Obrys antropoida ztratil na zřetelnosti a celý horský obraz krajiny za ním zmizel. Místo něho vystoupila ze tmy namodralá světlá místa na hlazeném povrchu lékařských nástrojů.
Zmizela také námaha těla udržujícího rovnováhu na kamenném rozsypu neznámých hor, a jeho tělo znovu ucítilo tvrdost kovového křesla, v němž seděl. Selezněv zavřel znovu oči, čekaje pokračování toho, co prožil, ale všechno ne\ návratně skončilo. Lovec chvíli přicházel k sobě, potom rozsvítil žárovku v hlubokém stínítku a začal rychle zapisovat. Teprve potom zazvonil a silné dveře se ihned otevřely …
Nazítří přišel Selezněv naposledy do laboratoře, kde tolik prožil, a vyprávěl o gigantopitekovi svému malému, ale neobyčejně pozornému posluchačstvu. Věra horlivě psala, vyplňujíc hromádku lístků, a vyměňovala magnetofonové pásky.
„To je něco!“ neovládl se Sergej, porušiv ticho, které nastalo po Selezněvově vyprávění. „Hrozně rád bych uviděl čtyřmetrovou opici!“
„Dal bych nevím co za to, abych se tam mohl ještě vrátit,“ řekl lovec a díval se upřeně na Girina. „Zdraví vem čert. Jenom považte, ze všech lidí jsem zatím jediný, kdo se vrací do pravěku. Máme vůbec právo přerušovat pokusy?“
Doktorův pohled Selezněvovi řekl, že z toho nebude nic. „Určitě nejste jediný,“ odpověděl mu Girin. „Takových, jako jste vy, je na světě jistě hodně, ale nejsou dosud nalezeni. A jste-li jediný, potom vás musíme tím víc šetřit, asi jako kosmonauta. A nemyslete si, že tuto vlastnost máte navždyc-ky. Pozoroval jste, že vidění byla kratší a že bylo nesnadnější je vyvolávat?“
„To máte pravdu. Nic naplat, musím jít domů. Sbohem, laboratoři.“
Po jeho odchodu nastalo nezvyklé ticho, hezkou chvíli nikdo nepromluvil. Sergej zkontroloval, zda je vypojen ence-falograf, Věra uklízela magnetofon a zápisy.
„Jsem zvědav, co tomu řeknou paleontologové. Je to všechno moc fantastické. A pak, jediný pokus ve vědě neznamená vůbec nic, může z toho nakonec být blamáž. Počkejte rok, dva, deset let,“ odmítal Girin blahopřání a děkoval hostům za pozornost, kterou jeho práci věnovali.
Kapitola 2
TORPÉDOVKA BEZÚHONNÁ
Girin šel podél ohrady učiliště Simě naproti.
„Vy nepůjdete k Andrejevovům?“ zeptal se jí. „Bude slavnostní loučení před dalekou cestou se Selezněvovými.“
„Ještě jsem u nich nikdy nebyla.“
„Jak to? Vždyť se s Ritou přátelíte jistě už dlouho?“
„Čtyři roky. Ona je hodná, a já vím, že její rodiče jsou pozoruhodní lidé. A přece … Jak vám to mám vysvětlit?“
„Jen mi to vysvětlete.“ Girin se podíval na hodinky a Sima zneklidněla.
„Jistě máte málo času.“
„Kdepak! Dnes mám celý den volný. Oba moji pomocníci si vyžádali po namáhavých pokusech volno. Co kdybychom zašli ke mně? Už dávno vám chci ukázat vaši podobiznu —.Baletku od Serebrjakovové.“
Girinův byt byl pravý opak bytu Simina. Nový dům s malými byty, vysoký, čistý a světlý. Vystoupili do sedmého po- schodí. Girín se přívětivě pozdravil se sousedkou z vedlejšího bytu, pěkně upravenou ženou v bílé blůzce, harmonující s jejími stříbrnými vlasy, a uvedl Simu do čtvercového poloprázdného pokoje.
Teď bylo na Simě, aby se podívala, jak bydlí Girin.
Skoro totéž zařízení, jako má ona, jenže novější. Psací stůl s hromadami rukopisů. Knih méně, než očekávala, když si představovala Girinův pokoj bůhvíproč samý koberec a plný knižních regálů.
Nad stolem a nad pohovkou přitahovaly její pozornost velké reprodukce obrazů. Obrovský africký slon kráčel důstojně džunglí, třepetaje tenkým ocáskem. Druhý slon, ještě větší, běžel přímo na diváka s roztaženýma nestvůrnýma ušima a se zvednutými hroznými kly. Zvíře se zachraňovalo před požárem. Černý buvol sám a zamračený stál v pošlapaném rákosu, cosi očichával. Dvojice lvů otvírala své tlamy, zřejmě otřásajíc svým řevem horským údolím. Zvířata mimovol-ně připoutávala pohled a Sima si hned nevšimla reprodukce portrétu pěkně urostlé a smutné dívky.
„Který malíř maloval ta zvířata?“ zeptala se Sima, sedajíc si do nepohodlného soudobého křesla.
„Wilhelm Kunert. Zná ho málokdo, tak prchavá je sláva malířů přírody. Byl to slavný africký cestovatel, lovec a malíř, první, kdo namaloval velkolepé obrazy afrických zvířat, které se dostaly do všech učebnic, a zvlášť do Brehmova života zvířat.“
„Teď si vzpomínám!“
„Zázraky fotografie a filmování s teleobjektivy umožnily získat podobizny zvířat, o jakých se Kunertovi ani nesnilo. A uběhlo pouze padesát let, poslední obrazy maloval Kunert na začátku našeho století, než se zastřelil.“
„On spáchal sebevraždu?“
„Když viděl, že už nemůže jezdit do Afriky a milovat mladou ženu, střelil se do hlavy z těžké lovecké pušky. To bylo spolehlivé!“
„To si dovedu představit, kolik mu bylo let?“
„Sedmdesát. Byl už dost starý, aby byl unavený těžkým a namáhavým životem, který vedl. Ale už dost o Kunertovi, tady je vaše podobizna.“ Sima si prohlížela reprodukci obrazu od Serebrjakovové, a minutu od minuty se jí líbila pořád víc. Dívka seděla v klidné pozici, vypadala trochu unaveně.
,Nemyslím, že bychom si byly příliš podobné,“ namítla Sima.
,Jste si podobné vnitřně.“
„Jestli mě vidíte takovou, potom vám děkuju, chtěla bych být opravdu jako ona…“
Sima se zamyslila. Girin neřekl nic a ona pokračovala:
„Jak různě mě vidí lidé. Moje kamarádky myslí, že jsem podobná jak kapka kapce dřevěné soše Koněnkovovy dívky, která stojí v Treťjakovského galerii, s rukama založenýma v týl, že mám přesně tutéž postavu, jenom v pase že jsem tencí.“
„Jste si opravdu velice podobné!“
,A jiní mě srovnávají s dívkou na břehu rybníka na obraze Borisova-Musatova, snad jste u mne viděl reprodukci tohoto obrazu, dárek mého dřívějšího muže.
Girin si velmi dobře pamatoval na skvělý akvarel, na kterém malířovo mistrovství harmonicky spojilo bujný růst stromů, které se zvedaly jako stěna za zrcadlem čisté vody, a ženu v trávě na břehu.
Girin chvíli váhal a pak Simu překvapiclass="underline"
„Ukážu vám ještě jednu podobiznu.“
„Kolik jich proboha máte?“
„Celkem dvě. Jednu jste už viděla.“
Girin vytáhl desky ze silné lepenky. V nich byla reprodukce obrazu namalovaného jasnými, čistými barvami. Zobrazovala tanečnici stojící na špičce levé nohy, s vysoko zdviženou skrčenou pravou nohou. Nahé ruce přidržovaly dlouhý terakotový šál. Tvář, úplně kulatá s dlouhýma očima, se nakláněla k pravému ramení. Tanečnice měla tmavofialové jezdecké kalhoty, širokou polosukničku, světle modrou z věnčí a žlutou zevnitř, tuhý zelený živůtek a průhledná křidýlka na zádech.
„To je krásné,“ byla u vytržení Sima, „ale co já s tím mám co dělat?“
„Podívejte se pozorněji. To je Nataša Truchanovová, namalovaná Bakstem v úloze Peri,“ odpověděl Girin na Siminu otázku. „Byla to následovnice Isadory Duncanové, ruská baletka, proslavila se v Paříži v desátých letech našeho století.“