění nepřestávala několik hodin. Girin to vysvětloval kumulativním účinkem přípravků nahromaděných v organismu, což bylo dalším poplašným signálem pro zastavení pokusů.
Teprve okolo dvou hodin v noci končila Věra těsnopisný zápis prvních Selezněvových dojmů. Aby ho uklidnil, dal Girin Sibiřanovi dávku chlorpromazinu, sám ho zavezl taxíkem k Andrej evovi, zásobil ho uspávacím práškem a unavený se odebral domů. Selezněv slíbil, že přijede nazítří na podrobný pohovor.
Girina přepadl smutek. Dnes se navždy loučil s první reálnou možností výzkumu paměti pokolení. Může uplynout celý jeho život, a on už se nikdy nesetká s tak šťastnou náhodou. Ale i když se setká, pokus se nemusí podařit, a podaří-li se, může se vlastník eidetické paměti projevit jako člověk málo inteligentní a nebude umět sdělovat svá vidění tak přesně a jasně, jak to udělal Selezněv. Ano, nejspíše okno, které se na okamžik otevřelo do minulosti, už se jemu, Girinovi, neotevře! Ale co, uveřejní aspoň výsledky pokusu, přiláká pozornost jiných badatelů. Projevy paměti pokolení se budou pečlivě studovat… Kolektivy badatelů a množství případů nepřehlédnutých pro neznalost, ale spolehlivě uchopených pozornými učenci otevřou cestu a udělají člověku přístupným zrcadlo minulých časů ukryté v jeho vlastním organismu.
„Copak to není nejlepší odměna tomu, kdo hledá? Ne, není nejlepší,“ odpovídal si Girin sám sobě. „Nejlepší by bylo pět deset Selezněvůi Ale co, vždyť jsem měl štěstí, nemusel jsem potkat ani toho jednoho.“
Girin se uměl utěšit. Také tentokrát nakonec usnul klidně s vědomím dobře vykonané práce.
Ale Selezněv nemohl spát, přes všechny léky. Poslední lovcova vidění se mu zdála velmi zřetelná. Poprvé nikoli šelmy, ale lidé byli viditelní zřetelně a blízko, a ne nějak nevýrazní a nejasní, jakoby letmo zahlédnutí kolemjdoucí.
Byli úplně jiní, než jak mu líčila jeho vzdálené předky jeho obrazotvornost a knihy.
Už z dřívějších vidění si Selezněv odnesl pocit nadbytku síly a podnikavosti. A přece se mu zdálo překvapujícím bohatství vhodných zařízení ulehčujících život v jeskyních: kožešinové koberce, zástěny a přepážky z tyček, ze zvířecích kůží nebo z rohožek upletených z trávy; útulné kouty pro děti, pečlivě udržovaná čistota, záliba v koupání, znalost zkracovat vlasy a plnovousy. Zřejmě touha po kráse, projevující se v ozdobách na náčiní a na zbraních, v obrazech pokrývajících všechny aspoň trochu příhodné plochy stěn a skal, ale také v oděvu, vybraném podle barvy kožešiny a pokožky, v náhrdelnících ze skořápek ze pštrosích vajec, ze zubů, z měkkých krystalů slídy, ze sádry nebo z vápence. Starší ženy nosily krátké tuniky z tmavé hladké kožešiny, statné mladé matky se pyšnily v sukních z různobarevných pruhů kožešin, děvčata rovná jako kopí dávala přednost pestrosti leopardí kůže. V horké dny šustily ženy sukněmi z dlouhé trávy, které dovedly zhotovovat z různobarevných svazečků. Mužové měli rádi dlouhosrstou kožešinu rysa, vlka, medvěda, která jim dávala bojovného a mohutného vzezření, a děti běhaly nahé i za velmi chladného počasí.
Selezněv se divil malému počtu starců a pochopil příčinu, když uviděl, jak vytrvale se vrhali na lovu do boje, dávajíce přednost smrti v boji před smrtí sešlostí věkem. Kmen musel chránit staré ženy a staré muže, aby mohli dlouho a důkladně vychovávat děti.
Selezněv vyšel z jeskyně a zastavil se na skalnatém výběžku, mhouřil oči před zářící prostorou stepi, ztrácející se daleko za obzorem. Výběžek se příkře svažoval dolů, mírně přečnívaje nad rozvalem kamení u úpatí. Táhnul se podél hřebene, až kam oko dohlédlo.
Když obešel dva nebo tři výstupky, lovec zůstal stát jako zkamenělý. Na povlovném svahu zaříznutém jako půlměsíc do srázu zavanul v rozvířeném vzduchu zcela neznámý pach nepřipomínající dravce ani býložravce.
Pod těžkým a bezstarostným krokem zavrzaly drobné kamínky. Za trojbokou skálou se objevil nevídaný tvor, ani člověk, ani šelma, nýbrž obrovská opice podobná člověku pří- mým držením hlavy a širokými neohnutými rameny. Velikán roztáhl prsty, silné jako kopiste, opřel se jimi o kámen a napřímil se. Byl vysoký jako pořádný slon, více než dvakrát tak vysoký jako Selezněv. Úžas přikoval lovce k zemi. Světle šedá krátká srst pokrývala mohutné tělo s hrudí širší než u nosorožce. Paže byly velmi silné, nikoli dlouhé. Nebylo vidět nohy, ale nemohly by vydržet váhu zvířete, kdyby byly stejně dlouhé jako u člověka. Zvíře se kolébalo ze strany na stranu jako slon a vdechovalo vzduch s hlukem, který se podobal sténání.
Selezněv hleděl upřeně na obludu. Nebál se. Dobře známá cesta mu bezpečně zajišťovala útěk. Tak obrovská opice nemůže utíkat stejně rychle jako člověk.
Lovec si klidně prohlížel zvíře, později určené paleontology jako zástupce skupiny obrovských antropoidních opic, gigantopiteků neboli megantropů. Ted jsou známé ponejvíce v jižní Číně podle nepatrných úlomků kostí, ohromné spodní čelisti a stoliček osmkrát větších než zuby gorily. Malé oči, utopené pod silným čelem, zkoumaly člověka ostražitě, ale bez známek zuřivosti. Těžká hlava, kolébající se nad Selez-něvem, vypadala jako nahrubo otesaný žulový balvan, tak masivní byly výčnělky kostí pod svraštělou našedlou kůží nezarostla tlamy.
Svaly, silné jako žulové kvádry, odhodí buvola, gigantopi-tekovy ruce, jako klády, zlomí jedním rázem hřbet každému nepříteli, kromě snad archidiskodonovi.
Selezněv se musel obdivovat obrovské síle, kterou vládla strašlivá opice. Beze zbraně a bez velikého rozumu mohlo několik gigantopiteků přemoci kteréhokoli dravce. Každý mohl zlomit vaz šavlozubého tygra. Lovec pochvalně mrkl na vzdáleného spolubratra, který se napřímil v celé své výši, a který se proto ještě víc podobal člověku. Lovec začal na velikána mluvit, přesvědčoval ho o svém přátelství a chválil ho pro jeho majestátnost. Obrovská opice sklonila hlavu, opřela se břichem o balvan a upřeně se dívala na Selezněva, jako by se snažila pochopit jeho slova. Náhle oči nestvůry zrudly. Selezněv zmlkl. Velikán pronikavě zařval, obnažil tupé špičáky, potom se pomalu spustil na všechny čtyři. S rychlým trhnutím se obrovský antropoid vrhl na Selezněva. Selezněv se nepolekal, uskočil stranou a dal se na útěk po kamenitém svahu, přidržuje se okraje keřů. Mrzelo ho, že mu zvíře nerozumělo. Člověk a obrovský antropoid by mohli žít, pomáhajíce si navzájem bystrým rozumem a úžasnou silou. Ale spojenectví síly a rozumu bylo zřejmě nemožné, temné pudy přivedly zvíře do zuřivosti. Jakmile velikánská opice pochopila, že nemůže člověka dohnat, zastavila se a vydala vysoký, za uši tahající vřískot. Selezněv se usmál a změnil útěk v rychlou chůzi, jásaje nad snadným vítězstvím nad horou svalů. Jásot byl rozhodně předčasný, obrovský peň vržený dovednou rukou jen zasvištěl nad lovcovou hlavou. Za chvilečku Selezněv běžel cestou necestou a gi-gantopitek po něm házel kameny a kusy stromů a při každé ráně zlostně zařval. Konečně se dostal na bezpečnou vzdálenost. Teprve potom se ohlédl. Gigantopitek znovu stál opřený o kořen vyvráceného kmene.